Bookmakers scrubbers 14

25. března 2009 v 2:13 | Ainikki |  Bookmakers scrubbers
autor: Ainikki

Tom

Připadal jsem si jako ve špatné noční můře. To jak jsem se choval k Billovi, nebylo nic oproti tomu, co se odehrávalo ve mně. Chtělo se mi křičet, dokonce ho snad i uhodit, jen aby se už konečně probudil. Možná jsem udělal chybu, když jsem v sobě ten vír emocí potlačil. Kdybych se s ním pohádal, třeba by se mi teď ulevilo a byla tu i jakási prchavá možnost, že by se to i vyřešilo. Jenže to ne. Já ze sebe raději udělám dobráckýho vola a místo toho, abych mu vrazil pár facek, tak ho uspokojím.


Jediné, co jsem tím způsobil, bylo, že brácha má sice po problému, zato já si jeden přivodil. Dokonce ani vztek na něj a hlavně na ni, snoubený s nenávistí, mi nezabránil v tom, abych se nevzrušil i já sám, když jsem viděl a hlavně slyšel křičet ve vlnách orgasmu Billa mé jméno. Živé obrázky v hlavě celého toho představení se neztrácely, ani když už jsem byl dávno daleko od něj, samotný ve svém pokoji. Probleskávaly mi před očima jako film a vysílaly mrazivé chvění celým mým tělem, až do tepajícího klína. Bylo to až nesnesitelné.

Musel jsem s tím okamžitě něco udělat, jinak jsem začínal mít pocit, že z toho asi zešílím. Shodil jsem ze sebe všechno oblečení a ve sprše na sebe pustil studenou vodu. Přesnější výraz by byl asi ledovou. Na kůži mi téměř okamžitě naskočila husí kůže a já se bezděčně otřásl nepříjemnou zimou. Ovšem jiný efekt to absolutně nemělo. Můj penis si dál nepokrytě trčel, jakoby se mi snad chtěl vysmívat.

"Do hajzlu! Zasranej život!" Zaklel jsem a praštil jsem dlaní do mokrých kachliček. Nedalo se nic dělat. Tohle bych jen tak nerozchodil. Musel jsem si neprodleně ulevit. Vodu jsem nastavil na příjemnější teplotu a rukou jsem si zajel až do rozkroku. Možná jsem to měl udělat rovnou, a ne se tu mučit v ledové vodě. Jenže něco ve mně se tomu chtělo zprvu vyhnout. Možná hrdost, ego, pocit ponížení. Nevím, jak bych to měl nazvat, každopádně mi připadalo ubohé, uspokojovat se při představě bratra, který se tak ochotně nabízí komukoli.

A on snad ještě čekal, že ho u toho budu líbat. Zhnuseně jsem si při té představě odfrkl. Byl to ale jen zoufalý pokus, jak přesvědčit sám sebe, že líbat ho se mi v tu chvíli skutečně příčilo. Ve skutečnosti jsem ale netoužil po ničem jiném. Konečně přišel výron semene, při kterém jsem spíš bolestně zaskučel, než zasténal rozkoší. Ještě jsem se v rychlosti namydlil, když už jsem tedy byl v té sprše, a vylezl jsem ven. Zabořil jsem obličej do huňaté a měkké hotelové osušky a chvíli si dovolil tu slabost tak setrvat a schovat se před celým světem. Ručník pro mě najednou představoval písek, do něhož strká hlavu pštros. Savý materiál teď do sebe přeochotně vcucl kapky vody, spolu s pár osamělými zmatenými slzami.

Ano, byl jsem zmatený. Jiný výraz pro to, co se ve mně odehrávalo, jsem totiž nenašel. Celé to byla směsice emocí, která se neustále přelévala, a překrývala jednotlivé pocity, jež jsem nebyl schopný pojmenovat. Díky tomu jsem tedy ani netušil, jak z toho všeho ven. Věděl jsem, že Bill se dříve či později bude dožadovat nějakého vysvětlení, protože moje chování k němu muselo být minimálně matoucí, ale spíš bych řekl, že bylo urážející. A já vůbec netušil, jak na něj budu reagovat. Jak mu mám přiblížit něco, co nedokážu osvětlit ani sám sobě? Odcizení. Jedině tak to musí skončit, jestli okamžitě nepřijdu na to, co se to se mnou děje.

Přestal jsem bezprizorně postávat v koupelně. Dosušil jsem se a netečně na sebe natáhl nějaké oblečení. Ne že bych se snad někdy na focení připravoval tak jako Bill, ale alespoň jsem se snažil vše barevně sladit. Nyní mi to bylo absolutně jedno. Vypotácel jsem se z pokoje a šouravým krokem jsem se vydal na smluvené místo dnešního photoshootu. Naštěstí jsem nemusel daleko. Žádné složité vypouštění blesků v atelieru před naaranžovanými kulisami se tentokrát konat nebude. Dnes těm rádoby umělcům budou stačit prostory hotelu.

Vzal jsem za kliku a vešel do určeného salonku. Přišel jsem jako poslední. Byl tu dokonce i brácha, kterému maskérka doopravovala make-up. Fuj. Tahle šílenost mě ještě čekala. Neměl jsem to rád, připadalo mi, že se mi dusí obličej, když na mě naplácali vrstvu té ohavnosti. Prý to ale k focení musí být. Za ty roky jsem se už přestal cukat a docela si i zvykl.

Fotografovy povely, kterak se tvářit a stát, kam natočit hlavu, ruku nebo nohu, kdy se usmát, a kdy se naopak tvářit vážně, jsem pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Zřejmě jsem tím celý proces dost brzdil, protože se ten chlápek za tou malou blikající věcí docela vztekal. Co chvíli ho byl nucen odkládat a do požadované pózy si mě nastavovat sám. Bylo mi to ale jedno. Připadalo mi, jako bych se ocitl ve vzduchoprázdnu. Ke spolupráci jsem se nedokázal přinutit, ani když už začali hudrat i kluci, ať nezdržuju a začnu se konečně soustředit. Jednoduše mi to nešlo. Plácal jsem se v jakési letargii a prolétávaly kolem mě bez povšimnutí i Billovy uražené a dotčené grimasy. Měl ale co chtěl. Já nedokázal předstírat, že jsem v pohodě, když to tak nebylo. A to, že když jsem nevěděl, co se děje, neznamenalo, že se to neděje…

Konečně byl ten týpek s knírkem spokojený, a nebo jsem ho třeba už natolik otrávil, že se mu dál cvakat spouští nechtělo, každopádně se z jeho úst vydralo něco, co jsem uvítal docela s radostí: "Hotovo, končíme." Sáhl jsem po připravené láhvi s vodou a hltavě se napil. Hned na to jsem si chtěl otřít to svinstvo z obličeje, ale k mojí smůle byla už maskérka i se všemi těmi serepetičkami, kterými to jde dát dolů beze zbytku, pryč. A vlastně všichni se tak nějak začínali trousit neznámo kam. Měl jsem snahu zahlédnout Billa, který by mi mohl s mým problémem pomoci, ale ani ten tu již nebyl. Zamrazilo mě v zátylku. Dost jsem pochyboval o tom, že by se tak rychle vypařil na svůj pokoj a sám…

Rozhodl jsem se, že se po něm podívám. Nejdříve jsem se pro jistotu vydal zkontrolovat jeho pokoj, abych zbytečně nepobíhal po celém hotelu. Už už jsem natahoval ruku k jeho dveřím, že zaklepu, když se na chodbě našeho patra objevila Ariana.

"Ahoj, Tome. Jestli jdeš za bráchou, tak u sebe není. Šel s Leti na večeři." Tiše jsem zaskřípal zubama. Jako bych to netušil… "Přišla jsem za tebou. Myslela jsem si, jestli by sis třeba nechtěl popovídat." Pokračovala dál v tom svém cvrlikání, aniž bych na ni zatím já nějak reagoval. Promnul jsem si oči a pokusil jsem se o chabý úsměv, i když jsem měl spíš chuť ji poslat do horoucích pekel.

"Promiň, asi to nebude tak úplně nejlepší nápad. Není mi moc dobře. Cítím se unavený, asi si půjdu lehnout." Dostal jsem ze sebe a na podložení věrohodnosti svých slov jsem hraně zívl.

"Chápu, včerejší noc byla náročná. Ale kdybys měl třeba zájem… mohla bych tě před usnutím namasírovat. Uvolnil by ses a spánek by byl tak mnohem blahodárnější." Poučila mě a zamrkala očima orámovanýma tak hustými a dlouhými řasami, že jsem až téměř čekal, že se zvedne vítr. Snažila se hezky, to se nedalo popřít. A možná kdyby ta nabídka přišla v jinou dobu a za jiné situace, reagoval bych odlišněji než dnes, ale teď mi to jednoduše přišlo vlezlé.

"Já… se fakt omlouvám…" Snažil jsem se najít správná slova, abych ji snad neurazil. "Je to zajímavá představa, ale budu ji muset s díky odmítnout. Potřeboval bych se nejen vyspat, ale být hlavně sám." Původně jsem myslel, že na ni vyrukuji s nějakou výmluvou, ale místo toho jsem jí z naprosto nepochopitelných důvodů začal vysvětlovat svoje potřeby. Samota těch čtyř stěn mého hotelového pokoje byla totiž to, po čem jsem v tuto chvíli zatoužil nejvíc. Žádný Bill, žádná Leticia, dokonce ani tahle zrzečka, která to sice se mnou nejspíš myslela dobře, jenže já o to ale ani v nejmenším nestál.

"Dobře. Jak myslíš… vypadáš smutně… kdyby sis potřeboval promluvit… prostě víš, kde mě najít." Usmála se na mě, pohladila mě po ruce a otočila se k odchodu. Pozoroval jsem její vzdalující se záda, dokud se mi neztratila za rohem chodby. Chvíli jsem tam ještě postával a hrál si s myšlenkou, že nechám plavat odpočinek a půjdu těm dvěma "okořenit" jejich společnou večeři. Raději jsem to ale nechal být. Přeci se nebudu ponižovat.

Zavřel jsem se u sebe, padnul na postel a nepřítomně jsem zíral do stropu. Z užírání mě vytrhnul až zvonící mobil. Koukl jsem na displej. Máma. Ta snad vytušila, že mi svým telefonátem zvedne náladu. Potřeboval jsem slyšet hlas někoho blízkého a mít možnost si jen tak popovídat o jakékoli nedůležitosti. Třeba o počasí.

"Ahoj, mamko."

"Tome, ahoj. Jak to zatím jde? Jak se tam máte? Jíte dost?" Její příval otázek mi vykouzlil úsměv na rtech. Starostlivá máma. Ona už asi jiná nebude. Pořád pro ni budeme ti malý kluci, o které je potřeba se starat a dohlížet na ně.

"Jasně, mami. Vždyť přeci víš, že na tour nás krmí docela královsky. A máme se fajn. Jen… už abychom byli doma."
"Neboj se. Ono to uteče. A co je vlastně s Billem, já jsem mu zkoušela volat, ale nezvedá mi to." Úsměv na mé tváři opět vystřídal stín.

"On ho možná nemá u sebe. Je teď na večeři."
"Na večeři? A proč nejste spolu?"
"No on… on… není tam sám. Možná se ti už zmínil. Poznal tu jednu holku…"
"Ano, už mi to řekl. A tobě to vadí?"
"Jak si na to přišla?"
"Zníš hrozně smutně. Jestli tě netrápí bratr, tak snad něco jiného?"
"Ne… vlastně… ach mami, mám o něj strach… nelíbí se mi, co se tu děje…"

"Tome… co na to říct… já myslím, že Bill to zvládne. Vždycky si dokázal poradit. Navíc bych řekla, že je teď spokojený. Ty jsi mu nejblíž. Dokonce možná blíž, než bude kdy jakákoli dívka. Miluješ ho, a proto máš o něj strach. To je přirozené, ale já myslím, že se kvůli tomu trápit nemusíš. Bude to v pořádku." Konejšila mě máma spoustou slov, mě ale zaujala jen dvě, díky kterým se ta ostatní tak nějak rozplynula.

"Co si to říkala?"
"Co myslíš?"
"No… to o tom našem vztahu?"
"Že je ti nejblíž."
"Ne, ještě to potom."
"Ale, Tome, já nevím. Je to důležitý?"
"Jo, mami, je. Zopakuj to."
"Myslím… myslím, že jsem říkala, že ho miluješ. Tome… Tome, jsi tam?"
"Jo o… eee… radši budem končit, ať moc neprovoláš. Pozdravuj ode mě Gordona a já řeknu Billovi, aby ti brknul. Ahoj."
"Tak ahoj, zlato."

Típl jsem hovor a sluchátko jsem upustil tak, že se mi zůstalo válet na posteli u ucha. Ta dvě slova, která řekla máma, byla jako jaderná hlavice, vhozená už do tak silně zmatené změti toho, co jsem cítil, a odpálila tak novou vlnu otázek, na které jsem sice ještě neznal odpověď, ale najednou mi připadalo, že se konečně začínám alespoň správně ptát.

Je snad možné, aby všechny moje reakce a pocity poslední doby, byly jen výsledkem lásky? Zamiloval jsem se snad do svého bratra? A jde vůbec milovat sourozence?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama