Bookmakers scrubbers 20

25. března 2009 v 2:19 | Ainikki |  Bookmakers scrubbers
autor: Ainikki

Naskládala do kufru posledních pár kusů oblečení a s nešťastným povzdechnutím objemné zavazadlo zaklapla. Nechtělo se jí ani věřit tomu, jak se všechno strašlivě zvrtlo. Nikdy by si nepomyslela, že se něco podobného stane, že zůstane sama… bez ní. Vzpomínka na včerejšek jí do celého těla vysílala bodavou bolest, pláč už ale nepřicházel. Byl by jen projevem slabosti a tu si zakázala. Nebude přece ronit slzy pro dívku, která k ní dokázala být tak moc krutá, tak neuvěřitelně nelítostná a bezcitná. Mizerně se cítila stále, jen už neměla sílu se proti tomu jakkoli vzpouzet. Už žádný křik, pláč, hysterie, ani domáhání se odpuštění. To všechno ji neuvěřitelně vyčerpalo a dostavilo se jakési utlumení. Teď už s tím nic neudělá. Bude se s tím muset pouze vyrovnat.


Naposledy se rozhlédla po místnosti, zda tu po ní nic nezůstalo a vystrkala kufr před pokoj. Dveře pečlivě zamkla a pomalým krokem se vydala k recepci. Vracela se domů. Nic jiného nezbývalo. Ariana to už udělala dávno, teď je řada na ní. Recepční jí ještě přistrčila pod ruku nějaké dokumenty, které bylo potřeba vyplnit pro řádné ukončení pobytu v hotelu. Začetla se do těch pár řádků a zcela automaticky a naprosto netečně k dění kolem sebe, začala zvolna psát na prázdné řádky.

"Odjíždíš?" Za zády se jí ozvala tichá otázka. Úlekem sebou škubla, když si uvědomila, komu onen hlas patří. Zvedla hlavu od papírů a upřela na něj skelný pohled. Bála se, že se na její hlavu snese další příval výčitek a nadávek. Od něj jediného je vlastně ještě neslyšela. On se ale kupodivu tvářil klidně. V jeho pohledu nebyl ani náznak nějakého odporu, který by k ní nyní zcela oprávněně měl pociťovat. Slabě přikývla v odpověď a přerušila jejich oční kontakt. Nemohla se na něj dívat. Ne po tom všem.
"Kde je Ariana?" Padnul další dotaz.
"Sbalila se už včera hned po tom, co jsem jí řekla, že… že…"
"Jasně, chápu." Přerušil ji a na chvíli se odmlčel. "Vlastně ne. Vůbec to nechápu. Myslím, že by ale nepomohlo ani vysvětlení… jen jsem chtěl… rozloučit se… asi…" Dostával ze sebe pracně a nervózně si hrál v dlani s jedním ze svých prstýnků, který měl spíše nepovšimnut majitelem spočívat na jednom z jeho prstů.

Sám by nevěřil, že mluvit s člověkem, se kterým se vydržel bavit hodiny, bude najednou tak moc těžké. Přesto měl pocit, že to musí udělat. Zřejmě doufal, že si tím možná něco vyjasní.
"Neměla bys čas ještě na jedno kafe?"
"Neřekla bych, že je to dobrý nápad, Bille." Odvětila. Ta situace jí nebyla vůbec příjemná. V jeho bezprostřední blízkosti na ni znovu všechno doléhalo. Kdyby na ni alespoň křičel, mohla by se nějak bránit. Tenhle jeho stoický klid ji ale mátl. Nerozuměla mu. Ona by na jeho místě zuřila. Rozhodně by se nepřišla s člověkem, který by ji takto oklamal, loučit.
"Jak myslíš. Můžeme klidně mluvit tady. Ale uznej sama, že mi minimálně dlužíš pár odpovědí."
"Teď si říkal, že žádné vysvětlení nechceš." Pokusila se naposledy o chabý odpor. Doufala… přála si, aby odešel a nechal ji být spolu s její vinnou.
"To souhlasí… přesto tu pár věcí, na které bych se rád zeptal, je…"
"Nechápu tě… Měl bys mě nenávidět."
"To nemůžu… pořádně nevím za co… Z toho celýho, co se stalo, jsem si byl schopnej vydedukovat pouze fakt, že to byla jen jakási hra, a že teď je konec… mezi námi… to je ale asi tak všechno…" Pokrčil rameny, prsten vrátil na své místo a obě ruce spustil podél těla. Vyčkával.

"Dobře… půjdeme…" Přijala po delším váhání jeho nabídku. Stát tady na recepci jí připadalo nevhodné. Upoutávali na sebe příliš pozornosti. Alespoň ona tedy měla ten dojem, že je musí každý kolemjdoucí pozorovat a uhodnout, co se tu mezi nimi stalo. Vidět tu její zkaženost. Styděla se sama za sebe. V jeho přítomnosti určitě. Dokud se tu dnes neobjevil, zaplavovala její nitro jen jakási zoufalá beznaděj, smutek, strach, možná vztek. Přesně nevěděla. Jistá si byla jen tím, že jí Arianino rozhodnutí otřáslo. Do poslední chvíle doufala, že to zrzka pochopí a odpustí. Musela. Vždyť ona přeci nemohla za to, že byly jejich plány odhaleny. Ariana to ale chápat nechtěla. Opustila ji, nezajímajíce se o její osud. Vždyť ona nedokázala žít sama. Neuměla být bez ní. A teď se tu objevil on… Ke všem pocitům se ještě navíc dostavila hanba a vina. Kupodivu už mu nedokázala přičítat na vrub nastalou situaci. On za nic nemohl. Teď už si to byla schopná přiznat. Všechno si způsobily sami. O to byl teď pocit provinění větší. Pohled na něj v ní vyvolával chuť začít se omlouvat a prosit o odpuštění, přesto ale věděla, že ze sebe nedostane jediné kajícné slovo. Bylo brzy. Možná, kdyby ho za nějaký čas potkala znovu, dokázala by to. Všechno by bylo zubem času obroušeno, zjemněno. V tuto chvíli byla ale pouze schopná vnímat svou vlastní bolest. Připustit si, že omluva by byla po tom všem konečně krokem ke správnému jednání, jednoduše nešlo. Teď ještě ne.

"Prosím… posaď se." Galantně jí odsunul židli u jednoho ze stolků v hotelové restauraci, kam se oba přesunuli. Posadil se naproti ní přes stůl a zapíchl pohled do ubrusu. Netušil z jakého konce to vzít, na co se vlastně ptát? A měl by to vůbec vědět?
"Dobrý den. Co si dáte?" Objevil se vedle nich se servilní úklonou číšník a přerušil tak jeho vnitřní přemítání.
"Kafe." Pípl a obsluha se se stejnou otázkou otočila na jeho společnici.
"Minerálku… děkuji." Stejně neslyšně ze sebe dostala dívka, číšník byl ale spokojený a se zapsanou objednávkou odešel splnit jejich přání. U stolu se opět rozhostilo ticho.

Jako první si dodal odvahu přerušit mlčení mezi nimi on. Hraně si odkašlal a zavrtěl se na židli.
"Ehm… asi bych měl začít, když jsem tě sem vytáhl, co?" Pokusil se o úsměv, ale obličej se mu spíše zkřivil do útrpné grimasy. "Víš, já ani nevím, co chci říct… proč tu s tebou sedím… ježiš… kdyby to jen věděl Tom… nejspíš by mi řekl, že jsem se zbláznil… ale já… musel jsem tě ještě vidět… sám tomu nerozumím… bylo mi s tebou dobře… tak… tak asi proto…" Na chvíli umlkl. Číšník jim donesl objednané nápoje. Položil je před ně a zase se vytratil. Bill, dříve, než pokračoval ve svém ne příliš souvislém monologu, do horkého nápoje nasypal dva cukry a párkrát ho promíchal.
"Vlastně mě zajímá jen jedno… nejspíš ti budu s touhle otázkou připadat směšný… ono je to absurdní… po tom všem… ale já… nemůžu si pomoct… nejde mi nechat to být… potřebuju to vědět…" Následoval hluboký nádech a následně jen naprázdno zaklapl pusu. Koukl na ní. Potřeboval se ujistit, že to může vyslovit.
"Já tě poslouchám. Sám si řekl, že ti to dlužím. Odpovím ti upřímně na cokoli… tedy pokusím se o to."
"Všechny ty chvíle strávené s tebou… byl to jen klam… minuta od minuty… bylo to tak skutečné… myslel jsem, že…"
"Ne," přerušila ho. Pochopila, co touží vědět. "Měla jsem tě ráda… pořád mám… byl jsi dobrý přítel… kamarád… to ale nemění fakt, že by to skončilo špatně, ať už by na to Tom přišel nebo ne… vlastně je lepší, že to tak dopadlo… tedy pro tebe…" Umlkla a usrkla ze své sklenice. Mluvilo se jí o tom těžce. Přesto jí samotnou překvapovalo, že ze sebe vůbec zvládla dostat těch pár slov.

"O Tomovi mi nemluv. Nikdo se ho o to jeho zkurvený hrdinství neprosil…"
"Jemu nic nevyčítej. Chtěl tě… chtěl tě jenom chránit… myslím, že by si na jeho místě udělal to samý… navíc on… on tu skutečně není ten, na koho by si měl mít vztek… už to chápeš? To já jsem ti ublížila… ne on… já a Ariana… byly jsme jako posedlý… teď už to vím… ironií je, že jsem nebyla ochotná to vidět za celý ty roky, kdy jsme si chladnokrevně hrály s city druhých, až teď… když je po všem… jsem schopná se ohlédnout a uznat, že to byla chyba… a jestli toho lituju… nevím… to, co jsme dělaly bylo špatný, ale byla jsem s ní… ona dokázala zaplnit prázdný místo, který jsem měla v duši… a teď je pryč… zvláštní… ještě včera jsi byl pro mě viníkem ty… nenáviděla jsem tě… všechno to ale vyprchalo, když za sebou třískla dveřmi… do poslední chvíle jsem nevěřila, že to udělá, že se na mě vykašle… a proč vlastně?! Kvůli pitomý zkažený sázce… připadne mi, že jsem celou tu dobu vkládala city do někoho, kdo si to vůbec nezasloužil." Znovu plakala. Tentokrát to byly ale slzy úlevy. Cítila, jako by se mohla volněji nedechnout s každou vyslovenou hláskou, se kterou se mu mohla svěřit. A on pozorně poslouchal. Vnímal každé její slovo, a i přesto, že všechno, co tu říkala, by ho mělo nejspíš popouzet, zůstával klidný. Dokonce ji i chytil za ruku, ve snaze ji povzbudit. Sám tomu příliš nerozuměl. Neslučovalo se to s jeho výbušnou povahou. Na ni se ale z nějakého skrytého důvodu nedokázal zlobit. Nemohl ji přeci potopit ještě víc. Jí už se trestu dostalo. Nebylo nutné, aby slyšela výčitky ještě od něj. Pociťoval k ní jen lítost, žádný vztek nebo zlobu.

"Nevím, co na to říct… nejednaly jste správně… dříve nebo později by to dopadlo špatně… přesto mě to mrzí…"
"Ach ne, Bille," vydechla a popotáhla, "to by nemělo… to mě to mrzí… ani nevíš jak moc… hlavně… hlavně kvůli tobě." Vyprostila svou ruku z té jeho a začala v malé kabelce hledat kapesník. Dlouze se vysmrkala, ale nepomohlo to, vzlyky neutichaly. Ani si přes přívaly slané vody nevšimla, že se zvedl a přisunul si k ní židli. Ucítila až jeho paži, která se jí omotala kolem pasu.
"Už nebreč." Chlácholivě k ní promlouval a při tom jí hřbetem druhé ruky ty vlhké potůčky stíral z tváří.
"Nechovej se takhle." Vyhrkla.
"Jak…?" Nechápal.
"Takhle… takhle pečovatelsky… zasloužila bych pár facek… ne tvůj soucit a pochopení." Bill se musel usmát. Byl to sice úsměv plný hořkosti, přesto se mu neubránil.
"Seš blázínek, víš to? Navíc… holky se nefackujou…" Pokusil se o odlehčený tón hlasu a cvrnkl ji prstem do nosu. Zabralo to. Její koutky úst na pár prchavých okamžiků vystřelily vzhůru ve slabém pousmání.

"Leti, já…" Bill zvážněl. Byla tu ještě jedna věc, kterou měl na srdci. "Asi se už nikdy neuvidíme… přesto… ehm… víš, co teď budeš dělat?" Zabrousil trochu jinam, než měl původně v plánu.
Pokrčila rameny. "Možná… nejspíš se na nějakou dobu vrátím k rodičům. Ten byt, kde jsem byla, jsem měla pronajatý s Arianou, ale tam tedy rozhodně zůstat nechci."
"Aha…" Vypadlo z něj duchaplně a zkrabatil čelo. "Asi ti to bude připadat divný… eee… nejsi mi tak úplně lhostejná. Je mi jasný, že udržovat mezi námi byť sebemenší formu jakéhosi přátelství, je nereálná pitomost… přesto… přesto mi není jedno, co s tebou bude a proto mi slib… slib mi," nadechl se a přišoupl k ní malý papírek, kde byl drobnými písmenky úhledně napsaný jeho e-mail, "že… že mi dáš kdykoli vědět, kdyby si něco potřebovala."
"Pomátl ses… to… to nemůžu přijmout… ach bože, ty se mi snad jenom zdáš… je konec, chápeš to… tohle nemůžeš… nemůžeš mě ještě po tom všem chránit." Zmateně koktala a snažila se ho přesvědčit o absurditě jeho návrhu.
"Hele… já vím, že je to šílený… ale sama si řekla, že jsem ti nebyl tak úplně fuk… ne jinak… stalo se ti něco podobnýho jako se mnou s nějakým mužem před tím?"
"Ne, ale…"
"Tak vidíš," přerušil ji. Jeho jednání bylo plné naivity, on se tomu ale nedokázal ubránit. Byla první dívkou v jeho náručí, ke které něco cítil. Věděl, že je konec. Nedokázal za tím vším ale udělat tlustou čáru. "Já… já neumím vymazat ty chvíle s tebou. Tak… tak si to prostě vezmi… vždyť to nemusíš nikdy použít… potřebuju jen vědět, že… že to máš u sebe."
"Děkuju… seš hodnej… nezasloužím si to." Nakonec tedy po lístku hmátla a zasunula si ho do kapsy sáčka. Nechtělo se jí už přemýšlet nad jeho nelogickým jednáním. A už vůbec neměla sílu mu cokoli vymlouvat. Navíc si musela chtě nechtě přiznat, že někde v hloubi duše byla jeho jednáním potěšena. Dal jí tím jasně najevo, že mu na ní záleží. Neodepsal ji i přes veškerá její provinění. Kdyby jen měla v sobě alespoň špetku jeho velkorysosti Ariana, možná by tu teď neseděla s ním, ale s ní… Celé ty roky zavrhovala bez výjimky veškeré muže. Byla to hloupost. Možná největší v jejím životě. Nyní věděla, že nitro člověka není ovlivněno jeho pohlavím. I mezi tou silnější polovinou lidstva lze najít jedince, kteří dokáží neubližovat. Stačilo se jen porozhlédnout a poznat dřív, než přišlo odsouzení. Teď už to věděla a pomalu v sobě sbírala odvahu to napravit. Ne s Billem, ale v budoucnu, s kýmkoli jiným. Už nikdy nebude opakovat stejné chyby.

"Asi půjdu…" Ukončil to jejich přinejmenším zvláštní sezení Bill. Nějak výrazněji se ale k odchodu neměl. Ošíval se a vrtěl se na židli. Bylo evidentní, že je tu ještě něco, po čem jeho chlapecké srdce touží.
Leticia ho uchopila za ruku, kterou si rozrušeně přejížděl po stehně. "Tak to řekni nahlas…" Vybídla ho.
"Mohl bych tě políbit… naposledy… na rozloučenou…" Sklopil oči. Teď už si skutečně připadal jako sentimentální blázen. I ona sama se musela jeho požadavku v duchu usmát. Nešlo ale nevyhovět.
"Jistě." Kývla a povzbudivě mu stiskla dlaň. Na nic víc už nečekal. Nahnul se k jejím rtům a velice opatrně až nesměle je polaskal. Neodvažoval se udělat cokoli jiného, vlastně ani po ničem jiném netoužil, nedoufal, že by mu dovolila něco víc. Ona ale chtěla víc. I pro ni tahle chvíle znamenala mnoho a chtěla z ní vytěžit maximum. Poznala v něm obdivuhodného člověka a věděla, že je to nejspíš poslední okamžik, kdy je s ním. Pootevřela ústa a pozvala ho dovnitř. Využil její nabídku a jazykem vklouzl do tepla jejích úst. Líbali se neuvěřitelně pomalu, přesto intenzivně a procítěně. V tom polibku byla jakási naléhavost až zoufalost. Bill si snažil uchovat prchavost tohoto okamžiku navždy a ona se mu tím možná chtěla omluvit za všechnu tu hořkost, kterou způsobila. Ještě naposledy propletl jazyk s tím jejím a odtáhl se. Po tváři tentokrát jemu stekla jedna jediná osamělá slza, ale v tomto okamžiku už cítil smíření. Ještě před pár hodinami to byla panika, možná jakési rozladění. Do poslední chvíle nevěděl, jestli je dobrý nápad ji vyhledat a chtít s ní mluvit. Nyní nelitoval. Věděl, že se toho mezi nimi už nejspíš nikdy víc nestane. Konečně s tím byl ale vyrovnaný.
"Děkuju. Měj se dobře." Špitnul ještě a kvapně odcházel.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama