Bookmakers scrubbers 26 1/2

25. března 2009 v 2:25 | Ainikki |  Bookmakers scrubbers
autor: Ainikki

Bill

"Bille, už se prober." Jemně se mnou zatřásla čísi ruka a snažila se mě tak vytrhnout z blahodárného spánku. Neochotně jsem pootevřel jedno oko a zase ho se zaskučením zavřel. Světlo, prodírající se sem skrz žaluzie, bylo nepříjemně pichlavé a způsobovalo mi ještě nesnesitelnější bolest hlavy.
"Co je? Proč mě nenecháš spát?" Mručel jsem rozespale a namáhavě jsem se překulil na druhý bok, jen abych nebyl obličejem k oknu.
"Jsou skoro tři hodiny odpoledne. Měli bychom jet domů." Vysvětlil mi Tom jednoduše a můj mozek si pomalinku začínal poskládávat dohromady události minulé noci. O to míň se mi teď chtělo probouzet. K mé naprosté nelibosti jsem si totiž vybavoval úplně všechno, alespoň tedy to podstatné, a rozhodně mi z toho nebylo příjemně po těle. To jsem se zase předvedl, prolétlo mi hlavou a s ještě větší razancí jsem k sobě stiskl víčka v marné snaze co možná nejvíce oddálit okamžik, kdy se Tomovi budu muset podívat do očí.


"Tak Bille, šup. Andy ti uvařil mátu a posílá ještě prášek na bolest hlavy. Tak to spolkni a pojedeme. Už mi dokonce i volala máma, kde jsme se tak dlouho zdrželi." Rezignovaně jsem se posadil na posteli a zamžoural na bratra sedícího na jejím okraji. Nemělo význam déle setrvávat ve stavu mrtvolné strnulosti. Stejně bych se tomu nevyhnul. S bázní jsem si prohlédl jeho obličej a snažil se v něm najít cokoli, co by mi naznačovalo, jak ten noční incident vnímá, ale neodráželo se tam nic víc, než jen pouhopouhá obava o to, jak mi je. Stejně to ale neodehnalo můj pocit provinění a studu. Takhle to být nemělo. Měl jsem být neodolatelný a ne se tu na něj sápat v nechutně podnapilém stavu. Měl jsem vztek sám na sebe, ale nakonec proč vlastně? V podstatě za to mohl on. Kdyby nebyl s ní, tak jsem takhle nikdy nedopadl. Bezděčně jsem svraštil čelo, při pouhé myšlence na tu odbarvenou prsatici.

Tom, netušíc nic o mých myšlenkových pochodech, mi přistrčil pod nos hrnek s čajem a v nastavené dlani mi podával malou pilulku.
"Tak na. Ten čaj je oslazenej, abys ho zvládnul vypít. Vím, že ti máta moc nechutná."
"Dík." Kuňknul jsem a poslušně si od něj všechno vzal. Byl roztomilý, když o mě takhle pečoval a já se nemohl ubránit tomu, abych se nad ním nerozplýval. Zbožňoval jsem tyhle chvíle, kdy on byl ten silnější a já byl odkázaný na jeho pomoc. V těchto momentech totiž jakékoli neshody, které mezi námi eventuelně byly, šly stranou. Zůstával jen jakýsi druh souznění a láskyplná starost o toho druhého. Byl jsem mu vděčný a miloval jsem ho za jeho nezištnou povahu. Nahlas bych mu to ale nikdy nepřiznal. Ne dnes. Viděl by v tom něco mnohem víc…

"Tady máš oblečení." Podal mi úhledně složenou hromádku mého šatstva, když viděl, že jsem měl obsah hrnečku téměř dopitý. "Oblíkni se a přijď za náma do kuchyně." Na srozuměnou jsem mu to pouze odkývl a zůstal jsem v pokoji sám. Odhrnul jsem ze sebe peřinu a vydrápal se na zmalátnělé nohy. Neohrabaně jsem na sebe nasoukal tričko a kalhoty a vydal se do koupelny. Odraz, který mi vrátilo zrcadlo, byl ještě mnohem horší, než jsem očekával. S hrůzou jsem zkoumal svůj zbídačený obličej a dnes už poněkolikáté měl chuť začít kvílet. Nemělo ale cenu se tím nějak obšírněji zaobírat. Po tom, jak jsem se včera poupravil, se vlastně nebylo čemu divit. Pouze jsem si z tváří odstranil rozteklé černé šmouhy od líčidel a odšoural jsem se za klukama.

"No nazdar, ty zhýralče. Jak se cejtíš?" Vítal mě halasně Andreas a evidentně se při pohledu na mě dobře bavil.
"No, jak asi myslíš?" Ucedil jsem ironicky.
"Nic neříkej, je mi to jasný." Bavil se dál.
"Vole." Otituloval jsem ho a sám jsem se neubránil smíchu.
"Dáš si něco k snídani?" Zajímal se dál Andy.
"Seš blázen? Chceš mě dorazit?"
"Jasně, chápu. Těžká rána opilcova. Ostatně všichni moc dobře víme, o čem to je, že?" Zubilo se dál to blonďatý pako. Vskutku mě nesmírně těšilo, že se tak dobře baví na můj účet. "Dáš si aspoň kafe?"
"Ne fakt dík, teď jsem dopil ten tvůj skvělej čajík." Ušklíbl jsem se a zhroutil se na židli u kuchyňského stolu.

"Tak my asi pojedem." Ozval se do té doby mlčící Tom. "Dík, Andy, bylo to super jako vždycky. Brnknem si."
"No copak my dva. Ty teď hlavně žhav drát směr Alice." Mrkal potutelně na Toma Andreas a já zbystřil. To ta šílenost bude jako pokračovat nebo co?
"To já vás stihnu obšťastnit oba, to se neboj." Vrátil mu Tom stejně duchaplně, pohledem se ale mojí osobě obloukem vyhnul. Zřejmě nebyl nadšený z toho, že se tahle informace ke mně dostala.
"O tom nepochybuju. Tak jo, pardálové, mějte se. Čau." Vyprovodil nás Andreas až ke dveřím a hned se zase ztratil vevnitř v domě. Byla totiž pěkná kosa. Okamžitě se mi rozjektaly zuby a otřásl jsem se nepříjemným vlezlým chladem. Zima byla tady. Zbývalo už jen, aby napadnul sníh.

"Dělej. Lez do auta, nebo nastydneš." Usadil jsem se na místě spolujezdce a okamžitě jsem zapnul vyhřívání sedadel. Tom mezitím nastartoval a zvolna se rozjel domů.
"Ty se s tou… s tou… holkou, jako míníš scházet dál?" Nevydržel jsem to a musel jsem se zeptat. Tom po mně šlehl pohledem a viditelně váhal, přemítajíc o tom, co mi má na to říct.
"Máš něco proti?" Odpověděl mi nakonec otázkou. To jsem nesnášel a on to moc dobře věděl.
"Laskavě mi odpověz." Štěknul jsem na něj nevrle.
"Jo. Stačí? Je fajn."
"Aha… a v jakým duchu? Fajn jako další z tvejch děvek, který se ti střídaj v posteli jak na běžícím pásu, nebo je ještě jinak fajn?"
"Meleš nesmysly." Odvětil stroze.
"Vůbec ji neznáš. Může to bejt jenom další…"
"Ale Andreas jo." Skočil mi do půli věty. "Nepředstavil by mi někoho, kdo by za to nestál."
"Seznámil tě s ní Andreas…" Vydechl jsem nevěřícně. Tak to včera nebyla Tomova iniciativa. To můj nejlepší kámoš mi zkazil celý večer. Začínal jsem zase bublat vzteky.
"Tak to je potom jasný." Napadla mě další možnost, jak tu holku shodit. "Andy by tebe," demonstrativně jsem do něj zapíchl prst, "neseznamoval s nějakou puťkou na povídání. Je to jen coura na zasunutí." Obeznámil jsem ho se svojí teorií. Tom najednou z ničeho nic dupnul na brzdu s takovou razancí, že kdybych nebyl připoutaný, tak nejspíš prolítnu předním sklem a zůstal stát uprostřed silnice. Ještěže v tomhle zapadákově nebyl žádný provoz.
"Co děláš, ty blbče! Málem jsi mi vyrazil dech!"
"Sklapni!" Vystartoval na mě vztekle a bolestivě mi stisknul paži, aby mě donutil se na něj podívat. "Nehodlám ty tvoje jedovatý kecy poslouchat! Nebudeš ji tu urážet! Mně se ta holka líbí a za jakým účelem se s ní budu scházet, po tom ti vůbec nic není. Já jsem ti Leticii taky toleroval, takže ty teď nemáš nejmenší právo mi tu předhazovat ty svoje námitky. Leda by si hodlal něco provést s tím, co jsme tu posledních pár dní mezi sebou řešili…" Na chvíli umlkl a čekal, jestli nějak zareaguji. "Bille, já poslouchám." Povytáhl obočí. "Máš možnost s tím teď něco udělat."
"A co jako? Jak by sis to představoval, hmm? Mám se ti tu vrhnout do náruče a vyznat se ti z nehynoucí lásky? Na to si naser! Já už jsem k tomu svoje řek a nemíním na tom nic měnit!"
"Fajn! V tom případě cekni ještě cokoli o Alici a jdeš domů pěšky." Pronesl nekompromisně, čímž mě zaručeně umlčel. On by byl totiž schopen mě tu skutečně vysadit a o procházku mrazem v tenké mikině jsem doopravdy nestál.

Po celý zbytek cesty mezi námi panovalo dusné hrobové ticho a já si začínal pomalu uvědomovat, že jsem to zase kapitálně posral. Dal mi příležitost všechno stopnout a mít ho jenom pro sebe, ale já to totálně zazdil. Kdybych jen překousl tu svoji pýchu a hrdost a pokusil jsem se uklidnit a nedělal scény. Jenže já vskutku jen velice špatně smířlivě diskutuji, když mnou cloumá vztek. Kdyby té jeho výzvě nepředcházela ta nechutná hádka, tak bych byl s největší pravděpodobností schopen zareagovat jinak, ale v tu chvíli jsem měl jednoduše potřebu ho poslat někam hodně daleko. A momentální prozření a lítost mi už byla poněkud k ničemu. Omluvy nebyly zrovinka mojí doménou. Teď nezbývalo nic jiného, než tomu dát trochu času a počkat, až to vyšumí.

---

Tom

"Tak teda konzervatoř. Mohlo mě to napadnout, když Andreas říkal, že jste spolužáci. A na co přesně se zaměřuješ?"
"Klavír a sólovej zpěv."
"Takže z tebe bude zpěvačka." Alice se pobaveně zasmála nad tou představou.
"To by teoreticky mohla, ale co si budem nalhávat. Stejně skončím někde na škole jako učitelka hudebky."
"Já bych mohl třeba trochu zapracovat. Možná by tvůj hlas zaujal." Nabídl jsem jí v žertu velkoryse a koulel při tom očima. Rozesmála se ještě víc.
"Ty seš ale komik… Dík, nechci. O život pod drobnohledem nestojím."

Už nějakou dobu jsme pokračovali v téhle nezávazné konverzaci, a ač by to většině smrtelníků mohlo připadat přinejmenším nepochopitelné, já se přímo královsky bavil. Ani jsem si nevzpomínal, kdy naposledy jsem měl možnost jako dočista obyčejný člověk sedět v kavárně s příjemnou holkou a jen tak tlachat o všem a o ničem. Alici jsem volal pár dní po té Andyho párty a ona k mé naprosté radosti souhlasila se schůzkou. První věc, kterou na mě tedy vybalila, bylo upozornění na to, že má, sice krátce, ale že má prostě přítele, tudíž jestli s ní prý zamýšlím něco víc, než jen pokec nad kávou, tak mi předvede, jak umí škrábat. Docela mě to pobavilo. Já ji samozřejmě ujistil, že nic podobného neplánuji, takže nám nic nebránilo v tom tu teď už dobré dvě hodiny sedět, usrkávat ten černý kofeinový nápoj a při tom rozebírat celý svět od hudby až po hladomor v zemích třetího světa.

"Budu muset jít. Nejseš jedinej, komu se musím stihnout věnovat." Zachichotala se a začala se zvedat od stolu. V rychlosti jsem zaplatil objednávku a společně jsme vyšli před restauraci.
"Nejpozději do večera začne sněžit. Je to cítit." Zkonstatovala a nosními dírkami zhluboka nasála studený zimní vzduch.
"Tak ty funguješ i jako meteorologická stanice?"
"Hej, Kaulitzi, nesměj se. Klidně se s tebou vsadím o co chceš." Hájila si svoji pravdu a při tom mě dětinsky šťouchala do ramene.
"Fajn. Když nenachumelí dneska do půlnoci, tak to kino příští týden zatáhneš ty."
"Beru." Plácla mě do ruky na stvrzení a přešla kousek ke svému autu.
"Tak se měj. Uvidíme se." Ještě jsem jí mávnul na rozloučenou a nastoupil jsem do svého korábu.

Se stále se zkracující vzdáleností k domovu ze mě ale dobrá nálada zvolna vyprchávala. Vůbec se mi tam nechtělo. Na těch pár hodin strávených s Alicí jsem od všeho dokázal utéct, odpoutat se a přestat se tím užírat, ale před realitou se nedá schovávat moc dlouho. Začínal jsem se s tím ale pomalu vyrovnávat. Už jsem nemíval potřebu brečet si po nocích do polštáře. Smířil jsem se s tím, že myslet si, že bychom mohli s Billem tvořit pár, byla čirá utopie. Respektoval jsem, že on si to tak nepřeje a rozhodl jsem se soustředit na to, aby z nás byli alespoň sourozenci, kteří si při každé příležitosti nevjíždějí do vlasů. Dokonce bych řekl, že mi už ani nevadilo, že moje touha zůstala jen pouhým snem. Daleko obtížněji jsem se smiřoval s Billovou egoistickou, povrchní a zraňující povahou, která tu sice byla i předtím, ale nyní se projevila v plné míře i vůči mojí osobě. Ke mně byl vždy empatický, ale teď jsem viděl, že pokud se mu něco nelíbí, tak dokáže přímo mistrně tnout do živého a je mu jedno, že ten, koho zraňuje, jsem já. Byl to ale jeho povahový rys. Nemělo cenu mu to vyčítat. Nezbývalo než to přijmout.

Auto jsem zaparkoval pod stříšku vedle garáže, uvnitř už totiž byla ustájená Gordonova a Billova kára. Aby tedy na třetí auto ve vlastnictví naší rodiny alespoň nepršelo, tak tu otčím zbudoval z pár prken a trámů tohle rozviklané cosi, co hrozilo, že se musí pod sebemenším poryvem větru sesypat k zemi, ale už se to tu drželo třetím rokem, takže nejspíš životnost téhle pergoly byla poněkud větší, než se na první pohled jevilo.

"Mami, tati, jsem doma." Zahulákal jsem z předsíně. Žádná odpověď. Jen ticho. Pak jsem si uvědomil, že se rodiče chystali na návštěvu k nějakým známým a budou pryč celý den. V klidu jsem si tedy vyzul boty a bundu pověsil na věšák. Bill by ale doma být měl. Prolétlo mi hlavou. Odpovědi na to zda-li tu tedy je či nikoli, se mi dostalo velice záhy. Rozlícený bratr seběhnul schody z prvního patra, a aniž by mě pozdravil, se hrnul rovnou ke mně. A to bylo snad poprvé, kdy projevil pořádnou sílu. Vůbec jsem nestačil zareagovat a byl jsem s vervou natlačen na zeď. Zmohl jsem se na pouhé přidušené heknutí a naprosto slisovaný mezi Billovým tělem a stěnou jsem mu z pár milimetrů zůstal nechápavě a šokovaně koukat do obličeje.

"Spal si s ní?!" Zasyčel mi do tváře.
"Co vyšiluješ? Byli jsme na kafi." S touhle informací povolilo napětí Billových svalů a nepatrně uvolnil sevření. "Tak pustíš mě už konečně?" Bill ode mě odstoupil jen velice neochotně a sklopil hlavu. Přesto mi neuniklo, že se mu tváře zabarvily ruměncem studu. "Vysvětlíš mi nějak tenhle svůj výstup?"
"Jo… chci… chci si promluvit. Můžeš jít se mnou do mýho pokoje?" Přikývl jsem a mlčky ho následoval. Velice mě totiž zajímalo, co mi míní sdělit, už jen proto, že jsem ten jeho agresivní útok moc nepobral. Vadila mu představa, že bych se měl s Alicí vyspat. Ale proč? Vždyť mě přece odmítl…

Zavřel za námi dveře svého pokoje a zůstal u nich postávat. Já jsem se mezitím s klidem sobě vlastním posadil na kraj jeho postele a vyčkával jsem, až začne mluvit.
"Nechci, aby ses s ní scházel." Vypadlo z něj prostě.
"A to jako proč?"
"Protože…" Odlepil se ode dveří a chůzí, která by se dala přirovnat ke kočce, která se pomalinku plíží ke své kořisti, se přesunul až ke mně. "Protože… se o tebe nehodlám s nikým dělit." Dopověděl a dříve než jsem se nadál, usadil se mi obkročmo na klíně. Okamžitě se mi bezděky zrychlil dech a naprosto neschopen ho ze sebe setřást jsem jen strnule držel v očekávání toho, co zamýšlí dál.
"Chybíš mi." Zašeptal zastřeným hlasem a ukazováčkem mi přejel po lícní kosti.
"Bille, proč… proč tohle děláš?" Zmohl jsem se na vskutku slabý a bezvýznamný odpor.
"Tomí… já vím, že to chceš. Potřebujeme to oba. Tak už se tomu tak nebraň." Ševelil dál a mazlivě se svými tvářemi otíral o ty mé. Jeho ruce mezitím začaly putovat po mém hrudníku a ramennou. Do celého těla se mi rozlévalo mrazení a přímo závratnou rychlostí se blížila mez, za kterou už nebudu schopen Billovy snahy stopnout.
"Řekni, že mě miluješ." Zaprosil jsem úpěnlivě doufaje, že to konečně vysloví, i kdyby to neměla být pravda. Potřeboval jsem to slyšet, abych věděl, že ten boj se svojí touhou po jeho dotecích neprohrávám nadarmo.
"Nepleť do toho city a přijmi, co ti nabízím. Bude se ti to líbit, to slibuju." Jeho obratné ruce už mi stihly vyhrnout triko a na jedné ze svých bradavek jsem ucítil jeho horký jazyk.
"Nechci… dost… slyšíš…"
"Bráníš se uboze. Děláš fóry jako nějaká holka." Vyhrkl posměšně, ale zřejmě mu nedošlo, že naprosto neuváženě. Těch pár slov mě vytrhlo z přicházejícího opojení a já v sobě konečně našel odhodlání ho od sebe odstrčit.
"Tak a končíme. Já že jsem ubohej? Až po tobě, bratříčku." Vyskočil jsem na nohy a pár kroky jsem se dostal ke dveřím. Vzal jsem za kliku, trhnul s ní a nic. "Tys zamknul?!" Otočil jsem se na něj nevěříc, že něco takového provedl. Na tváři se mu usadil vítězoslavný škleb a znovu se ke mně připlížil.
"Pustím tě ven, ale až mě naposledy políbíš." Zazněla jeho podmínka, které jsem měl chuť se vysmát.
"Na to zapomeň!"
"No tak, Tomi. Přeci po tobě nechci tak moc. Potom už budeš mít klid." Odříkával ty věty zvolna a klidně a ani na okamžik mezi námi nepřerušoval oční kontakt. Paralyzovaný jsem mu zíral do těch jeho čokoládových duhovek a jakoby zdálky ke mně zazníval jeho hlas. Perfektně tím odvracel moji pozornost od svého počínání, takže jsem se už dnes podruhé ocitl zády ke zdi s rozvášněným bratrem tisknoucím se na mé tělo.
"Dobře…" Vydechl jsem. "Jeden… jeden polibek." Ta slova jakoby vycházela z mých úst naprosto nezávisle na mé vůli. Byl jsem lapen v pasti, ze které nebylo úniku.
"Hodný chlapec." Dodal ještě a déle již na nic nečekal. Zatočil se se mnou svět. Nedokázal jsem udržet svá ústa dlouho zavřená, a jakmile jsem ucítil vlhký dotek jeho jazyka na svých rtech, se zasténáním jsem jej vpustil dovnitř a vyrazil mu v ústrety tím svým. Mazlil jsem se s ním, vychutnával ho a dovolil mu pronikat stále hloub. Připadal jsem si po tak dlouhé době jako umírající na poušti, který konečně našel oázu plnou vody. Líbal ještě úžasněji, než jak jsem si to pamatoval.
Bill uvolnil stisk na mých zápěstích, které doteď pevně svíral, předcházejíc tak mým případným snahám se vzepřít. Okamžitě jsem mu obmotal paže kolem krku a on ty své přesunul na mé boky, kde obratně zajel pod lem mého trika a odtud putoval na záda, kde mě svými drápky neuvěřitelně příjemně škrabkal a hladil. Svoje stehno mi tlačil do klína a třel jím můj penis, který byl už v tento moment naprosto připravený a lačnící po něčem mnohem víc.
"Tak co," odlepil se od mých rtů a mezi tichými slovy, která jsem pochytával jen velice stěží, se jal dráždit a sát jemnou a maximálně vzrušivou kůži na mém krku. "Ještě chceš… abych… abych toho nechal?"
"Ne." Zaúpěl jsem téměř vyděšeně při představě, že by to mělo skončit. "Líbej… líbej mě ještě."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama