autor: Ainikki
Tom
Volno po americkém turné se nachýlilo ke konci a my se museli chtě nechtě na oněch pár dní, které zbývaly do Vánoc, přesunout z rodinného hnízda do hamburského bytu a zavřít se na chvíli do studia, kde jsme měli v plánu alespoň předstírat, že něco děláme, jen aby měl management klid na duši a nezačal nám spílat, že nestíháme termíny. Nikdo z nás čtyř se ale rozhodně nemínil přetrhnout. Na všechny už pomalu doléhala vánoční atmosféra a spíše než lámáním si hlavinek nad novými songy, jsme vymýšleli, jakými dárky oblažit naše blízké. Přeci jen za těch 7 let působení na hudební scéně jsme si už vydobyli víceméně ustálenou pozici, nemuseli jsme dřít nonstop jako koně do roztrhání těla a menší luxus v podobě protažení termínu vydání nové desky jsme si také mohli dovolit. Nikoho to nestresovalo. A navíc, my jsme přeci umělci. Vždycky tu proto byla možnost ohánět se tvrzením, že zrovinka máme tvůrčí krizi a přeci fanouškům nenabídneme něco, co by neodpovídalo naší standardní kvalitě jen proto, že kdosi vylezl na světlo s jakýmsi datumem, zaručujícím, že naše cédéčka budou v ono číslo v kalendáři na všech pultech obchodů s hudbou.
Navíc moji pozornost letos nerozptylovaly jen blížící se svátky. Dokonce se nedostavila ani obvyklá rozladěnost z toho, že musím mámino domácí stravování vyměnit za fast foody a pizzy od donáškové služby, protože jinak jsme se s bráchou o naše žaludky postarat neuměli. Ani občasný život dvou osamělých vlků nás nedonutil naučit v kuchyni uhňácat základní pochutiny. Pro nás bylo neřešitelným problémem oškrábat i brambory, natož je snad postavit na sporák a donutit je nějak změknout. I když přiznejme si to na rovinu. Ono by se něco zvládlo, ale ta lenost… Každopádně jak už jsem naznačil, protentokráte mi vrásky nedělala žádná z maličkostí, která mi jindy docela dokázala znechutit existenci a zkřivit mi obličej do otrávené grimasy. Spíš naopak. Uculoval jsem se na všechny strany a měl jsem chuť jen tak bezdůvodně si juchat. Pro nezasvěceného pozorovatele jsem nejspíš musel působit jako totální blázen.
Já byl ale jednoduše šťastný jako snad nikdy dřív. Našim jsem dokonce nabulíkoval, že nahrávat začínáme o nějaký ten den dříve, než bylo původně v plánu, bleskově jsem nastartoval svou káru, naložil do ní Billa a dříve než nám snad stačili milí rodičové zamávat na pozdrav, zůstala za námi jen ohnivá čára. Oni ovšem netušili, že pravým důvodem mého uspěchaného odjezdu není horlivost do práce, ale výhled na soukromí, jež nám náš byteček poskytoval. Ne snad, že by nám rodiče doma stáli neustále za zadkem, ale přeci jen určité věci s jejich přítomností v domě, které jsem mínil se svým neodolatelným bráškou provádět, byly značně utlumovány, ba většinou přímo znemožňovány. A to jsem rozhodně nemínil dlouho akceptovat. Teď, když už konečně Bill roztál a pustil si mě k sobě, jsem toho mínil patřičně využít a dohnat pokud možno všechen ztracený čas.
Pozorujíc to černovlasé rozkošné stvoření, které sedělo v obýváku na pohovce a soustředěně okusovalo tužku, ve snaze dát dohromady nějaký text, jsem spěšně smetl drobky z kuchyňské linky, které tam zbyly po snídani a použité nádobí nacpal do myčky. Byl jsem sám se sebou spokojený. Jsem vskutku šikovná hospodyňka. Byli jsme tu už čtvrtý den a zatím se nám tu nezačal kupit obvyklý binec v podobě tun špinavého nádobí, krabic od pizzy a hordy všemožně rozházeného oblečení. Musel jsem v tom lítat fakt až po uši, protože tyhle snahy mě přepadaly hlavně kvůli Billovi. Chtěl jsem, aby se tu cítil dobře a nepřipadal si tu jako v chlívku, i když si nejsem tak úplně jist, jestli tu ten pořádek vůbec registroval, natož aby ho ocenil.
Ale což… Hlavně že jsem měl ze sebe dobrý pocit já. Stal se ze mě ukázkový pečující partner. Při občasném uvědomění si toho, jak moc tu někdy šaškuju a bráchu obskakuju, jsem si připadal až komicky a sám pro sebe jsem si tipoval, jak dlouho mi to vydrží. Každopádně to byla svým způsobem sranda a já se docela dobře bavil. Užíval jsem si každou vteřinku v jeho blízkosti, i když to byla třeba jen situace, kdy jsem kolem něj šermoval s hadicí vysavače a on pouze zvedal nohy do vzduchu, aby se mi snad náhodou nepletl a usnadnil mi tak práci.
"Posedla tě múza?" Připlížil jsem se k němu z kuchyně a ožužlávaje mu ušní lalůček jsem zašeptal tu otázku za jediným účelem. Odvézt pozornost od jeho činnosti a strhnout ji na sebe.
"Ani ne." Zahuhlal. "Vůbec mi to nejde. Nenapadá mě nic smysluplnýho. Už skoro hodinu tu přeškrtávám první sloku." Postěžovala si ta chuděrka, vzdychla a utrápeně si promnula spánky. Och, takhle vypadají strasti básníkovy.
"Já bych věděl o něčem, co by smysl dávalo…" Zastřeně jsem zamumlal, vytrhl mu tužku z ruky a odhodil ji neznámo kam. Za pas jsem si ho přitáhl blíž k sobě a chtivě se mu přisál na jemnou kůži pod bradou.
"Tomi…" Vydechl jen, zaklonil hlavu a obmotal mi ruce kolem krku. Od doby, co jsme byli spolu, byl ještě žádostivější než kdy dřív. Už se nemusel omezovat jen na pouhé občasné uspokojování nutkavé potřeby. Mohl si to dopřávat kdykoli. A on to měl tak moc rád…
…
Pobledlá dívka seděla shrbená u psacího stolu ve svém dětském pokoji. Nervózně klinkala nohama sem tam a provázky dlouhých tmavě hnědých vlasů jí spadaly do obličeje. Vypadala zoufale. Labilně si skousávala popraskané rty až téměř do krve a upřeně si prohlížela malý kousek papíru, otáčeje ho v prstech. Roztěkaně pohlédla na monitor svého počítače a emailovou adresu z toho ožmoulaného lístku tam přepsala. Krátce zauvažovala nad tím, jaké by vlastně měla zpráva obsahovat sdělení. Ne, nic takového. Nemá na to právo…
Monitor zhasl a cáry papírku se snesly do odpadkového koše. Tak to bylo lepší. On si nezaslouží žádné další starosti. Nemůže se mu znovu připomínat. Zůstane na všechno sama. To je její trest…
…
Bill
"Tomi…" Uniklo mi slastně a zakláněje hlavu, jsem mu poskytoval prostor, aby se ke mně mohl dostat co možná nejblíže.
"Měl bych pracovat." Pokusil jsem se chabě zaprotestovat.
"Tohle počká. Já ti s tím pak pomůžu." Přislíbil a jeho ruce mi vklouzly pod tričko. Přivíral jsem víčka, uvědomujíc si tak mnohem intenzivněji elektrizující vzrušení, které mnou začalo proplouvat. Neuvěřitelné. Dělali jsme to tolikrát před tím, přesto to bylo od oné procházky se Scottym tak diametrálně odlišné. Rozechvíval mě jeho sebemenší dotek, jeho vůně mě omamovala a tón jeho hlasu nutil mé srdce vyskočit mi z hrudníku. Tak moc bušilo v jeho blízkosti. Bylo to až bolestivé, přesto bych se toho pocitu už nikdy nevzdal. A to stačilo tak málo a mohl jsem to zažívat mnohem dřív. Nebránit se a přijmout nabízené. Teď, když už jsem to konečně udělal, to míním pevně držet a nepustit. Už nikdy.
Líbal mě. Vzrušivě, nenasytně, přesto jemně a láskyplně. Jeho ústa a horký jazyk chutnala tak moc slastně a opojně. Točila se mi z toho až hlava a jakoby z dálky jsem slyšel sám sebe vzdychat a spokojeně mručet rozkoší. Umdléval jsem. Nestačil jsem si ani uvědomit, kdy z nás stáhl všechno oblečení, ani kdy mě zvedl z pohovky a s největší opatrností mě přenesl do ložnice. Probrala mě až lehce zastudivší peřina, do které mě položil. Od rána se tu větralo a přikrývka do sebe nasála chlad zvenčí. Tom duchapřítomně okno zavřel a vrátil se ke mně.
"Tomi…"
"Copak, miláčku?" Vřelým oslovením mě ujistil o tom, že poslouchá a při tom zaměřil svou pozornost na moje bříško. Šimravě mě hladil kolem pupíku a já se tetelil blahem. A nebylo to jen díky jeho jemné péči. Líbily se mi i ty zdrobnělinky, kterými si zvykl mě častovat. Tak rád jsem to poslouchal. Rozněžňovalo mě to.
"Co máš proti milování na gauči? Tady je zima…" Vzpomněl jsem si na to, co jsem mu to vlastně chtěl říct.
"Je tu víc mís…" Tom se zarazil uprostřed věty a s otazníky v očích se na mě zadíval. "Cos to řekl?"
"Že je tu zima." Odtušil jsem trochu nechápavě. Musel mě přeci slyšet.
"Nenene, to nemyslím."
"No… pak jsem se ještě ptal, co máš proti milování na pohovce." Trpělivě jsem mu to zopakoval.
"Milování…" Odhláskoval to slovo téměř až nábožně. "Mi… miluješ se se mnou? Už žádnej… sex, ale…"
"Milování." Dokončil jsem jeho větu pobaveně a vyslovil těch pár písmen znovu. Už mi to došlo. Toma dojímalo každé citovější slůvko, které vyšlo z mých úst. Připadalo mi, že pořád nemůže uvěřit tomu, že se to děje.
"Ach… řekni… řekni to ještě." Zaprosil a stulil se mi obličejem do prohlubně mezi krkem a ramenem. Lísal se a mačkal ke mně, jak nejvíc to jen šlo.
"Milování… milování… milování…" Opakoval jsem to pořád dokola a on se u toho šťastně usmíval, "…milování… ach, miluj mě, lásko."
"Lásko…" Zaševelil.
"Ano, slyšel si správně. Lásko… lásko… lásko… Ještě stále to mám opakovat?"
"Ano…"
"Lásko… miláčku… líbej mě a nenuť mě už dál mluvit." Na oko jsem ho pokáral a vtiskl mu drobnou pusu na čelo. Neváhal ani vteřinu a se mnou se znovu zatočil svět.
A že mi byla ještě před chvílí zima? Na to jsem si vskutku už ani nevzpomněl. Naše těla se třpytila drobnými perličkami potu. Byli jsme tak moc rozhicovaní, roztoužení a žhaví. Propadali jsme se do neutuchající extáze, dychtivosti, vášně, dravosti a zároveň jsme byli něžní, pozorní a hladiví. Ochotni dopřát tomu druhému tu nejvyšší možnou míru uspokojení.
"Chtěl bych ti ještě něco říct…" Promluvil jsem po notné chvilce ticha, kdy jsme si už jen spokojeně leželi v náručí a mazlivě se k sobě tiskli.
"Poslouchám." Brouknul Tom a potem slepené pramínky vlasů se mi opět neohrabaně snažil vecpat za ucho. Potutelně jsem se uculil a uchopil jsem do dlaně jeho bradu, jemně mu tak přikazujíc, aby se mi díval do očí.
"Vážně to chceš slyšet?" Ujišťoval jsem se s rádoby kamenným výrazem, aby si uvědomil, jak moc závažnou věc se chystám vyslovit. Jen jsem to ale protahoval. Nedokázal jsem v sobě zapudit hravost a potřebu bratra škádlit. Bavil jsem se jeho vráskou na čele, která se tam objevila, kdykoli byl nad něčím nazlobený nebo usilovně přemýšlel. Nyní se mu nejspíš honilo hlavou, co jen jsem to zase vymyslel za kulišárnu.
"Jo chci. Povídej." Vypadlo z něj nakonec rozhodně, přesto mi v tónu jeho hlasu neunikla slabá obava. Já ho ale nechtěl děsit. Jenom jsem si hrál…
"Neboj se." Pípnul jsem tiše a chlácholivě. Pohladil jsem ho po tváři. Obsypal jeho obličej pár drobnými polibky. Přitáhnul jsem si ho ještě blíže k sobě a přivinul si jej na tělo jako malé dítě a pak… Pak jsem se konečně i já sám odhodlal k tomu to říci.
"MILUJU TĚ!"
Konec

