Bookmakers scrubbers 3

25. března 2009 v 2:02 | Ainikki |  Bookmakers scrubbers
autor: Ainikki

Dvě postavy, tisknoucí se k sobě a držící se za ruce, stály v skrytém koutu letištní haly a pozorovaly šrum a povyk spojený s příjezdem německých rockových hvězdiček. Hlavně jedna z nich si potřebovala obhlédnout černovlasého chlapce, který se stal na pár budoucích dní středobodem jejího zájmu. Ten se teď schován pod ochranitelskými mohutnými tlapami jednoho ze svých bodygardů snažil prodrat k přistavenému autu, které by ho spolu s ostatními členy kapely odvezlo do hotelu. Působil na ni jako vyplašený křehký malý kluk.


Nepochybovala o tom, že to, co si o něm prozatím zjistila na vlnách internetu, je pravda. Snílek toužící po lásce. Nechápala, proč ho její polovička považuje za tvrdý oříšek. Ona byla přesvědčená, že to bude zatím ta nejsnadnější oběť, kterou si vyhlídly. To už snad jeho bratr by byl určitě mnohem větší výzvou. Samozřejmě dostat dredaře do postele by problém nebyl, to na zpěváka v tomto směru bude muset jít rafinovaněji. V jejich hře nešlo ale jen o sex. Museli toho muže přimět, aby se do nich zamiloval. To následné odkopnutí je totiž mělo bolet a právě kytarista se jí zdál, že v něm by se oddané city probouzely jen velice těžko. Zrzka ale vybrala frontmana, takže nebylo potřeba si s podobným problémem lámat hlavu. Hra může začít.

Auto odjelo a hloučky rozvášněných puberťaček se začaly pomalu rozcházet. Ony se také spokojeně ruku v ruce vydaly domů. Tohle jim zatím stačilo. Úvodní tah téhle partie začne až zítra.

Bill

Jako bych to neříkal. Pauza po evropské tour uběhla směšně rychle a my se znovu ocitli v jednom kole, tentokrát za velkou louží. Zvládl jsem nepříjemný let - na tenhle způsob dopravy si asi nikdy nezvyknu - a úlevně jsem vystupoval z auta před hotelem. Netečně jsem jen popadl klíče na recepci a vydal jsem se na pokoj. Cítil jsem se unavený a chtělo se mi spát. Před zahájením koncertní šňůry nás zítra čeká nějaký rozhovor v rádiu již v dopoledních hodinách, takže bych měl být vyspalý. Kruhy pod očima totiž nepůsobí příliš dobře a make-up také vždycky všechno nevyřeší.

K mé nelibosti mi ale připadalo, že jen co jsem se zavrtal do peřin a zavřel oči, se mi rozdrnčel budík na telefonu. Rozespale jsem na displeji zkontroloval datum. Byl jsem totiž přesvědčený, že jsem si ho musel nastavit špatně. Není přece možné, aby byl už druhý den a já musel vstávat. Bohužel byl. Neochotně jsem se vyškrábal na nohy a zaplul do sprchy. Spoléhal jsem na to, že voda mě trochu probere. Nezklamala a já s o něco lepší náladou provedl zbylé ranní úpravy a byl jsem připravený vyrazit směr rádio.

S klukama se nám povedlo sejít se v hale hotelu kupodivu téměř ve stejnou chvíli a za pár minut už jsme vstupovali do budovy oné rádiové stanice. Tam nám k nelibosti všech oznámili, že náš živý vstup se přesouvá a vysílat se začne až za dobré dvě hodiny. Tenhle "drobný" nedostatek se snažili vykompenzovat nabídkou občerstvení a možností strávit tu dobu v soukromí příjemné klimatizované místnosti s pohodlnými polstrovanými sedačkami. Och jak pozorné. Před naším běsnícím manažerem tyhle neschopné reportéry zachránil jen fakt, že jsme na dnešní den neměli naplánovaný žádný jiný program. Nezbývalo tedy, než se odevzdaně přesunout na místo, které nám tak velkoryse poskytli k čekání.

"Jdu na záchod." Oznámil jsem všem, odhodil svoji tašku na jednu z oněch sedaček a rázným krokem jsem se jal hledat toalety. Prudce jsem říznul jednu zatáčku na chodbě a povedlo se mi vrazit do nějaké holky, dívky, ženy… Přesně nevím. Hrubým odhadem nemohla být o moc starší než já. Ale já na tyhle věci neměl moc dobré oko. Každopádně mi neuniklo, že vypadá více než dobře. Temně hnědé velké oči, smyslně rudé rty, záplava hustých černých, až do půli zad dlouhých vlasů a z miniaturní sukýnky jí vykukovaly přímo ukázkové nohy. Nasucho jsem polkl. Vybrebtl jsem omluvu a začal jsem jí neohrabaně pomáhat sbírat papíry, které upustila při té naší srážce z rukou.

"To je v pořádku. Neomlouvejte se. To se občas stane." Usmála se mile a k svému vlastnímu překvapení jsem zjistil, že ve tvářích začínám rudnout. Tak tohle jsem tedy před holkou už hodně dlouho nezažil.
"Nestalo se vám nic? Neublížil jsem vám?"
"Ne jsem v pohodě. Nedělejte si starosti."
"Vážně? Tak alespoň jako omluvu přijměte pozvání na kafe." Vypadlo ze mě impulzivně dřív, než jsem si to stačil rozmyslet. Teď mě určitě pošle do háje.
"Ráda. Půjdeme hned? Tady v budově je docela příjemná kavárna." Slyšel jsem dobře? Ona souhlasila. Pár sekund jsem na ni zůstal civět, než jsem byl schopný odpovědět.
"Ji… jistě. Já… dojdu si jen pro tašku."
"Počkám." Obdarovala mě dalším zářivým úsměvem, já se otočil na patě a vtrhl jsem do pokoje, kde se povalovali kluci a lidi z týmu.
"Jdu na kafe. Budu tady v budově. A žádnej dozor!" Razantně jsem zadržel Tobiho, který se už započal zvedat ze sedačky. Hodil jsem ještě nekompromisní pohled na manažera, aby mu bylo dostatečně jasné, že pokud se se mnou pokusí poslat nějakou naší gorilu, tak mu to pěkně vytmavím a dřív, než se všichni přítomní stačili vzpamatovat, třískl jsem za sebou dveřmi.

"Tak můžeme?" Přiřítil jsem se znovu k ní.
"Mimochodem, já jsem Bill." Uvědomil jsem si, že jsme se ještě nestačili představit.
"Leticia." Odpověděla mi a stiskla mou nabízenou ruku. Pak jsem se jen připojil k jejím krokům a přesunuli jsme se o patro níž, kde jsme se usadili k jednomu ze zastrčených stolečků v kavárně. Povídali jsme si o všem možném. Hodně jsme se smáli a já se postupně dostal z té křeče, kterou ve mně ze začátku vyvolala. Dokonce jsem přišel i na to, proč se to nejspíš stalo. Ta holka byla zvláštní, zajímavá, okouzlující. Jednoduše dech beroucí a učarovala mi na první pohled.

Zaujalo mě, že za celou dobu neudělala narážku na Tokio Hotel. Pomalu jsem začínal nabývat dojmu, že patří mezi těch pár jedinců, kteří o nás ještě neslyšeli. Nechal jsem to ale být. Byla to příjemná změna, když na vás konečně někdo nekoukal jako na nějakého poloboha s fanatickým obdivem v očích.

Čas s ní neuvěřitelně utíkal a mně se neodbytně rozdrnčel mobil. "Kde jsi? Za deset minut jdete do etéru. Okamžitě se vrať!" Vystartoval na mě běsnící David na druhé straně spojení a hned na to zase rozzuřeně zavěsil.
"Promiň, budu muset jít. Povinnosti volají." Omluvně jsem se na ni usmál a začal se zvedat od stolu.
"Jo, ten rozhovor. Ostatně já mám taky ještě nějakou práci. Tak utíkej."
"Ty víš, že tu mám dělat interview?"
"Jasně. Ráda jsem tě poznala, Bille Kaulitzi z Tokio Hotel. Třeba se ještě uvidíme. Měj se." Řekla jen, podala mi ruku a dřív, než jsem se stačil byť jen nadechnout, byla pryč.

Tak přeci věděla, kdo jsem. Sakra, proč ale tak rychle utekla? Vždyť nemám ani telefon. A k čemu by mi vlastně byl. Strávili jsme spolu necelé dvě hodiny. Byla pro mě cizí člověk a já tu přemýšlel nad tím, že bych ji měl snad volat? Nic takového. Tak Bille, hezky se zase uklidni, vypochoduj o patro výš, mile se usmívej na moderátora a odpovídej na jeho vlezlé otázky. To je totiž přesně to, co teď musíš udělat. Koukej si vyhnat z hlavy její kouzelný úsměv, roztomilé natáčení vlasů na prstík s pěstěných nehtem a ramínko, které jí neposedně sklouzávalo z ramene. Čeká tě práce. Podařilo se mi sám sebe docela uklidnit a vrátit se nohama na zem.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama