autor: Joana
V místnosti s jarně zelenými závěsy seděli v křeslech proti sobě dva mladíci. Mladší z nich měl hřívu černých vlasů, padajících mu na ramena, když se nakláněl, aby ukořistil sáček oříšků. Jeho křehká ručka chňapla po pytlíčku a vítězoslavně zamávala na svého společníka, který se právě spokojeně protahoval, až se mu pod tričkem rýsovalo vypracované tělo, křičící otázku, kolik hodin asi mladý medik tráví denně sportem.
"Já to stejně nechápu."
"Co nechápeš, Bille?"
"Jak se ty oříšky mohly tak rychle ztratit." Zazubil se oslovený a hbitě vyskočil na nohy, aby doběhl pro brambůrky, ležící na skřínce. Cestou vrtěl zadečkem jako modelka na přehlídce Karla Lagerfelda, což způsobilo výbuch smíchu a Bastian se málem skoulel z křesílka na koberec.
"Já to stejně nechápu."
"Co nechápeš, Bille?"
"Jak se ty oříšky mohly tak rychle ztratit." Zazubil se oslovený a hbitě vyskočil na nohy, aby doběhl pro brambůrky, ležící na skřínce. Cestou vrtěl zadečkem jako modelka na přehlídce Karla Lagerfelda, což způsobilo výbuch smíchu a Bastian se málem skoulel z křesílka na koberec.
"Ty, Basty, jak to tvůj děda vlastně myslel?" Zašvitořil Bill, když se oba uklidnili.
"Myslíš tu věc s Žůlií a Tomem?"
"Přesně tu."
"No, abych pravdu řekl, moc jsem ho nepochopil, možná i proto, že mi Malvína neustále visela okolo krku a zpívala si."
"Jednou tu vílu podříznu a zakopu hluboko v lese, jestli bude dělat problémy." Zamával Zorro-Bill mstitel svým vzdušným kordem, aby naznačil, jak zatočí s každou cácorkou, lepící se na osvalené tělo jeho společníka. Kdepak, na hry na doktora má nárok jen on a žádná silikonová nádhera. Je těžké odolávat náporu skutečných děvčat, ale když se přidají ještě ta nadpřirozená, může být jeden rád, když má proti nim jakousi přidanou hodnotu. Koneckonců o prsou to není, vždycky se dají docpat, jak Bill věděl z hudební branže a Bastian zase z knih o plastické chirurgii.
"Myslíš tu věc s Žůlií a Tomem?"
"Přesně tu."
"No, abych pravdu řekl, moc jsem ho nepochopil, možná i proto, že mi Malvína neustále visela okolo krku a zpívala si."
"Jednou tu vílu podříznu a zakopu hluboko v lese, jestli bude dělat problémy." Zamával Zorro-Bill mstitel svým vzdušným kordem, aby naznačil, jak zatočí s každou cácorkou, lepící se na osvalené tělo jeho společníka. Kdepak, na hry na doktora má nárok jen on a žádná silikonová nádhera. Je těžké odolávat náporu skutečných děvčat, ale když se přidají ještě ta nadpřirozená, může být jeden rád, když má proti nim jakousi přidanou hodnotu. Koneckonců o prsou to není, vždycky se dají docpat, jak Bill věděl z hudební branže a Bastian zase z knih o plastické chirurgii.
Silikon i molitan vem čert, momentálně jim byly všechny náhražky ukradené. Jejich zvídavé mozečky zaměstnával fakt, co vyvádějí jejich dva sourozenci. Ne snad, že by byli dvojka šmíráků, krčících se na balkóně Tomova hotelového pokoje. Zde by hrozil přinejmenším úraz nejmenovaného kytaristy, majícího ruku pod tričkem jedné pohádkově kouzelné slečny. Být starší brácha s pochybnou pověstí má svá úskalí. Hlavní bod jejich diskuze byl o zkoušce.
Ač se blížil konec semestru, netýkala se histologie, ale vztahu J+T VSL. Dědeček pronesl před mladíky narážku, že čí osud se jednou proplete s pohádkami, bude s nimi žít už navždy. No a že Julie prokázala svůj um příběhy ovládnout dostatečně, ale začíná se topit v realitě. Jenže staroušek mluvil v náznacích neustále, proto nic nevymysleli a zaměřili svou pozornost raději na Bastyho levou bradavku.
Ač se blížil konec semestru, netýkala se histologie, ale vztahu J+T VSL. Dědeček pronesl před mladíky narážku, že čí osud se jednou proplete s pohádkami, bude s nimi žít už navždy. No a že Julie prokázala svůj um příběhy ovládnout dostatečně, ale začíná se topit v realitě. Jenže staroušek mluvil v náznacích neustále, proto nic nevymysleli a zaměřili svou pozornost raději na Bastyho levou bradavku.
...
Zítra jsou Vánoce. Zřejmě si myslíte, že jsem bystrý chlapec, když jsem si tenhle fakt uvědomil, ale pro mě je to teprve druhý den volna za dlouhou dobu. Mé drahé dvojče si pořád stěžuje, že musí zpívat dvojjazyčně a tráví chuděra malinká ve svém kamrlíku s mikrofonem celé mládí, na rozdíl od nás, co sedíme s nohama na stole a popíjíme irskou whiskey. Kecy. Jako jediný z nás má dost času i na jiné aktivity. Plíží se z vilky jako růžový panter, světla u auta rozsvěcí až za rohem, ale ani tak nám neuniknou jeho výlety za Bastianem. Milovaný medik totiž bydlí asi deset minut od nás. No a já, mající podle Billyho času fůry, jsem Julču viděl za posledních šest týdnů zhruba čtyřikrát, dvakrát pod přísným dohledem těch dvou kazišuků. Proč proboha bydlí přes sto kiláků daleko?
A jakmile jsem od ní co by kamenem dohodil a pak kousek doběhl (pokud nejste olympijský rekordman v hodu kladivem), pobíhá kolem mě mamka, snaží se do mě nacpat cukroví a tváří se tak šťastně a nadšeně, že nemám srdce odejít ven. První den doma bývá pokaždé stejný, jen dnešek se liší jedlí, zabírající celý obývák, že se člověk dostane do kuchyně, pokud podleze větev číslo pět D a překročí větev pět A, jak jsem se dočetl v manuálu, sepsaném Gordonem, který se snažil strom zapasovat mezi pohovku a dveře.
Bill přivázal Scotty na obojek rudou mašli, takže se nám v předsíni válí vzteklá černá koule, snažící se servat ozdobu z krku za každou cenu. Bráška se santovskou čapkou na hlavě a svařákem v ruce se královsky baví, nedává pozor, což by se mělo využít. S elegancí Jamese Bonda jsem proklouzl mezi větvemi 4C a 3B, potichu otevřel krabici s ozdobami a vydal se se špičkou v zubech k vrcholu stromu. Letošní vítězství je moje! Myslel jsem si, natahujíc ruku s ozdobou na špičku stromu. Z čista jasně mě ovšem chytila za kotníky černovlasá příšera a začala se mnou cloumat, až jsem se na ní svalil i s jedličkou. Boj teprve začal, plížili jsme se oba pralesem, já směrem k povalenému vršku stromu, brácha směrem k mé levé ruce. Praštil jsem ho v větví do nosu, hned jak přestal dávat pozor a snažil jsem se nevnímat řetěz, co se mi utahoval kolem krku. Už už se sápal po špičce, ale nacpal jsem mu do chřtánu lamety a strčil mu do ucha pastýře oveček z nedaleko stojícího betlému. Nevnímal jsem kamenný perník, bušící pravidelně o můj spánek a postupoval jsem vpřed. Ano! Vítěz, špička pevně sedí na stromku, z pod větví se ozývá zuřivé skučení poraženého, hřející mě na duši po loňské prohře. Radost mi zkazil až mámy hysterický výkřik při pohledu na polom v pokoji. Že si ještě nezvykla...
Joana
Joana

