Bylo, nebylo II. Šťastně až do smrti 5

23. března 2009 v 1:05 | Ainikki |  _Bylo nebylo II. Šťastně až do smrti_
autor: Joana

Seděla jsem na sedačce s lehce znuděným výrazem a snažila se nevnímat ještě otrávenější ksichty dvou výrostků, povalujících se vedle mě. Před pár vteřinama se poprali o starou digihru, která se povalovala u babičky od Tonyho osmých narozenin, což značilo krizi. Moc dobře si pamatuju, jak oběma kdysi připadala stupidní a odmítali se jí byť jen prstíčkem dotknout. Jenže z dnešní návštěvy se nevyklubalo jen bezva posezení nad babiččinými kuchařskými výkony, a to jelikož se dostavila i její sestra, naše nejmilovanější tetička. Celá rodina jsme prošli křížovým výslechem, načež táta zbaběle prchnul do nemocnice, tvrdíc, že má službu. Raději by trávil svátky na sále než u tchyně, po kom jen mají moji bratři tendenci prchat, když vidí roztomilé stařenky...
Za dalších čtyřicet minut se z nás stal jeden nepřehledný chuchvalec končetin, jak jsme se snažili nalézt co nejpohodlnější polohu k spánku. Bohužel jsem nedostala žádnou výhodu, ač jsem byla značně omezena sukní, neumožňující mi dělat akrobatické pózy, abych si lehla na své bratry, sakryš, nemá mít dáma přednost? Ale s tím nepochodím, od doby, kdy mi na větu, že holky se nebijou, bylo odpovězeno, že výjimky se dělaj, musela jsem být tvrdá a nefňukat při nelítostných soubojích o věci možné i nemožné.


"Julinko, ještě jsi mi neřekla co chlapci." Přicupitala tetička, zatímco se máma záhadně vypařila s prachbídnou výmluvou mytí nádobí. Tony, mě jemně objal kolem ramen a Bastian pohladil po lýtku ve vzácné chvíli sourozeneckého souznění. "Máš nějakého?"
"Mám." Považovala jsem otázku za zodpovězenou, poté co jsem předešlé roky odpovídala negativně, k velkému zklamání drbů chtivé příbuzné.
"A nejsi na to mladá?" Obrátila okamžitě.
"Teto, dřív už bych měla jedno dítě v kočárku a druhý na cestě."
"Ale doba se mění, máte vůbec ve škole rodinnou výchovu? Víš, jak se máš chovat, když ti mladík dělá návrhy? Holka, ani nevíš, jaké to může mít následky," zalomcovala rukama a já cítila, jak se mi Antonius chichotá do vlasů, aby nebyl přistižen.
"Ale Lotte, vsadím se, že zná Kámasútru nazpaměť zepředu dozadu, vždyť má dva bratry." Mávla babička rozverně rukou a Bastianovi zaskočilo linecké kolečko.
Zatímco student medicíny vykašlával kousky cukroví, já se snažila redukovat červenou barvu, rozlévající se po mém obličeji. Jestli mi před babičkou někdy řekne Tom nymfo, bude to mít zcela nečekané vyústění. Snad s ním nezačne diskutovat o štípání bambusu, nebo mě odnesou nohama napřed. Nakonec jsem se s omluvou vypotácela z obýváku, kde hořela diskuze mezi bábinkami, co je lepší. Prolítla jsem chodbou do koupelny, kde jsem se opřela o umyvadlo, chlejstla na sebe ledovou vodu. Vážně jsem chtěla utéct z šílené reality promiskuitní babičky, puritánské tety a zbytku zbabělé rodiny. A ze všeho nejvíc jsem toužila zalézt s Tomem do nejbližší skrýše a třeba si jen povídat, jako za časů minulých při večerech nad knížkami. Prosím, jinak se zblázním, zakryla jsem si bezradně oči.
Když jsem opřela dlaně zpět na hranu umyvadla, zdála se mi podivně drsná. Zmateně jsem zamrkala a do obličeje mě praštil svěží vánek, linoucí se do kruhové místnosti oknem, o jehož parapet jsem byla zapřená. A je to tu, nemám se rouhat.
...

Vysoká věž, postavená z bílého kamene byla dominantou zdejších hor. Lidé z vesnice často s úctou pohlíželi směrem k oknům, úzkým jako střílny, a přemýšleli, jak asi žije jejich panovník. Slunce se neochotně překulilo za vrchol kopce a v nejvyšší místnosti věže se rozsvítilo teplé žluté světlo, jak nejspíš služebná zapálila oheň v krbu. Vzduch počal ochládat a plížil se pod okenními tabulkami dovnitř. Dominantu kruhová místnosti tvořila postel s nachovými nebesy, na níž se skoro ztrácela sedící postava mladé dívky.
"Dobrou noc, princezno." Uklonila se služka a rychle vyběhla za těžké dubové dveře. Než stačila královská dcera zareagovat, slyšela úder, jak zacvakla západka a šoupání, jak kdosi zasunul závoru.
"Tak to bychom měli, už jen zjistit proč." Zamumlala poměrně nelogickou větu a postavila se před zrcadlo.
Do očí si hleděly dvě stejné dívky, oči rozšířené upřímným údivem, jak ta reálná pozorovala svůj odraz. Tmavohnědé vlasy, padající princezně v loknách až k pasu, byly propletené něžnou stříbrnou stuhou a jen zdůrazňovaly její porcelánově bledou bezchybnou pleť. Tmavomodré duhovky rámovaly černočerné řasy a malinová ústa se roztáhla do širokého úsměvu.
"No, alespoň něco je na pohádkách super, musím uznat, že jsem vážně kočka." Rozesmála se princezna a v košilce, lehké jak motýlí křídla, odtančila na lůžko.

Joana
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama