autor: Joana

"Deset, dvacet lady Lada za fontánkou," ozvalo se rozjařeně od pikoly.
Princezna si přitáhla sukně blíž, aby nebyla vidět, což se jí prozatím dařilo. Nedaleko zahlédla komtesu Blanku, kterak se snaží přeskočit záhon růží, ale byla zachycena bystrým okem pykající přítelkyně a trnem rudé květiny, takže brzy zůstala v zahradách jen princezna s lehkým podezřením, že jí to dělají naschvál. Nakonec vylezla i její výsost s větví v účesu a dámy posedaly na deku, aby mohly posvačit výborné dortíky. Naneštěstí pro ně jim korzety stahovaly bříško, že se do nich vešly stěží dva kousky a pak jen smutně hleděly na jahodové řezy. Královna pozorovala jejich chichotání zpovzdálí, aby si byla jistá, že princezna dostane místo jablečné šťávu bezstarostnou. Po ní byla samý úsměv a netrápilo ji, jaké pohromy se řítí na hrad ze všech světových stran, pokud budeme počítat i udatného prince Toma, který se právě prodíral lesy s vlkem po boku.
"Jak daleko ještě?" Zakňučelo unavené princátko a prosebně se podívalo na vlka po svém boku, který ho donutil, aby slezl z vraníka a pokračoval pěkně po svých.
"No, možná ještě patero hor a čtvero řek," zaštěkala vesele šelma psovitá a uraženě ucukla před letící šiškou. "Fajn, žertuju, Jsme tam ještě před setměním, takže si ujasníme instrukce, jasné?"
"Ale Romy, už jsme si to říkali tisíckrát. Na kraji lesa bydlí stařenka, k níž se vecpeme na noc a budeme jí pomáhat, protože je to něčí stará chůva. Možná by bylo lepší, kdybys mi prozradil, čí chůva to vlastně je."
"Vy smrtelníci jste tak zvědaví, Tome, dozvíš se pravdu, až bude pravý čas. No, viděl bych, že zítra ráno získáš část odpovědí na své otázky. A teď pohni tím zadkem!"
"Ty si vůbec nedovedeš představit, jak se v tom špatně chodí," zatahal princ za své těsné punčocháče a sojka při pohledu na jeho zmiňovaný zadek omámeně spadla z větvě vysoké borovice.
Aniž by princ cokoli tušil, vodil ho Romulus chvíli v podivných spirálách, aby dosáhl správného načasování. Ledva sluneční paprsky olízly hory na západě, vynořily se z lesa tři siluety. Statný kůň kráčel s hlavou hrdě vztyčenou, šlo se mu lehce, bez obvyklé zátěže svého pána, který hrbíc ramena klopýtal po jeho boku. Tmavý pes vedle nich se zdál být příliš veliký na loveckého a příliš statný na královy vysoké chrty. Plížil se jako hladová šelma, až sedlák, jež je zahlédl na obzoru, zvědavě mhouřil oči, aby zahlédl podivnou trojici blíže. Během chvíle mu zmizeli za ohybem cesty, tak sklonil hlavu, aby stihl dodělat svou práci, než nad krajem převezme vládu tma.
Stařenka, postávající nad studnou je zaslechla teprve v okamžiku, kdy se k ní umazaný mladík přihnal a pomohl jí vytáhnout vědro vody. Myslela si ponejprv, že je to jen tulák, co bloudí světem křížem krážem, ale pak zahlédla v jeho očích lesk dobrodružství a jiskru nadšení. Pozorněji si ho prohlédla, zatímco vláčel vodu k chaloupce, před níž neklidně pohazoval hlavou nádherný vraník, očividně rozrušený ze syčící kočičky, hájící své území před nepřáteli, za nějž považovala zejména vlka, ačkoli ten se nezdál, že by ji věnoval byť jen špetičku pozornosti. Hleděl stařence přímo do očí s dobrácky vyplazeným jazykem.
"Polož to na zápraží chlapče," poplácala babička princovo rameno. "Tak a teď si dáme něco malého k snědku a ty mi povyprávíš, jak ses tu ocitl. Copak pejsku? Chceš s námi dovnitř? Ale já nemám žádné maso." Pohladila Romulovi čumák a on slastně přivřel oči, načež s mrknutím na Toma zmizel v lese, aby si večeři sehnal sám.
...
"No, možná ještě patero hor a čtvero řek," zaštěkala vesele šelma psovitá a uraženě ucukla před letící šiškou. "Fajn, žertuju, Jsme tam ještě před setměním, takže si ujasníme instrukce, jasné?"
"Ale Romy, už jsme si to říkali tisíckrát. Na kraji lesa bydlí stařenka, k níž se vecpeme na noc a budeme jí pomáhat, protože je to něčí stará chůva. Možná by bylo lepší, kdybys mi prozradil, čí chůva to vlastně je."
"Vy smrtelníci jste tak zvědaví, Tome, dozvíš se pravdu, až bude pravý čas. No, viděl bych, že zítra ráno získáš část odpovědí na své otázky. A teď pohni tím zadkem!"
"Ty si vůbec nedovedeš představit, jak se v tom špatně chodí," zatahal princ za své těsné punčocháče a sojka při pohledu na jeho zmiňovaný zadek omámeně spadla z větvě vysoké borovice.
Aniž by princ cokoli tušil, vodil ho Romulus chvíli v podivných spirálách, aby dosáhl správného načasování. Ledva sluneční paprsky olízly hory na západě, vynořily se z lesa tři siluety. Statný kůň kráčel s hlavou hrdě vztyčenou, šlo se mu lehce, bez obvyklé zátěže svého pána, který hrbíc ramena klopýtal po jeho boku. Tmavý pes vedle nich se zdál být příliš veliký na loveckého a příliš statný na královy vysoké chrty. Plížil se jako hladová šelma, až sedlák, jež je zahlédl na obzoru, zvědavě mhouřil oči, aby zahlédl podivnou trojici blíže. Během chvíle mu zmizeli za ohybem cesty, tak sklonil hlavu, aby stihl dodělat svou práci, než nad krajem převezme vládu tma.
Stařenka, postávající nad studnou je zaslechla teprve v okamžiku, kdy se k ní umazaný mladík přihnal a pomohl jí vytáhnout vědro vody. Myslela si ponejprv, že je to jen tulák, co bloudí světem křížem krážem, ale pak zahlédla v jeho očích lesk dobrodružství a jiskru nadšení. Pozorněji si ho prohlédla, zatímco vláčel vodu k chaloupce, před níž neklidně pohazoval hlavou nádherný vraník, očividně rozrušený ze syčící kočičky, hájící své území před nepřáteli, za nějž považovala zejména vlka, ačkoli ten se nezdál, že by ji věnoval byť jen špetičku pozornosti. Hleděl stařence přímo do očí s dobrácky vyplazeným jazykem.
"Polož to na zápraží chlapče," poplácala babička princovo rameno. "Tak a teď si dáme něco malého k snědku a ty mi povyprávíš, jak ses tu ocitl. Copak pejsku? Chceš s námi dovnitř? Ale já nemám žádné maso." Pohladila Romulovi čumák a on slastně přivřel oči, načež s mrknutím na Toma zmizel v lese, aby si večeři sehnal sám.
...
Slunce už nadobro zmizelo za obzorem, když jsem s Rozárkou podnikla výpravu do svých komnat. Vosk ze svíčky mi občas ukápl na ruku, ale přesto jsem odmítala služebné světlo svěřit, jako bych se bála, že mi s ním uteče. Hodně naivní představa, jelikož už jsme byly skoro na vrcholu schodiště. Bezpečně jsme došli k mému pokoji, kde podřimující voják hbitě srazil paty a tvářil se jako poctivý hlídač. Během pár minut jsem osaměla a posadila se na kožešinu u krbu. Dnes večer se maminka mračila, že nechci pít. Ale vždyť já měla čaj, nemůžu pít pořád jen šťávu, ačkoli je výborná. Zkrátka mi byla dnes zima. Zachvěla jsem se, vítr mi snad četl myšlenky a snažil se vloudit pod lehkou noční košilku, nemrava jeden.
Cestou od okna, které jsem s vypětím všech sil zabouchla, mě zarazilo zrcadlo na stěně. Byla jsem si jistá, že se usmívám, ale můj odraz vypadal jako klubíčko nervů, smíchané s třaskavinou. Vrátila jsem se přímo před rám a hleděla si do očí.
"Julie, jsi v pěkný bryndě, proč si to proboha nepřiznáš a pobíháš tu jako uhihňaná naivní husička?!"
"To není pravda," ohradila jsem se proti sebekritice.
"Jules, jsme tu náhodou, musíme se vrátit domů, víme to obě, jen mě v tobě někdo potlačuje a já nevím, co dělat. Řítí se určitě nějaká pohroma, jsme v pohádce. Nevšimla sis?"
"Myslíš, jak si komtesa Tereza zlomila podpatek?"
"Ale né!" praštil můj odraz zoufale hlavou o rám a já se začínala ztrácet. O čem sakra tlachá? nějak toho na mě bylo moc, že se mi zatmělo před očima a já cítila, jak klesám k podlaze, přitahována gravitační silou. Počkat, gravitace?
"Tak přece se jednou vrátím do svého těla, už si začínám vzpomínat na svůj svět." Úlevně vydechla dívka, opřená na druhé straně zrcadla a sledovala samu sebe, ležící na chladné podlaze pokoje.
Joana
omlouvám se, jsem brzda, ale plánuju se polepšit. A za odměnu jedno krásné zvířátko, no není to mazlíček na doma, jak už zjistila Karkulka. Ale s Tomem si zatím rozumí, to víte, kluci...
Cestou od okna, které jsem s vypětím všech sil zabouchla, mě zarazilo zrcadlo na stěně. Byla jsem si jistá, že se usmívám, ale můj odraz vypadal jako klubíčko nervů, smíchané s třaskavinou. Vrátila jsem se přímo před rám a hleděla si do očí.
"Julie, jsi v pěkný bryndě, proč si to proboha nepřiznáš a pobíháš tu jako uhihňaná naivní husička?!"
"To není pravda," ohradila jsem se proti sebekritice.
"Jules, jsme tu náhodou, musíme se vrátit domů, víme to obě, jen mě v tobě někdo potlačuje a já nevím, co dělat. Řítí se určitě nějaká pohroma, jsme v pohádce. Nevšimla sis?"
"Myslíš, jak si komtesa Tereza zlomila podpatek?"
"Ale né!" praštil můj odraz zoufale hlavou o rám a já se začínala ztrácet. O čem sakra tlachá? nějak toho na mě bylo moc, že se mi zatmělo před očima a já cítila, jak klesám k podlaze, přitahována gravitační silou. Počkat, gravitace?
"Tak přece se jednou vrátím do svého těla, už si začínám vzpomínat na svůj svět." Úlevně vydechla dívka, opřená na druhé straně zrcadla a sledovala samu sebe, ležící na chladné podlaze pokoje.
Joana
omlouvám se, jsem brzda, ale plánuju se polepšit. A za odměnu jedno krásné zvířátko, no není to mazlíček na doma, jak už zjistila Karkulka. Ale s Tomem si zatím rozumí, to víte, kluci...


