autor: Ainikki
Svítilo slunce. Možná slabé označení pro to, co bylo vidět z okna její kanceláře. Z rozpálených silnic se valil snad ještě větší žár, než který způsoboval samotný zlatý kotouč, vzduch se ani nepohnul, a každý jen marně hledal útočiště v nějakém stínu. Majitelé zmrzlinářských stánků měli své žně.
Jak si nyní přála být doma. Vypadnout z téhle šílené výhně, kde se zrovna dnes musela porouchat klimatizace. Zničeně si odfoukla, rezignovaně se zhroutila na opěradlo své kancelářské židle a jala se ovívat nějakými lejstry, co se jí válely po stole. Měla svojí práci ráda. Poslední dobou se toho ale na ni valilo moc. Zoufale toužila po nějakém volnu. Copak si to ale mohla dovolit? Tolik koncertů a veřejných akcí, které musela zařizovat už dlouho nepamatovala. Termíny byly plné na celý srpen. Ano, mohla práci rozdělit mezi své spolupracovníky. Ona ale byla perfekcionista a nepřála si, aby se něco pokazilo. Už kvůli jejímu otci. Budoval tuhle společnost dlouho a nyní jsou nejlepší v Paříži, možná celé Francii. Chyba nějakého patolízala by jim mohla zkazit renomé a to přece nemohla dopustit.
Společnost LUIS COMPANY měla na starosti přípravu, organizaci a hladký průběh především hudebních koncertů velkých Star, ať už domácích či zahraničních. V podstatě se o umělce starala od počátku jejich příjezdu. Její služby zahrnovaly zajištění ubytování, veškeré transporty, bezpečnost místa, kde se konalo vystoupení, a případné další drobné rozmary hvězd.
…
…
Z letargie mě vytrhlo krátké zaklepání na dveře. Hned na to se v nich objevila červená rozčepýřená hlava.
"Lil!" Oslovila mě Phoebe. Moje spolupracovnice a nejlepší kamarádka.
"Management Madony právě odfaxoval nějaký děkovný ódy na ten její koncert. Přesně nevím, víš, že angličtina není moje silná stránka." Usmála jsem se na ni a natáhla k ní ruku.
"Ukaž." Začetla jsem se do těch pár řádků. Bylo to stručné, ale potěšující. Phoebe nade mnou netrpělivě podupávala. Čekala na překlad.
"Píšou, že byli spokojeni s průběhem koncertu. Nestává se jim prý často, aby šlo všechno tak hladce a těšej se na další případnou spolupráci." Stručně jsem jí přetlumočila obsah onoho listu.
"Aaa, tak to je super." Poskočila Phoebe a zatleskala rukama jako malé dítě.
"Jo, to je." Odsouhlasila jsem jí to. Ale na podobně radostnou reakci jsem se už nezmohla. To vedro ze mě přímo vysávalo energii. Nikdy jsem slunce neměla moc v lásce.
"Stejně je to všechno tvoje zásluha. Myslím, že jsi okouzlila i samotnou Madonu."
"Nepřeháněj."
"Tak, abys věděla, vůbec to není přehnaný. Děláš tuhle práci teprve půl roku a všechny ty megahvězdy se ti div neklaněj. Myslím, že nikoho lepšího nemohl tvůj táta na tuhle funkci ani dosadit. S tebou šlape všechno neuvěřitelně přesně. Někdy mě svejma organizačníma schopnostma skoro děsíš."
Musela jsem se začít smát. To byla celá Phoebe. Zveličování jí šlo vždycky skvěle.
Musela jsem se začít smát. To byla celá Phoebe. Zveličování jí šlo vždycky skvěle.
"Dobře. To už stačí. Nezajdeme na něco studenýho? To horko je k nesnesení." Souhlasila. Zvedla jsem se ze židle, popadla kabelku a služební telefon a vypochodovaly jsme před budovu, kde sídlily naše kanceláře.
Šly jsme na jisto. Malý podnik jménem "Picco-Delucci" byla malá restaurace a kavárnička v jednom, slibující osvěžující chládek a příjemné prostředí. Stála jen pár kroků od sídla naší firmy. Vlastnil ji velice příjemný Ital ve středních letech a my dvě byly jeho stálými hosty.
"Signoriny. Vítám vás." Běžel nám v ústrety Paolo, jen co jsme se objevily ve dveřích.
"Ciao, Paolo." Koketně se na něj usmála Phoebe a už se usazovala k našemu stolu.
"Tak, co to bude, mé krásné dámy?"
"Hlavně něco pořádně studenýho." Vydechla jsem znaveně.
"Ledový čaj a velký kopec zmrzliny se šlehačkou. Pro obě." Vychrlila na Paola Phoebe. Ten jen pronesl: "Síí, už se to nese Belisimy." Otočil se na patě a ani ne za pět minut před námi přistála objednávka. S chutí jsem se pustila do té kalorické dobrůtky. Nestačila jsem to ani dojíst a zazvonil mi mobil.
"Zdravím tati."
"Ahoj Liliano. Volám pracovně. Ta skupina, co tu má tuhle sobotu koncertovat, zaslala ještě nějaké podrobnosti toho, co budou požadovat. Chci, aby ses na to mrkla a zahrnula to do plánu."
"Myslíš Tokio Hotel?" Zeptala jsem se raději pro upřesnění.
"Jo, přesně ty. Apropo, jak seš s touhle akcí daleko?"
"Jde to dobře. Chtějí kompletní servis. Většinu věcí už mám zajištěnou. Chtějí i někoho, kdo umí německy, takže se jich na těch pár dní asi ujmu. Minulý pátek jsem po telefonu mluvila s jejich manažerem a prý přijedou už v pátek dopoledne. Mají nějakou schow v televizi, v sobotu je pak koncert. V neděli se chtěj mrknout po Paříži. V pondělí je nějakej photoschoot a rádio a pak frčej dál." Vychrlím na něj všechno, co prozatím vím o návštěvě nějaké německé rockové kapely.
Prý nějaké kapely. Skoro je tu líčím, jako bych nevěděla o koho se jedná. Samozřejmě vím. Ovšem nijak bedlivě je nesleduji. Mám jen ty informace, které potřebuji pro svou práci a to je v tomto případě to, že kdekoli se ukáží, vyvolávají až davovou hysterii. O tohle všechno bude zajištění hladkého průběhu složitější.
"Dobře, si moje šikovná holka. Zatím pa." Rozloučil se se mnou otec a zavěsil.
"Páni. Tokio Hotel. Už se nemůžu dočkat." Zasněně vypadlo z Phoebe. Jenom jsem se ušklíbla.
"Neříkej, že patříš mezi ty jejich fanatický fans? Myslela jsem, že je poslouchaj jen puberťačky." Phoebe na mě hodila vyčítavě ublížený pohled.
"Samozřejmě ne. Ale prohlídla sis někdy toho jejich zpěváka? Ten je prostě k sežrání a je jedno jak si stará, ten tě prostě dostane." Musela jsem vyprsknout smíchy.
"Tak to fakt ne. Ale že seš to ty, tak tu chybu co nejrychleji napravím a mrknu třeba na nějaký fotky." Snažila jsem se to u červenovlásky trochu vyžehlit.
"Hej, to nebude ono. Řekneš mi, až je uvidíš osobko. A to už bude za pět dní." Významně na mě mrkla moje kolegyně.
"Prosím tě, ani mi to nepřipomínej. U nich poprvé začínám mít pocit, že se něco podělá. Nejenže budeme muset ukočírovat ty ječící hysterky, ale ještě budu mít na krku téměř čtyři dny nějaký rozmazlený adolescenční kluky." Znechuceně jsem si odfrkla při té představě.
"Tak teď se jich ale musím zastat. Dvojčata tam jsou myslím nejmladší a ty budou mít, tuším teď v září dvacet. A to znamená co?"
"To teda nemám páru."
"To znamená, že jsou jen o tři roky mladší než ty. Ty by stáli docela za hřích."
Po téhle její poznámce jsem raději debatu na toto téma rychle ukončila a měla se k odchodu. Phoebe si ještě něco brblala o nenapravitelných workoholicích, ale zvedla se a vrátila se se mnou. Ten náš dialog se totiž docela nebezpečně blížil k tématu "já a muži" a těmhle hovorům jsem se vždy snažila pokud možno vyhýbat. Phoebe to moc dobře věděla. Přesto si neodpustila sem tam rýpnout.

