autor: Ainikki
Pokud byste si chtěli udělat obrázek o tom, jak vypadá tvorba malířů o kterých se mluví v téhle kapitole, tak tady je odkaz: Luis Royo - http://judytha.blog.cz/0603/luis-royo, Victoria Francés - http://judytha.blog.cz/0606/victoria-frances, Josephine Wall - http://judytha.blog.cz/0612/josephine-wall
Liliana
Bill se snažil od našeho posledního incidentu ovládat a nedávat tolik najevo své antipatie vůči Fabianovi. Já na něm ale přesto poznala, jak v něm všechno vře a jak by nejraději milého Fabiho chytil pod krkem a vynesl v zubech. Byla to docela komická představa, když vezmu v potaz Billovu drobnou schránku a Fabianovo urostlé svalnaté tělo. Byla jsem mu ale i přesto za jeho postoj vděčná a snažila jsem se nezůstávat s Fabianem v jedné místnosti sama, ani za předpokladu, že bychom měli řešit počasí.
Jenže ne vždy se mi to tak úplně dařilo. Začínala jsem mít nepříjemné tušení, že blonďák moji přítomnost záměrně vyhledává. Nechtělo se mi věřit, že by Bill mohl v odhadu na něj mít pravdu. Nechala jsem to ale být. Sama sobě jsem věřila, takže pokud se o něco pokusí, tvrdě chlapec narazí.
"Lil, tady jsi. Hledal jsem tě." Zrovna z těchto mých úvah mě vytrhnul Fabi. -Hochu, jdeš nevhod. Ještě jsem si neujasnila, jaký postoj k tobě zaujmu…- Říkala jsem si v duchu.
"Co potřebuješ? Mám nějakou práci." Snažila jsem se mu taktně naznačit, že jeho přítomnost tady není vítaná.
"Pamatuješ, jak jsme mluvili o té výstavě? Mám dva lístky. Myslel jsem, že bys mohla mít zájem v případě, že by s tebou nechtěl jít Bill."
"Kam se mi nechce jít?" Vpadnul do místnosti ten, na něhož přišla řeč. Cítila jsem ve vzduchu bouřku. Jeho výraz nevypadal moc přívětivě. Zřejmě vyčkával na možnost zaútočit a sprovodit zvukaře z povrchu zemského.
"Mluvíme jen o výstavě výtvarného umění, která je teď k vidění tady v Berlíně. Fabi má dva lístky. Jen se mě ptal, jestli se tam chystám." Snažila jsem se uklidnit Billa, který se mi před očima měnil v Papinův hrnec. Zřejmě jsem ale tímhle vysvětlením přilila jen olej do ohně.
"A to jste chtěli jako spolu? Co na mě tak koukáš. To sis myslela, že jsem úplnej barbar, kterej nemá pochopení pro výtvarný umění?" Zatím se hlasitost Billova hlasu držela v přijatelných decibelech, ovšem ta jízlivost byla zcela zřejmá. Fabian tomu ještě nasadil korunu.
"No, Bille, za jedno máš hodně práce a jestli mám mluvit upřímně, tak v podstatě si myslím přesně to, cos teď řekl. Nezajímá tě nic jiného než kapela. Vsadím se, že ani nevíš, kteří malíři tu vystavují, a že to jsou Lilianiny oblíbenci. Říká ti něco jméno Royo, Francés nebo Josephine Wall? Ani náhodou, že? Myslím, že ani nevíš, že ona sama maluje." Bill jen zalapal po dechu. Na to nemohl reagovat. Skutečně totiž nevěděl o téhle mé skryté vášni.
"Fabiane, dost! To stačí! Nechápu, proč na Billa útočíš. Nech nás chvíli. Promluvíme si o tom později." Obořila jsem se na blonďáka a silou ho vystrkala z místnosti dřív, než se Bill vzpamatuje a hádka se strhne v něco, co už půjde jen velice těžko zastavit. Bill se mezitím zhroutil do sedačky a zabořil si hlavu do dlaní. Pomalu jsem k němu přešla. Musela jsem ho uklidnit. Přeci se nenechá rozhodit takovýmhle nesmyslem.
"Billí, vypusť to z hlavy. On neví, co mluví." Začala jsem k němu pomalu promlouvat. Přisedla jsem si vedle něj a chtěla ho vzít za ruku. Vysmekl se mi.
"Nech mě!" Nepříjemně na mě zavrčel.
"Tak tohle teda ne, Bille. Podívej se na mě!" Začínala jsem do útoku přecházet i já a donutila ho, aby se přestal schovávat v dlaních jako malý kluk, a díval se mi do očí. "Už zase začínáš? Kolikrát tě budu muset ještě přesvědčovat o tom, že mě je celej Fabian a jeho zájem úplně ukradenej. Pro mě jsi důležitý ty. A tímhle svým chováním mu akorát dáváš záminku k tomu, aby si tě takhle vychutnával. Kdyby ses sem nepřiřítil jako bůh pomsty a zůstal v klidu, vůbec se to nemuselo stát." Skončila jsem svůj proslov a čekala, že se třeba trochu zklidní, ale jeho výraz v obličeji se vůbec neměnil. Byl pořád stále stejně zatvrzelý.
"Takže mi chceš říct, že za to nakonec můžu ještě já, ne?" Zasyčel na mě a bojovně vyskočil z pohovky. "Tak abys věděla, klidně si s ním na tu výstavu jdi, když si tak skvěle rozumíte, a on tě tak dokonale zná a ví o všech tvých touhách!" Přešlapoval po místnosti sem a tam a vztekle šermoval rukou ve vzduchu. Pak mu zřejmě došly slova a on s hlasitým třísknutím dveří opustil místnost.
-Kruci.- Pomyslela jsem si. Tohle skutečně nevypadalo dobře. Můžu jen doufat, že trochu vychladne, a pak si o tom budeme moci v klidu promluvit.
Viviana
"Fabiane, proč mi voláš? Neříkej mi, že nejde všechno podle plánu?" Nevrle jsem zasyčela na tu striptérskou nulu.
"Tak to ti teda říkám, že nejde. Začínám toho už mít dost. Ona je jak nedobytná pevnost. Tu do postele nedostanu ani kdybych se rozkrájel. Navíc ten buzíček si ji hlídá na každém kroku."
"Tak podívej se, chlapečku. Myslím, že za tuhle službičku dostáváš docela slušný honorář, tak se koukej snažit. Mně je upřímně jedno, jestli se s tebou vyspí nebo ne. Prostě ty dva rozeštvi a použij k tomu cokoli!" Vypěnila jsem už úplně a třískla mu s telefonem. Začínalo to totiž vypadat, že ten můj plán nevyjde. Proč jen musí být moje setra taková světice. Fabian se pohybuje v její přítomnosti již déle jak měsíc, vídají se skoro denně a on ještě nedokázal nikam pokročit. Vůbec jsem nechápala, že to nejde. Vždyť on byl přece vyhlášený tím, že mu žádná neodolá. Začínala jsem ji nenávidět čím dál více.
Navíc se ve mně kumuloval vztek o to větší, že se mi nedařilo získat ten její post ve firmě. Jediné, co mi trochu hrálo do karet, byly zvěsti o tom, že člověk, kterého tam momentálně otec dosadil, v té práci dost plave. Musím tedy vytrvat a ukázat v tu správnou chvíli otci své kvality a hlavně trochu více zapracovat na jeho důvěře ke mně. Ty neustálé návštěvy u něj doma, kdy se snažím dělat hrozně milounkou a pokornou dcerušku, jsou pro mě nepředstavitelně ponižující. Ale řekla bych, že svůj účel začínají splňovat. Starý pán zřejmě vůbec nepojal podezření, že by za tou přívětivou maskou, kterou jsem pro něj nasadila, mohly být nějaké postranní úmysly. Navíc z něj přímo čišel stesk po mojí sestře a já tu zatím byla vždy, abych ho utěšila a to prázdné místo zaplnila.,
Tahle pavučina se začínala pomalu ale jistě uzavírat, ještě kdyby se mi tak podařilo ji utkat kolem Liliany…
Bill
Chodil jsem po místnosti jako lev v kleci a naprosto zuřil. Nevěděl jsem, jestli mám mít vztek na sebe nebo na toho hajzla, který se pořád motal kolem Lil. Vím, že moje reakce byla asi zřejmě zase neúměrná. Já si ale nemohl pomoct. Ta žárlivost mě zevnitř úplně spalovala. Vždy, když jsem ty dva viděl pohromadě, vypínal se mi mozek a začínal jsem vidět rudě. Já toho chlapa prostě nesnáším, je slizkej jak had. Dneska jsem tu situaci vůbec nezvládl, ale to zjištění, že má tu drzost ji někam zvát, mě úplně odrovnalo.
Navíc, když mi do obličeje vpálil, že o Lil nic nevím, připadal jsem si jako hlupák. Měl pravdu. Opravdu jsem netušil, že ji zajímá malování. Snažil jsem se přijít na to, kde se stala chyba. Vždyť jsem s komunikací s Lil problémy neměl. Mluvili jsme hodně a o všem možném. Proč tedy jemu tohle řekla a mně ne?
Nejhorší na tomhle všem bylo, že tahle moje přehnaná reakce, to jak jsem vyjel na něj, a to jak jsem pak Lil od sebe odstrčil, a odmítl se s ní bavit, byl jen výsledek moji uražené ješitnosti. Nějak jsem nemohl překousnout fakt, že mě ta nula dokázala v něčem předběhnout. Měl bych se asi honem rychle vzpamatovat, než to mezi námi způsobí mrak, který se bude jen velice těžko rozhánět. Lil pro mě za tu krátkou dobu, co jsme spolu začala znamenat strašně moc. Miluji ji k zbláznění a veškeré konflikty, které zatím mezi námi byly, jsem vyvolal já. Nemůžu ji ztratit. Bez té neuvěřitelné opory a pocitu naplnění, který jsem s ní získal, bych už snad ani žít nedokázal. Měl bych honem rychle vychladnout a tentokrát bych to hlavně měl být já, kdo bude situaci urovnávat. Ne Lil. Tak už si toho zřejmě musela užít dost.
Někdo vzal za kliku dveří a dost nevybíravě zaklel, když zjistil, že je zamčeno.
"Bille, jsi uvnitř? Koukej mi otevřít! Kluci na tebe čekaj v nahrávací místnosti a ty se tu zašíváš!" Mluvil na mě Tom zpoza dveří a netrpělivě do nich kopal.
"Už jdu." Zamručel jsem a otevřel dveře. Jediný pohled na bratra mě hned utvrdil v tom, že nezuří jen kvůli tomu, že se na mě čeká ve studiu. Zůstal jsem na něj zaraženě zírat. Přešlapoval z jedné nohy na druhou a měřil si mě přísným pohledem. Pozdvihl jsem obočí v němé otázce. Konečně přerušil tu naši mimoslovní komunikaci a začal mluvit.
"Seš vůl, abys věděl!" Tak tohle jsem tedy opravdu slyšet nepotřeboval. Zmohl jsem se jen na nechápavé vykulení očí. "Nevím, co jste si zase udělali, každopádně vidět Lil brečet mi není tak úplně příjemný. Nechtěla mi to říct, ale pochybuju, že to bylo kvůli mejm krásnejm vočím."
"Ona brečela?" To byl ode mě vážně duchaplný dotaz.
"Jo, sice se přede mnou snažila hrát hrdinku a rychle ty slzy zaplašit, ale to je teď jedno. Jedno ale není to, kvůli čemu to bylo. Bille, jestli z tebe teďka vypadne, že ten konflikt vzniknul kvůli tomu blonďákoj, tak už ti dám fakt asi ránu." Zmohl jsem se jen na provinilé sklopení očí. Brácha protočil oči v sloup.
"A padej to s ní vyžehlit. Sedí v kuchyňce." Rázně mi doporučil Tom a nechal mě stát mezi dveřmi. Překvapilo mě, že se nekonala ta rána. Tom si totiž Lil dost oblíbil a při našich sporech vyvolaných Fabianovou osobou stál na její straně. Pěkně mě tím někdy vytáčel, ale když se na to kouknu racionálně, tak prostě se jen postavil za toho, kdo byl v právu. A to já tedy nebýval. Já byl ten, kdo nadělal mnoho povyku pro nic.
Po nějaké době tupého zírání na svoje špičky bot jsem se donutil rozpohybovat nohy a dojít za Lil do té kuchyně. Zvedla ke mně zarudlý pohled a jen, co mě uviděla, oči zase sklopila. Zřejmě nechtěla, abych na ní něco poznal. Už mnohokrát za dobu našeho vztahu se projevila jako ta silnější a citově vyrovnanější. Zřejmě se za své slzy nyní styděla. Vypadala najednou tak křehce. Nechtěl jsem, aby přede mnou musela svoje slzy skrývat, ať by k nim měla jakýkoli důvod. Přál jsem si jí být stejnou oporou jako ona mně. To ovšem vyžadovalo se trochu změnit, a už nikdy se nenechat vtáhnout do podobných konfliktů. Za těch pár vteřin, co jsem ji pozoroval, jsem se rozhodl a slíbil jsem si sám sobě, že už nikdy žádná hádka kvůli komukoli.
Přisedl jsem si k ní a objal ji. Smířlivě mi obětí opětovala. Veškeré omluvy snad ani nemusely být vyřčeny. Poznala na mně i beze slov, jak moc mě můj výstup mrzí, a ještě více mě utvrdila v tom, jak šíleně ji zbožňuji.

