autor: Ainikki
Liliana
"Ne, ne, líbí se mi tenhle. Ty, co se líbí tobě, jsou děsně depresivní. Tohle je aspoň barevný. Já fakt nechápu tvůj vkus…" Durdil se Bill při procházení výstavy mých oblíbených autorů.
"Ale prosím tě. To nemá vůbec žádnou atmosféru ani myšlenku. Tenhle je prostě z celý expozice nejlepší a to si nenechám vymluvit." Hájila jsem já svůj výběr nejpodařenějšího díla.
Právě jsme totiž s Billem procházeli onu výstavu, která před necelými dvěma týdny způsobila to nepříjemné dusno. S neuvěřitelnou radostí musím ale zkonstatovat, že po té bouřce se až neuvěřitelně vyjasnilo, a obloha byla bez jediného mráčku. Jednoduše řečeno, náš vztah byl prostě najednou přímo ukázkový. Bill mě zahrnoval velice milou pozorností a učil se mi naslouchat. Šlo mu to docela dobře, a když přišel domů s lístky na tuhle výstavu, byla jsem nadšená.
S Fabianem přešli do tiché ignorace a komunikovali spolu jen ve věcech týkajících se nahrávání. Můj vztah k blonďatému zvukaři také velmi ochladl, i když stále jsem ho tak nějak respektovala a snad ho i chápala. Bill na něj útočil. On se prostě jen bránil. Asi jsem moc velký lidumil, ale já na něj nedokázala úplně zanevřít. Fabian byl samotář a z toho, co mi řekl, jsem pochopila, že já jsem jediný člověk, kterému důvěřuje, a má k němu blízko. Možná mi to i lichotilo. Nevím. V tuhle dobu jsem nad tím ještě moc nepřemýšlela. Byla jsem šťastná a v takovémhle stavu člověk číhající nebezpečí rozpozná jen velice těžko.
"A kdy vlastně uvidím něco z tvojí tvorby?" Zeptal se mě z ničeho nic Bill, zrovna když jsem si soustředěně prohlížela jeden obraz s motivem ďábla a spanilé ženy.
"Tak to teda fakt netuším." Odmlčela jsem se. Nebyla jsem zvyklá ty své patlaniny prezentovat před kýmkoli, natož před člověkem, u kterého by mě případná záporná kritika velice zamrzela. " S sebou jsem si z Paříže opravdu nic nedovezla a jestli si myslíš, že snad zasednu nad papír s tužkou v ruce hned, co se vrátíme domů, tak s tím nepočítej. Na malování potřebuju mít svůj klid a hlavně náladu, jinak mi to nejde. A navíc, jestli se domníváš, že ty moje mazanice jsou kdovíjak úchvatné, tak to tě vyvedu z omylu. Mě to prostě jenom baví, nic víc." Bill se na mě hraně smutně zakoukal.
"Fňuk, tak já zjistím, že skrýváš uměleckou duši a ty mi ji ani nepoodhalíš. Seš kruťas. Nemám tě láád." Poslední větu pronesl jako tříleté rozmazlené dítě, které chce citovým vydíráním docílit toho, co si zamanulo. Musela jsem se začít smát. Ten výraz jaký u toho nasadil. No prostě byl k sežrání.
"Pssst!!!" Ozvalo se za našimi zády. Zřejmě jsem svým smíchem rušila nějakého staršího pána z jeho zážitku nad uměleckými díly. Popravdě jsem příliš nechápala, co tu pohledával. Přeci jen tihle autoři malovali spíše pro mladší generaci. Ale tak co, třeba chce jít dědula s dobou a držet krok s kulturně vzdělanou mládeží. Až na to, že ve mně jeho výstup vyvolal ještě větší potřebu smíchu. Čapla jsem Billa a honem ho odtáhla do jiné části expozice.
"Ty seš ale číslo." Začínala se dusit i moje drahá polovička. Vysmátí jak berušky jsme raději zkonstatovali, že už jsme viděli dost, a bylo by vhodné se vypařit. Začínalo totiž po nás pokukovat větší množství lidí a při delším setrvání stejně hrozilo, že budeme vyvedeni některým z organizátorů.
Phoebe
Zavalena prací jsem se skláněla nad nějakými lejstry a snažila se je roztřídit a dát dohromady to, co již bylo hotovo pro další akci a to, co ještě scházelo. Ten matlák na Lilianině místě byl šílený. Hrozně zmatkoval a na polovinu věcí zapomínal. Skoro mi připadalo, že kdybych tu pozici tenkrát přijala, měla bych té práce mnohem méně a za případné problémy bych si mohla vylít zlost na těch, co by pracovali pode mnou. Pan Luis má ale už prý někoho nového. Každou chvíli by ho měl přivést oficiálně představit a uvést do funkce. Doufám jen, že bude schopnější.
"Vážení, přeji všem hezký den. Věnujte mi prosím trochu pozornosti." Vešel do místnosti náš nejvyšší šéfik a všechny pohledy přítomných se stočily jeho směrem.
"Chci vám představit nového zástupce ředitele - tedy mého zástupce," dodal, aby to snad všem bylo jasné, "tohle je moje druhá dcera Vivian." Zpoza jeho zad se vynořila ta peroxidka a hodila do místnosti svůj vítězoslavný úsměv. No to snad ne. Zůstala jsem naprosto v šoku. Poklesla mi brada v němém úžasu a říkala jsem si jen, že to snad musí být hodně zlý sen. Starý pán se zřejmě musel dočista zbláznit.
"Doufám, že si budete rozumět a vše se tu vrátí do starých kolejí. Vivianko pojď. Ukáži ti tvoji nejbližší spolupracovnici a asistentku." Pronesl pan Luis již jen směrem k té barbíně a k mé hrůze se vydali mým směrem.
"Tohle je Phoebe Demor, myslím, že už jste se párkrát viděly." Zcela konsternovaná jsem vstala ze židle a přijala její podávanou ruku.
"Ano, tati, už jsme se viděli. Ale Lil nás nikdy nepředstavila. Těší mě Phoebe. Doufám, že nám to spolu půjde." Zacvrlikala tím svým přehnaně sladkým hláskem.
"Taky mě těší." Zmohla jsem se jen na ta tři slůvka.
"Tak jo, děvčata, já vás tu nechám, vy si již snad poradíte sami. Phoebe, spoléhám na tebe. Všechno tu Viv ukaž a od zítra začne plnit povinnosti, které k její funkci patří. Doufám tedy, že jí se vším pomůžeš." Usmál se na mě ředitel a nechal mě s tou fuchtlí o samotě. Vyloudila jsem na tváři dost křečovitý úsměv a začala plnit pánovo přání.
Viviana
Skvěle. Jedna část úkolu úspěšně splněna. Musela jsem se v duchu zasmát nad tím, jak se ta červenovlasá nicka nechápavě dívala. Ale nemysli si děvenko. Ty mě budeš respektovat stejně, jako jsi tu respektovala Lil, nebo ti udělám ze života peklo.
Když si vzpomenu na rozhovor s otcem, pořádně nechápu, že jsem snad měla strach z toho, že by to nemělo vyjít. Bylo to až směšně snadné.
Flashback
"Kdo je?" Ozvalo se v mluvítku u domovních dveří.
"Ahoj, tati. Tady Viv. Jdu se na tebe podívat."
"Jojo, jen pojď dál." Pozval mě otec a zmáčknul bzučák. Vplula jsem za dveře a za chvilinku si už v předsíni zouvala boty.
"Ahoj, dcero. Co tě sem přivádí?"
"Tati, děláš, jako by snad moje návštěva byla něco zvláštního. Jsem tu přeci teď dost často. Ale abych pravdu řekla, chtěla bych dnes s tebou o něčem mluvit."
"Dobře, tak se pojď posadit. Dáš si něco k pití?" Nabídl mi ten starý blázen ještě občerstvení. Dobře, jen si udržet tvář milounké dcerušky.
"Děkuji, voda bude stačit." Odešel do kuchyně a já se pohodlně usadila do obýváku na pohovku.
"Tak spusť." Vyzval mě a pokládal přede mě sklenici vody.
"Víš, slyšela jsem, že s tím nástupcem Lil jsou problémy, a chceš tam dosadit někoho nového."
"To si slyšela dobře." Krátce mě přerušil. Zřejmě měl potřebu mi potvrdit moji domněnku. Přikývla jsem a pokračovala v tom, co jsem měla na srdci.
"Chci s tebou mluvit na rovinu. Vím, žes mi nikdy moc nedůvěřoval a považoval mě za nezodpovědnou a lehkomyslnou… Ty sis vždycky přál, aby tvůj podnik zůstal v rodině. A myslím, že nebudu tak daleko od pravdy, když řeknu, že Lil se sem zpět příliš nepohrne. Vede spokojený život. Já jsem jediné dítě, které ti zbylo. Tati," oslovila jsem ho měkce," já bych o to místo měla zájem. Žádám tě jen o to, aby si mě nezatracoval a zkusil to se mnou. Chci ti dokázat, že i já mám svou cenu a dokážu ten podnik vést tak, aby si na mě byl pyšný." Dokončila jsem svoji rozmluvu a pokorně sklopila oči. Jestli se na tohle nechytí, tak jsem v háji. Chvíli byla dramatická odmlka.
"Abych byl i já upřímný, tak musím říct, že mě už tahle varianta napadla. Nebyl jsem si ale jistý, zda se u tebe setkám s kladnou reakcí na podobný návrh. Od té doby, co Lil odjela tě ale pozoruji a změnila ses. Jsem rád, žes projevila zájem sama od sebe. Můžeš nastoupit hned, jak tě uvolní z tvé dosavadní práce."
Konec flaschbacku
Jak snadné vítězství. Co říkáte? S muži se manipuluje tak strašně lehko. Jsou všichni stejní. Navíc zvládnout postarší "taťky", kterým se stýská a začínají přemýšlet nad případným koncem a svým odkazem, je hračka.

