close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nenáviděné dvojče 3

30. března 2009 v 1:02 | Ainikki |  Nenáviděné dvojče
autor: Ainikki

Liliana

7:00. Rozdrnčel se mi budík. Poděšeně jsem se posadila a snažila se toho ranního narušitele umlčet. Jediné, co se mi ale povedlo, bylo shodit ho z nočního stolku na zem. Vyhrabala jsem se z peřin a pokoušela se ho vylovit z pod postele, kam se rozhodl zakutálet. Konečně. Úlevně jsem ho zamáčkla a začala se škrábat na nohy. Musím si trochu pohnout. Nejdéle v 8:30 potřebuji být v hotelu Excelzior, kam mají mezi devátou a desátou hodinou naplánovaný příjezd naše čtyři německé hvězdičky. Ubytování se zařizovalo na poslední chvíli, aby místo jejich pobytu neprosáklo na veřejnost a oni tak byli ušetřeni dotěrných fanoušků alespoň při příjezdu.


Ovšem zdálo se, že tohle ráno se proti mně všechno spiklo. Nejdřív jsem rozcmrndala kafe téměř po celé kuchyňské lince. Následně jsem se málem udusila drobkem z čokoládového loupáku, který jsem se snažila posnídat. Při malování oční linky jsem si připadala jako feťák, kterému se právě dostavil absťák. Jinak jsem si totiž nedovedla vysvětlit moji vibrující ruku, kterou jsem si to oko málem nejmíň třikrát vypíchla. Bez většího karambolu se snad obešlo jen oblékání. Nevyhnula jsem se ani ranní dopravní špičce a do hotelu dorazila až v 8:55. Snažila jsem se nepropadat panice z toho, že se mi hroutí můj časový plán. Nádech. Výdech. Liliano klid. Všechno je OK. Oni ještě evidentně nedorazili. Na jejich příjezd je čas. Těch 8:30 byla jen časová rezerva, která se ti nyní docela vyplatila. Povedlo se mi samu sebe docela uklidnit a vydala jsem se k recepci.

Nyní jsem tu už dobrých 15 minut stála a zírala střídavě do svých papírů a na objednávku pokojů, které měla zanesené ve svém počítači recepční. Tohle byl asi zlý sen. Vykuchám toho, kdo měl na starost brknout do hotelu a rezervovat pokoje. Jeden pokoj chyběl a místo 4 jednolůžkových tu měli 4 dvoulůžkové. Ještě ke všemu ta mladá slepice na postu recepční evidentně neměla vůbec potřebu můj problém řešit. Vykuleně se na mě dívala a mlela něco o tom, že neví jestli s těmi objednávkami může ještě hýbat. Nakonec z ní vypadlo, že je tu dnes první den. No to snad ne. Násilím jsem potlačila mdloby, které se o mě pokoušely a požádala jsem ji, zda by mi nemohla zavolat někoho z vedení hotelu. Hodila na mě jen úsměv a odběhla. Naštěstí to netrvalo dlouho a objevila se v závěsu s nějakým mužem.

"Slečna Luis?" Zeptal se mě onen muž v obleku a podával mi ruku. Kývla jsem na souhlas.
"Dobrý den. Jsem zástupce ředitele tohoto hotelu. Prý je nějaký problém s pokoji."
"Ano, přesně tak. Kapela má dorazit každým okamžikem a někdo z mých lidí popletl objednávku. Ty čtyřlůžkové pokoje by neměl být až takový problém, pokud nepůjdou vyměnit. Rozdíl v ceně doplatí naše firma, přeci jen je to naše chyba. Ovšem potřebuji ještě jeden pokoj navíc." Zástupce mrknul do počítače a následně se na mě zářivě usmál.
"Půjde to změnit, tak jak potřebujete. Čtyři volné jednolůžáky tu máme, dokonce i pokoj navíc a všechny na jednom patře." V tu chvíli jsem měla pocit, že mi spadl kámen ze srdce.
"Slečno, já opravdu nechápu, že jste tu objednávku nezvládla upravit sama a děláte tu slečně Luis problémy." Obrátil se s výčitkou na recepční, která celou dobu postávala vedle něj.
"Víte, já…" Nestačila odpovědět a za mými zády se ozvalo hvízdnutí.

Bill

Vylezl jsem ven z autobusu a rozhlédl se kolem. Žádný fanynky. Zvláštní. Na sto procent utajit místo našeho pobytu se povedlo málo kdy. Většinou to vynesli alespoň zaměstnanci hotelu a postávalo tu minimálně pár holek.

Saki mezitím vytahoval kufry z busu a pár poslíčků je od něj přeochotně odebíralo. Kluci si ještě zapálili cigaretu. Já si ji prozatím odpustil a následoval Davida do vstupní haly. Jen, co za námi zapadly dveře, se David rozhlédl a mrknul na hodinky.
"Kde je, sakra, ta holka. Měla tu na nás čekat." Nervózně začal podupávat nohou a dál se horečně rozhlížel. Přestal jsem našeho netrpělivého manažera vnímat, protože můj pohled utkvěl na dívce stojící u recepční přepážky. Mluvila s nějakým kravaťákem a i s profilu mi připadala trochu vyděšená. Snažil jsem se si ji pozorně prohlédnout.
Měla dlouhé tmavé mírně zvlněné vlasy, kterými sem tam pohazovala. Na sobě černé letní splývavé šaty na ramínka s dvojitou sukní. Ta spodní byla krajková. Boty měla páskové ve stejné barvě na malém podpatku. Celé to dokreslovaly její dlouhé štíhlé nohy. Nemohl jsem od ní odtrhnout pohled. Byla jako magnet. Vnímal jsem její úsměv, který věnovala muži za pultíkem a její nervozita jakoby s tím úsměvem zmizela. Zřejmě jí sdělil něco, co ji potěšilo.

Z upřeného zírání mě vyrušil Tom, který se z kouřové přiřítil do haly následován Gustavem a Georgem. Mé krásné neznámé si všimnul okamžitě a obdivně hvízdnul. V tu chvíli jsem měl chuť ho seřvat jako malého hajzlíka. Takhle neomaleně se dokáže chovat snad jedině můj bratr. Následně jsem s hrůzou zjistil, že Tomův výstup na nás upoutal její pozornost. Přeměřila si nás pohledem. Vypadala jakoby se zamyslela. Hned na to jí přeletěl přes tvář jemný úsměv a vydala se naším směrem. Celou tu dobu, co se k nám přibližovala, jsem si připadal jako v transu.
"Ahoj, vy jste Tokio Hotel, nemýlím-li se?"
"Jo, to asi jsme." Vypadlo dost nevrle z Davida.
"Jsem Liliana Luis ze společnosti LUIS COMPANY. Budu vás tu mít na starosti. Pokud budete cokoli potřebovat jsem tu pro vás." Mile se usmála a natahovala k Davidovi ruku. Mluvila až obdivuhodně dobře německy. Přeci jen bych očekával alespoň nějaký francouzský přízvuk.
"Těší mě slečno." Potřásl jí nabízenou rukou David. "Popravdě jsem se už málem lekl, že jste nedorazila."
"Já se omlouvám. Nevšimla jsem si, že už jste tady. Překontrolovávala jsem ještě rezervaci pokojů."
"To je v pořádku. To neměla být výčitka." David se mi před očima začínal měnit v úlisného hada. Bylo mi více než jasné, kde se s touhle dívkou vidí. Ostatně pohled na Toma mě utvrdil v tom, že on s ní má podobné úmysly. "Jestli dovolíte. Představím vám kapelu. Tohle je Bill, Tom, Gustav a Georg." Pokračoval David ve svém cvrlikání.
Otočila se ke mně a podala mi ruku. Byl to jen kratičký stisk. Za to rázný. Svědčilo to o tom, že je to velmi sebevědomá mladá žena, znající svou cenu. Postupně si potřásla rukou s námi všemi a dodala.
"Tak ještě jednou, pánové. Jsem Liliana. Můžete mi tykat. Jinak hodně lidí mi říká Lil. To pokud byste měli problém vyslovovat celé moje jméno." Věnovala nám další ze svým úsměvů a vyzvala nás, abychom ji následovali k recepci. Potom, co nám recepční vydala klíče od pokojů, nám Lil sdělila ještě nějaké instrukce. "V 14:00 vás bude před hotelem čekat dodávka, která vás doveze do televize. K tomu mě nebudete potřebovat. Když s vámi chtějí dělat rozhovor, předpokládám, že tam bude někdo ovládající němčinu. Po natáčení vás dovezou zase sem. Nevím, jak to máte s večerkou, ale pokud byste se chtěli jít bavit, mile ráda doporučím nějaké místo. Můžete mi volat kdykoli." Každému z nás rozdala svoji vizitku. "Jinak myslím, že nyní mě již na nic nepotřebujete. Pokud nemáte nějaké dotazy, tak vám jen přeji, ať se vám tady líbí."
"Já myslím, že zatím je nám všechno jasný. Večer se vám určitě ozvem. Kluci mají sobotní dopoledne volné, takže nevidím důvod, aby se někam nevyrazilo." Zareagoval David a podal jí ruku na rozloučenou. Než jsem se stačil vzpamatovat, stiskla ruku nám všem a byla pryč.

"Ty voe. Tak tohle bylo fakt něco." Vyjádřil se konečně můj oduševnělý bratr. Po pravdě mě udivilo, že dokázal být po celou dobu její přítomnosti zticha. "Co je, Bille?" Dostal jsem od své polovičky herdu do zad. "Seš nějakej přešlej. Že by ses nám zakoukal do slečny organizátorky?"
Jedno jsem musel mému bratru nechat. I když se občas choval úplně šíleně, vždy přesně dokázal odhadnout moje pocity nebo jakékoli výkyvy nálad. Uměl mě i docela dobře podržet, když jsem se občas cítíval mizerně, ovšem to jsme museli být sami. Přeci před ostatníma nedá najevo, že má strach o svého mladšího brášku. Momentálně mě jeho šestý smysl pěkně dopálil. Neměl jsem nejmenší chuť na jeho poznámku reagovat. Popadl jsem svoje klíče a vydal se hledat svůj pokoj.

Liliana

Vylovila jsem z kabelky zvonící mobil. Viv. Co ta mi může chtít.
"Ahoj, Vivian. Co potřebuješ?" Zeptala jsem se jí rovnou jen, co jsem přijala hovor.
"Chci se jen zeptat, jestlis jim už předhodila ten rozhovor?" Protočila jsem oči v sloup. Už si vzpomínám. Ta službička pro sestru.
"Viv, neblázni. Oni před chvílej dorazili. Jsou utahaní a šli se ubytovat. Já jsem teď na cestě z hotelu, ale uvidím se s nimi pravděpodobně večer. Zkusím se o tom zmínit."
"Jasně, ale určitě nezapomeň. Máš to u mě sestřičko." Zašveholila ještě Viviana a ukončila hovor. Prý - máš to u mě -. Dělá jakoby mi snad někdy něco oplatila. Každopádně jsem si od ní nemínila nechat zkazit náladu. Frčela jsem za Phoebe, sdělit jí svůj první dojem ze zpěváka, o kterém tak básnila v pondělí u Paola v kavárně.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama