close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nenáviděné dvojče 5

30. března 2009 v 1:04 | Ainikki |  Nenáviděné dvojče
autor: Ainikki

Liliana

Vyběhla jsem před hotel a mávla na taxi. Přeci jen jsem s klukama nepopíjela jen džus. Tedy vlastně s klukama tak úplně ne. S Billem. Hlavou mi prolétla vzpomínka na onen polibek před nepatrnou chvilkou a bezděčně jsem se bříšky prstů dotkla svých rtů. Z transu mě probralo až taxikářovo zatroubení. Vzpamatovala jsem se a nastoupila do vozu. Kuňkla jsem svoji adresu domů a zabořila se do sedačky. -Liliano! Tak honem. Utřiď si všechny ty pocity, které se v tobě rozvířily jako tornádo.- Nešlo to. Hrozné zjištění pro člověka, který míval ve zvyku mít věci pod kontrolou a pevně v rukou. Takhle neuvěřitelně zmatená jsem snad ještě nikdy nebyla. Jak mě mohl vykolejit takovýhle… takovýhle… klučina. Co je na něm vlastně tak zvláštního? Denně jsem potkávala sebevědomé sexy samce, kteří se snažili vloudit do mé přízně. Nechávali mě chladnou. Jediný dotyk, který si mohli dovolit, bylo podání ruky a jemu jsem dovolila, aby mě políbil. Byl to ale neskutečně příjemný polibek. S hrůzou jsem si uvědomila, že bych se nebránila dalšímu.


Tom

Seděl jsem s Gustavem a Georgem u snídaně a živě jsme diskutovali o možnosti navštívit motokárovou dráhu. Tady v Paříži by měla být údajně ta nejdelší v Evropě. Nakonec jsme jen sklesle zkonstatovali, že by to vyžadovalo rozdělit se na dvě skupiny, což nebude asi tak úplně možné, protože Bill se podobné akce odmítne účastnit. Bude argumentovat tím, že jsme ve městě módy a zase se budou obrážet obchody.

Apropo Bill. Bráška se dnes ještě neuráčil vylézt z postele. Jen, co mě napadla tahle myšlenka, že ho tady vlastně postrádám, objevil se ve dveřích jídelny. Prošel kolem našeho stolu a téměř nás ani nepozdravil. Za chvilinku si k nám přisedal s talířkem plným vaflí. Rozhodně se ale nepustil do jídla s chutí jemu vlastní. Spíš se v jídle začal jen nepřítomně ďoubat. Pozoroval jsem ho. Vypadal roztěkaně. Nad něčím přemýšlel. Tentokrát se ale netvářil, že by se mi chtěl svěřit, tak jak to bylo mezi námi zvykem. Nechal jsem to raději být. Brácha býval zamyšlený často. Až bude nejhůř, on přijde.

Liliana

Pomalu jsem procházela chodbou velké sportovní haly, kde se nacházely šatny. Vivianino štěbetání o tom, kterak mi je vděčná, že se mi povedlo zařídit ten rozhovor, jsem přestala vnímat asi před pěti minutami.

Byla jsem neskutečně nervózní. Co to všechno včera znamenalo? A jak na něj mám vlastně reagovat? Odpověď na tyhle otázky jsem neznala. Jedno jsem ale věděla jistě. Těšila jsem se na něj. A to tak, až mě to děsilo.

Došly jsme ke dveřím s cedulkou Tokio Hotel. Kývla jsem na pozdrav směrem k brýlatému obrovi a klepla na dveře. Téměř v zápětí se ozvala výzva ke vstupu do místnosti. Zhluboka jsem se nadechla a stiskla kliku. Kluci mě radostně pozdravili a zvědavě si prohlíželi osobu, která vstoupila se mnou.
"Ahoj, kluci. Tohle je moje sestra Vivian." Nestačila jsem to ani doříct a Viv už se hrnula k nim potřást jim rukou. Nevím jestli je to vždycky jen můj pocit, ale pokud se moje sestra snažila zapůsobit, chovala se hrozně. Ta neuvěřitelná přetvářka milounké a nevinné holčičky snad musela být do očí bijící. I když pánové nevypadali, že by si něčeho všimli. Možná proto, že je spíš do očí tloukl ten její monstrózní výstřih. Troje páry očí se upínaly jen k němu a u Toma jsem snad i očekávala, že mu za chvíli začne téct slina.
Jen jedny oči nesledovaly ji, ale mě. Poprvé za tu dobu, co jsem vstoupila do místnosti, jsem měla odvahu se na něj podívat. Upřeně mě pozoroval. Jen co zaregistroval můj pohled, obdaroval mě zvláštně něžným úsměvem, a pak už začal věnovat pozornost stupidním dotazům mojí sestry.

"Tak vám moc děkuji za poskytnuté interwiev, pánové, a doufám, že budu moci ještě zůstat a shlédnout koncert." Ukončila sestra to přihlouplé dotazování.
"Nemůžeš! Musíš!" Odpověděl jí na to hned Tom a vrhnul na ni svádivý pohled. Gustav mrknul na hodinky.
"Máme ještě přes hodinu času do začátku. Nedáme fotbálek?"
"Jasně, alespoň dvě hry." Vyskočil na nohy Georg. Tom se začal také pomalu zvedat.
"Bille, ty nejdeš?" Zeptal se bratra, který dál nehnutě seděl.
"Nechce se mi. Vezměte si někoho z ochranky." Tom jen pokrčil rameny. V tom se ozvala Viv.
"A nemohla bych to zkusit já?" Myslím, že snad ani zamítavou reakci kluků se nadalo očekávat.

Zůstali jsme s Billem sami. Mlčení, klid. Jakoby ani jeden z nás neměl, co říct. Včera jsme se doslova prožvanili celým večerem a dnes bylo ticho. -Tak honem, Lil. Něco vymysli. Plácni nějakou blbost.- Dřív než jsem stačila cokoli vypotit, ozval se Bill.
"Ty a tvoje sestra… Vaše němčina je perfektní. Kde jste se učili mluvit?" Uf. Vyloženě konverzační otázka. Zřejmě měl podobný problém jako já a tohle bylo první, co ho napadlo. Popravdě jsem měla strach, že bude chtít mluvit o včerejšku. Na to jsem totiž vůbec netušila, jak bych reagovala.
"Doma. Naše máma je Čechoněmka. S rodiči neustále pendlovala mezi těma dvěma zeměma. Ne vejšce potom jela na nějakou stáž do Anglie, kde poznala tátu. U nás doma se mluvilo čtyřmi jazyky. Táta na mě a Viv mluvil francouzsky, máma německy a česky a mezi sebou mluvili anglicky. Ani jeden se totiž nechtěl učit řeč toho druhého."
"Páni, to musel bejt docela guláš, ne?"
"Ani ne, když v tom vyrůstáš celej život, nepřijde ti to. Navíc, mě se teď tahle multilinqvnost náramně hodí."
"A žili jste tady ve Francii?"
"Ne tak úplně. Do mých devíti jsme byli v Berlíně. Pak se naši rozvedli. Máma se odstěhovala do Prahy a táta sem budovat tu jeho organizační firmu. Do patnácti jsme byly u mámy v Praze a za tátou jezdily jen na prázdniny. A od patnácti jsme byly na školách tady ve Francii. S mámou se teď vídám jen občas."
Tlacháním o mojí rodině ze mě spadla nervozita. Najednou jsem neměla strach, jak to mezi námi bude. Prostě se uvidí. Bill přihodil něco o jeho domácích poměrech, a když se vrátili ti čtyři z toho lítého fotbalového zápasu - jak nám to líčili - rozebírali jsme již nedělní program. Navrhla jsem výlet do Versailles a ve zbylém čase nějaké ty nákupy. Můj program byl jednohlasně přijat. I když z kluků jsem měla trochu pocit, že se spíš podřizují Billovi.

"Kluci, je půlhodiny do začátku schow." Strčil do místnosti hlavu Saki.
"Tak my vás necháme se připravit." Zvedla jsem se a čekala, že mě Viv bude následovat. Naštěstí pochopila. Ovšem vypadala, že odchází jen velice nerada. Hodila vyzývavý pohled na Toma a vlnivě vypochodovala z místnosti. Raději ani nechci vědět, co se dělo při tom fotbálku. Každopádně sestra vypadala, že se chystá na lov.

Bill

Začal jsem si nervózně podupávat nohou. Dokud tu byla Lil na nějaký stres, který se před každým koncertem dostavoval, jsem ani nepomyslel. Docela rád bych věděl jestli někdy přijde vystoupení, před kterým budu úplně v klidu. Dnes to bylo navíc ještě umocněné tou citovou zmateností, kterou ve mně Lil rozpoutala. Tu neuvěřitelnou euforii a pocit štěstí z onoho polibku vystřídaly pochyby.

Trochu mě uklidnilo její dnešní chování. Měl jsem strach z toho, že se jí všechno rozleží a bude se chovat odtažitě. To se sice nestalo. Bohužel se nedělo ani nic jiného. Chovala se úplně normálně. Stejně mile a přátelsky jako v klubu. Je pravda, že já se taky snažil vypadat vyrovnaně. Uvnitř jsem ale křičel. Bojoval jsem s touhou se jí zeptat, co si o tom myslí. Co si o nás myslí. Ta doba, po kterou jsme zůstali v šatně sami, mi připadala nekonečná a zároveň příliš krátká. Téměř každou vteřinu jsem bojoval s touhou se znovu přitisknout na její rty a líbat ji dravě a něžně, dokud bych neslyšel z jejích úst jemné slastné sténání. Z mého přemítání mě znovu vytrhl Saki.

"Pánové, začínáme. Prosím, následujte mě."
Zaposlouchal jsem se do prvních tónů Tomovy kytary a začal se soustředit na svůj včasný nástup. Vyběhl jsem na pódium a rozhlídl se po fanoušcích. Tolik očí, které mě sledovaly. Ten pocit byl vždy nepopsatelný. Dnes večer jsem chtěl zahlédnout ale jen jedny. Modré studánky, kterým jsem chtěl věnovat celý tenhle koncert, patřící té jedinečné bytosti. Všiml jsem si jí asi v půli první písničky. Stála pod pódiem před zábranami. Když si všimla mého pohledu, zlehka mi mávla. Nabylo mě to neuvěřitelnou energií. Po zbytek schow mi připadalo, že se po jevišti snad vznáším. Už dlouho jsem neměl pocit, že by se koncert povedl tak jako dnes.

Příjemně unavený jsem se po vystoupení vrátil do šatny. Přemýšlel jsem jestli ji ještě uvidím. Její přítomnost tu už dnes nebyla nutná. K transportu na hotel jsme ji nepotřebovali. Když jsme se s klukama po sprše přemisťovali k dodávce, přestal jsem doufat. Zřejmě už odjela domů. Trochu mě zamrzelo, že neměla potřebu se přijít rozloučit.
"Kluci!" Ozvalo se nám za zády těsně před tím, než jsme opustili halu. Vrátila se. Měl jsem chuť vypísknout radostí. Připadal jsem si jako blázen. Nevzpomínal jsem si, že bych někdy na někoho reagoval podobným způsobem. "Chtěla jsem vám jen popřát dobrou noc. A říct vám, že můj v podstatě první střed s vaší hudbou se mi moc líbil." Řekla mírně popadajíc dech, hned po tom, co se jí podařilo nás dostihnout. Úplně jsem se zapýřil. Líbilo se jí to. Pro mě její uznání bylo příjemné zakončení koncertu, se kterým jsem snad ani nepočítal.
"To jsme moc rádi. Chceš tedy říct, že máme novou fanynku?" Zeptal se Georg. Mírně zkrabatila čelo.
"To teda nevím. Nemám to označení "fanynka" ráda. Ale budeme-li tomu říkat třeba posluchačka. Tak myslím že jo. Ale nebudu vás zdržovat. Uvidíme se zítra po obědě." Stiskla nám všem ruku.
"Ty se taky měj, posluchačko." Stihl ještě křiknout Tom a my už byli netrpělivým Sakim vyprovázeni k autu.

Tom

Začínám tušit důvod bráchovi ranní zamyšlenosti a momentálního přihlouplého úsměvu a nepřítomného zírání z okýnka auta. On se nám snad skutečně zakoukal. I když vůbec se mu nedivím. Lil vypadá více než dobře. Jenže… Ne, že bych to Billovi nepřál, ovšem mám trochu obavy, aby to neskončilo nějak špatně. Přeci jen oba jsou z jiného světa a Lil má před sebou docela slibně našlápnutou kariéru. A myslím, že bráchovi svůj čas podřizovat nebude. S tím ať se ale poperou sami. Mě zaujal někdo úplně jiný.
Ano, správně, sestřička naší slečny organizátorky. Za tu krátkou chvíli, co jsem ji viděl, mi bylo jasné, že charakterově se ty dvě nemohou rovnat, ale mně Viv k účelu, ke kterému jsem si ji vyhlídl, bohatě stačila. Ona byla totiž více než ochotná poskytnou mi noční rozptýlení a dávala mi to dost okatě najevo. Ještě v hale jsme se stihli domluvit na tom, že mě počká na hotelu.

Vystoupili jsme z auta a já se netrpělivě hrnul do vstupní haly. Dnes mě ten malý hlouček fans postávajících před hotelem úplně rozčiloval. -Nic proti vám, holky, ale zdržujete mě.- Pomyslel jsem si a tázavé pohledy kluků, po tom, co jsem zmizel v hotelu, jsem ignoroval. Na recepci jsem si spěšně vyzvedl klíče od pokoje a cestou k výtahům jsem se rozhlížel, kde jen může být. Vyloupla se zpoza jednoho sloupu. Mlsně si přejela rty jazykem, koketně se na mě usmála a zavěsila se do mě. Páni, tak tohle bude skutečně žhavá noc.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama