autor: Ainikki
Bill
Protivné slunce. Snažil jsem se ho nějakou dobu ignorovat a nevšímat si toho, že mi nepokrytě svítí do obličeje, ale nešlo to. Otočil jsem se na záda a protáhl se jako kočka. Hmátl jsem vedle sebe, ale s prázdným místem jsem tak nějak nepočítal. Překvapilo mě to natolik, že jsem se prudce posadil a zůstal nechápavě zírat na druhou půlku postele, kde se pouze povalovala zmuchlaná peřina a… a ještě něco. Natáhl jsem se pro malý papírek ležící na polštáři.
Přelétl jsem těch pár řádků očima. Odešla. Ne, jak mi to mohla jenom udělat? Snažil jsem se mezi řádky vyčíst něco víc, než jen oznamoval ten strohý vzkaz, ale bylo to více než jasné. Tahle rovnice měla jen jediný výsledek. Byl jsem pro ni jen příjemné povyražení a tím to končilo. Zoufale jsem se zhroutil zpět na postel a přetáhl si peřinu přes hlavu. Snažil jsem se zaplašit slzy, které se mi neodbytně tlačily do očí, ale příliš se mi to nedařilo. Proč si je vlastně zakazovat? Zhroutil se mi svět. To si snad můžu dovolit být trochu hysterický. Ne, já chci být hysterický. I když, co jsem vlastně čekal? Mohlo to vůbec dopadnout jinak? Vždyť se ani pořádně neznáme. Proč by kvůli mně měla opouštět svůj život. Proč? Protože ji miluju. Tohle zjištění bylo snad ještě bolestnější, než holý fakt, že mě odkopla. Zaštkal jsem nahlas.
Ani nevím, jak dlouho jsem se utápěl v sebelítosti, než mě úplně zničeného objevil bratr.
"Bille, za hodinu vyrážíme do toho rádia a tys ještě nebyl ani snídat." Šveholil už ode dveří. "Bille..?" Přisedl si ke mně a odhrnul mi peřinu z obličeje.
"No, brácha... Tak teď ti to teda fakt sekne. S tím napuchlým obličejem seš neodolatelnej." Začal do mě rýt. Vytrhl jsem mu peřinu z ruky a přetáhl si ji zpět přes hlavu.
"Dej mi pokoj. Jestlis mi přišel jen zkritizovat můj zjev, tak zas můžeš jít." Obořil jsem se na něj.
"Ale no tak, Bille. Nepřišel jsem ti nic kritizovat. Vědět, že tě tu najdu v takovýmhle stavu, tak třeba přijdu s lepší hláškou. Ne, teď vážně. Řekni mi co se stalo?" Ďoubl prstem do peřiny tam, kde tušil moje tělo. Neodpovídal jsem mu a jen jsem zpod přikrývky vystrčil ruku s nyní již dost sežmoulaným papírkem. Chvíli bylo ticho, Tom zřejmě četl ten šílený ortel.
-Bille. Jsi skvělý člověk a na dny strávené s tebou nikdy nezapomenu. Každý se ale musíme vrátit a pokračovat v cestě, kterou jsme si zvolili.
Lil
PS.: Snad se stihnu přijet rozloučit.-
"Zkoušel si jí už zavolat?" Po delší odmlce se mě zeptal Tom. Nechápavě jsem vystrčil hlavu ze svého úkrytu pod peřinou.
-Bille. Jsi skvělý člověk a na dny strávené s tebou nikdy nezapomenu. Každý se ale musíme vrátit a pokračovat v cestě, kterou jsme si zvolili.
Lil
PS.: Snad se stihnu přijet rozloučit.-
"Zkoušel si jí už zavolat?" Po delší odmlce se mě zeptal Tom. Nechápavě jsem vystrčil hlavu ze svého úkrytu pod peřinou.
"A k čemu by to jako bylo? Připadne ti ten papír málo výmluvnej?"
"A co jiného ti měla jako napsat? Bille, miluju tě. Vezmi si mě. Už se mě nikdy nezbavíš. Mysli, brácha, ona je teď na tom určitě stejně jako ty. Máte mezi sebou poměrně hodně bariér, ale všechny se dají překonat, když budete chtít."
"Pozor, teď promluvil odborník přes vztahy. A co přesně si to mám vzít z té tvojí rady? Jet za ní a prosit ji, aby to se mnou zkusila? Připadneš mi naivnější, než jsem já sám. A navíc, co když ona vůbec nemá o mě zájem takovej jako já oni. Nenapadlo tě, že si se mnou prostě jen zpříjemnila pracovní povinnosti?" Začínal jsem se rozčilovat. Vlastně jsem ani nevěděl proč. Tom se mi snažil pomoct. I když mi jeho rady připadaly dost neohrabaný a scestný. Myslel to dobře.
"Říkáš, že máš obavy z toho, že ona nemá o tebe stejnej zájem jako ty oni. A jakej ty máš oni vlastně zájem? Tohle je důležitý vědět, Bille, už sis to ujasnil?" Tímhle dotazem mě brácha docela překvapil. Bylo vidět, že o mém problému přemýšlí. To se nestávalo často, týkaly-li se trable nějaké holky. Nad tím většinou mával rukou a trousil něco v tom smyslu, že ženskejch je všude dost, takže pokud nevyhovuje jedna, najde se druhá.
"Jo, ujasnil. Miluju ji." Pípl jsem téměř neslyšně v odpověď.
"No, tak to pro to budeš muset něco udělat. Zavolej jí, ať přijede a můžete si promluvit. Nebo cokoli. Já se do toho už dál nebudu montovat. Hlavně se dej do kupy a přestaň brečet. To tvůj problém nevyřeší. Máš ještě tohle odpoledne, aby sis rozmyslel, jestli něco podnikneš, nebo to necháš vyhnít. A teď sebou hejbni, za půl hodiny odjíždíme do rádia." Tom se zvedl a vykolébal se z mého pokoje.
Musel jsem uznat, že měl asi pravdu. Měl bych se pokusit to nějak řešit. Neměl jsem co ztratit. Při nejhorším to dopadne, jako dnes, když jsem se probudil. Ale toho, že jsem ji jen tak bez boje vypustil ze života, bych mohl jednou litovat. Zvedl jsem se z postele a šel se do koupelny umýt a trochu nalíčit. Stihl jsem se připravit na čas a za půl hodiny jsem už nastupoval do dodávky, která nás odvážela směr rádio.
Otázky se nikterak nelišily od jiných, takže docela nuda. Alespoň pro člověka, který měl v hlavě úplně jiné starosti. Naštěstí to netrvalo dlouho.
"Davide, můžu si od tebe zavolat? Já mám vybitou baterii." Požádal jsem našeho manažera o jeho telefonní přístroj. Původně jsem myslel, že třeba počkám, až se přijede večer rozloučit. To bylo ale riskantní. Je klidně možné, že má v plánu vůbec nedorazit. No a ze svého telefonu jsem volat nechtěl. Je totiž dost pravděpodobné, že by mi to nezvedla a pokud bude příchozím volajícím David, bude to vypadat, že máme ještě nějaký problém s organizací.
Vytočil jsem číslo. Tút, tút.
Vytočil jsem číslo. Tút, tút.
"Zdravím, Davide. Něco se děje?" Nádech, výdech. Málem se o mě pokusila srdeční zástava. Zvedla to.
"Davide, haló…" Zřejmě bych už měl zareagovat.
"Ehm, Lil. U telefonu Bill." Tentokrát byla delší odmlka na druhém konci.
"Eee, Bille. Co… co potřebuješ?"
"Víš, já se chtěl ujistit, že se večer skutečně přijedeš rozloučit."
"Bille, já nevím. Mám dost práce." Řekla vyhýbavě.
"To chápu. Ale přesto tě prosím. Chci se jenom rozloučit a naposledy s tebou chvilku mluvit. Slyšíš, Lil? Já nedokážu odjet, aniž bych řekl sbohem a snad po mě nechceš, abych se rozloučil po telefonu."
"Dobře, přijedu." Úplně jsem zaplesal.
Davidovi jsem vracel telefon v již značně radostnější náladě, která ale netrvala dlouho. Uvědomil jsem si totiž, že vlastně vůbec netuším, co bych jí měl říct. Věděl jsem jistě, že se chci pokusit o to, aby náš odjezd neznamenal mezi námi definitivní konec, ale představu o tom, co jí navrhnout za možné řešení, jsem neměl vůbec žádnou. Na photoschootingu jsem se nesoustředil a asi hodinu před jejím nahlášeným příjezdem jsem začínal upadat do podobného stavu, ve kterém jsem byl ráno. Totální bezmoc. Brácha se ještě ke všemu někam vypařil a já jsem teď nechtěl být sám. Potřeboval jsem slyšet, že to dobře dopadne, i kdyby to neměla být pravda. Jako by snad vytušil moje myšlenkové pochody, přišel za mnou.
"Bille, mluvil jsem z Davidem."
"No a co já s tím?" Nechápal jsem, na co by mi tahle informace byla platná.
"Mluvil jsem s ním o tobě a o Lil, protože mě napadlo možné řešení té vaší situace. Byl jsem se u něj tedy informovat jestli by to bylo možné a neměl nic proti."
"A to řešení situace je jaký?" Tom mě docela překvapil. Sice jsem neočekával, že to bude něco převratného, ale potěšilo mě, že má snahu. Netrpělivě jsem přešlápl a čekal, co z něj vyleze.
"No, to že z našeho manažerskýho týmu jeden člověk asi před dvěma měsíci vypadl určitě víš." Přikývl jsem. "David si mě nedávno postěžoval, že ho docela postrádají, mají toho hodně a nemůžou sehnat nějakého vhodného náhradníka. A mě prostě napadlo, že pokud by nebylo jiné východisko, mohla by to vzít Lil. Davida ten nápad docela nadchnul, protože ona se mu jeví jako velice schopnej člověk. No, a já předpokládám, že ona bude argumentovat tím, že ať by měla jakoukoli práci a kdekoli, stejně byste se příliš nevídali. Takhle by byla pořád s náma. Brzdi, brzdi. Začínáš se tvářit hrozně nadšeně. Tohle je jen nápad. Nikdo z nás neví, jak moc lpí na tom, co dělá teď. Ale myslím, že to bude asi dost komplikovaný tím, že je to rodinná firma. Takže počítej taky s možností, že tě s podobným návrhem pošle do háje."
Tom se mě snažil trochu sesadit na zem, když viděl jak jsem pookřál. Já si ale nemohl pomoct. Mě se ten nápad jednoduše líbil. Rozhodně pro mě představoval naději. Samou radostí jsem ho objal.
"Díky, Tome." Zmohl jsem se jen na tyhle dvě slova. Myslím ale, že brácha ani víc nečekal. Nám oběma totiž vždycky stačilo vidět toho druhého šťastného.
Liliana
Liliana
Jako v mrákotách jsem se vypotácela z kanceláře. Byla jsem tam dnes zavřená celý den. Dokonce jsem se i zamkla. Nemohla ke mně ani Phoebe. Byla jsem vyřízená, smutná, nešťastná a já nevím co ještě. Jeho telefon mě docela překvapil. Nevěděla jsem, jestli mám být potěšená, že mě chce naposledy vidět, a nebo se toho setkání raději bát. Nyní byl nejvyšší čas přesunout se k hotelu a k mé nelibosti začínal vítězit strach. Roztřeseně jsem nastoupila do svého auta a chvějící se rukou otočila klíčkem v zapalování. Cestu k hotelu si snad ani nepamatuji. Připadala jsem si jako v nějaké vakuové bublině. Vůbec jsem nevnímala, co se kolem mě děje. V mojí hlavě vířily jen myšlenky na něj a na to, že se mi ta situace totálně vymyká z rukou. To setkání nebyl asi nejlepší nápad. Zanechá to ve mně akorát mnohem více bolesti.
-Liliano, jsi směšná. Nikdy ses nenechala ovládat city a teď se v tom takhle plácáš. Vzpamatuj se!!!- V duchu jsem k sobě promlouvala, když jsem procházela recepcí hotelu.
Byli jsme domluvení, že se sejdeme v hotelovém baru. Všiml si mě hned, jak jsem vstoupila. Vyskočil ze židle. Zřejmě mi chtěl jít v ústrety, ale rozmyslel si to. Nejspíš nechtěl vypadat příliš horlivě, a tak jen trpělivě čekal u stolu.
"Ahoj, Lil." Pozdravil nejistě a vlípl mi letmý polibek na tvář. Odpověděla jsem mu na pozdrav a posadila se ke stolku.
"Dáš si něco?" Zeptal se.
"Jo, třeba vodu." Mávl na číšníka a za chvíli přede mnou přistála objednávka. Bylo zvláštní ticho. Cítila jsem, že tu nejsem jen kvůli loučení. Chce mi něco říct. Čekala jsem tedy až začne. Upřeně pozoroval obsah svojí sklenice a byl viditelně nervózní. Odkašlal si.
"Lil." Začal pomalu. "Chci se tě na něco zeptat." Kývnutím hlavy jsem mu naznačila, že může vyslovit svoji otázku. "Miluješ mě?"
Vykulila jsem oči. Takhle přímý dotaz jsem skutečně nečekala. Mám na něj vypálit stejně upřímnou odpověď a nebo začít mlžit?
Vykulila jsem oči. Takhle přímý dotaz jsem skutečně nečekala. Mám na něj vypálit stejně upřímnou odpověď a nebo začít mlžit?
"Bille, k čemu ti bude tohle vědět? Akorát tu jeden druhého trápíme. Neměla jsem sem raději chodit. Nemá to cenu." Chtěla jsem se zvednout a jako největší zbabělec utéct. Chytl mě ale za ruku a donutil mě se znovu posadit.
"Je to prostá otázka. Chci prostou odpověď. Neptám se tě na to, jestli máme nějakou budoucnost. Chci jen slyšet ano, ne. Lil, prosím, odpověz mi upřímně." Co mu mám na tohle říct? Můžu se snažit ten cit v sobě jakkoli potlačovat a nepřipouštět si ho. On tam ale pořád zůstane. Hluboko ve mně zakořeněný. Můžu jen doufat, že až se rozejdeme, pomalu vyprchá a já přestanu cítit tu tíživou bolest vždy když si uvědomím, že zřejmě nevymyslíme, jak být spolu.
"Ano, Bille, miluji tě."

