close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nenáviděné dvojče 8

30. března 2009 v 1:07 | Ainikki |  Nenáviděné dvojče
autor: Ainikki

Liliana

Seděla jsem ve svém bytě a dumala. Kluci asi před dvěmi hodinami odjeli a Bill mi skutečně nechal docela výživný materiál k přemýšlení. Hned po tom, co jsem mu kladně odpověděla na ten jeho dotaz, se rozzářil a sdělil mi, že by věděl o možném řešení. Vychrlil na mě nápad o možnosti vzít u nich post manažera. Docela mě tím zaskočil, že jsem nebyla hned schopná mu tu bláznivinu razantně zamítnou. A když viděl, že nad tím uvažuji, neváhal a k našemu rozhovoru přizval i Davida, který mi vše dopodrobna a ochotně vysvětlil. Musím říct, že náplň práce vypadala zajímavě a lhala bych, kdybych snad tvrdila, že mě to nezaujalo.


Jsou tu ale mnohé faktory, které mi nedovolují na tu nabídku bezhlavě kývnout. Jedním z nich je moje současná práce. Ale zase nad tímhle, když se racionálně zamyslím, tak je to ten nejmenší problém. Táta by sice nadšený nebyl, ovšem nikdo není nenahraditelný. Před mým nástupem firma úspěšně šlapala i beze mě, tak proč by to nemohlo tak být i po mém odchodu. Navíc otec mě vždy podporoval, když viděl, že mě má rozhodnutí udělají šťastnou. Byla jsem si téměř jistá, že on by mi v odchodu nebránil.
Největší problém byl asi ve mně. Vůbec jsem nevěděla jestli to chci udělat. Jestli se chci vzdát svého života a vrhnout se do neznámého světa kvůli klukovi, kterého jsem znala jen necelé čtyři dny. Ano, zamilovanost tady sice byla. Připadalo mi ale, že to nestačí. Co když časem zjistíme, že se nemilujeme, tak jak jsme si mysleli. Že si nerozumíme. Že se k sobě vlastně vůbec nehodíme. Byla bych nucená se potom poražená vracet domů a prosit tátu, aby mě vzal zpátky? Směšná myšlenka. Přijal by mě bez jediné výčitky. Takové věci se přeci stávají. Jenže já byla příliš hrdý člověk, který si nerad připouštěl, že mu něco nevyšlo.

Zničeně jsem típla další cigaretu. Sakra, co mám dělat? Já byla vždycky tak rozhodná a v tomhle jsem se úplně nepředstavitelně plácala. Byla to úplně patová situace. I když v tomto případě to asi nebyla nerozhodnost, ale neschopnost zariskovat. Odjet totiž za Billem by byla doslova hra vabank a já patřila mezi ty, kteří mají rádi svoje jistoty.
Zazvonil zvonek. Úlekem jsem nadskočila. Koho jsem jen čerti nesou? Bylo skoro devět večer. Navíc ke mně do bytu příliš návštěv nechodilo, tím méně neohlášených. Zvedla jsem se ze židle a došourala se ke dveřím.
"Kdo je?" Vyhrkla jsem do mluvítka.
"Phoebe. Koukej mi otevřít. Chci s tebou mluvit, ty umrlče!" Stiskla jsem knoflík, kterým se otevíraly spodní vchodové dveře. V mžiku byla nahoře.
"Fuj, tady je smrad! Ty už zase kouříš?" Zamávala si rukou před nosem a na tváři se jí usadil znechucený škleb.
"Prosím, bez té kritiky." Zmohla jsem se na chabí odpor a zhroutila se zpět na kuchyňskou židličku, kde jsem před jejím příchodem seděla. Přisedla si naproti mně.
"Tak povídej. Co se stalo? V kanceláři si mě k sobě za celý den nepustila. A nesnaž se mi namluvit že nic." Vzdychla jsem a vylíčila jí bez větších protestů události předchozích dní.
"No, si v dost nezávidění hodný situaci, ale tak černě jako ty bych to neviděla. Jeho postoj ti jasně dává najevo, že mu na tobě záleží. Jinej kluk by ti teda místo jen tak nenabídnul. Popravdě nechápu nad čím tolik přemýšlíš."
"Nad čím… Děláš jako kdybys mě neznala. Je to prostě nejistota. Navíc chceš mi říct, že bych ti nechyběla?" Snažila jsem se to trochu zlehčit. Phoebe se na mě usmála.
"Hele, nepokoušej se něco hodit na mě. Samozřejmě, že bys mi chyběla. Jako moje šéfová si byla skvělá. Ovšem jako tvojí kamarádce by mi víc vadilo se koukat na to, jak jsi nešťastná. Takže o tom prostě nemíním diskutovat. Ty mu teď hned zavoláš a řekneš mu, že tu nabídku bereš. Ani se nenadechuj. Nechci slyšet jedinej protest. Ty si v podstatě sama celej život a teď máš konečně možnost být s někým, kdo by tě zahrnul láskou, a chceš to odmítnout? Věř tomu, že by to byla největší chyba v tvém životě. I kdyby to nemělo vyjít. Jestli to neuděláš, budeš toho litovat do konce života."
Zakončila Phoebe svůj proslov.
"Asi máš pravdu." Kuňkla jsem jen.
"Ne asi, ale určitě. Takže dělej…!"
"A co jako?"
"Volej! Teď hned! Moc dobře vím, že když odejdu a nechám tě o tom přemýšlet, zase se ti to rozleží. Takže mu prostě zavoláš teď hned!!!" Phoebe mi k ruce nekompromisně přistrčila můj mobil.
"Neblázni. Musím to nejdřív probrat s tátou."
"Ale nemusíš. Volej a neser mě. Zkus taky jednou v životě udělat něco impulzivně." Přesvědčila mě. Stejně jsem to asi chtěla udělat, tak nač to odkládat. Phoebe pro mě jen nyní představovala impuls, který jsem potřebovala, abych se k tomuhle kroku odhodlala. Vytočila jsem jeho číslo.
-"A…ahoj."-…-"Ne nic se neděje. Domluvili jsme se přeci, ať ti dám vědět, až si rozmyslím tu tvoji nabídku."-…-"Ne, nepotřebuju víc času. Svoje rozhodnutí už nezměním. Chtěla bych to přijmout."-…-"Počkej brzdi. Takhle rychle to nepůjde. Nebudu se moct ve firmě zdekovat ze dne na den. Já jsem jen chtěla, abys věděl, jak jsem se rozhodla, ale nemůžeš čekat, že se zítra u tebe objevím."-…-"Dobře. Dám ti vědět, kdy to bude možné. Jo a Bille. Za tohle poděkuj Phoebe. To ona mě tak trochu nakopla."-…-"Dobře, vyřídím. Ahoj."
Zavěsila jsem telefon a na tváři se mi rozlil připitoměle přihlouplý výraz. Řekl to poprvé, ale řekl to. Znělo to nádherně.
"Co máš vyřídit?" Dotazovala se zvědavě Phoebe, když jsem už nějakou dobu mlčela.
"Seš prej jeho poklad, a že je prý tvým velkým dlužníkem. Můžeš žádat cokoli."
"No to já si to vyberu. S tím ať chlapec počítá." Rozesmáli jsme se nahlas. Úlevně jsem svojí kamarádce padla kolem krku. Měla jsem najednou obrovskou radost, že jsem ten krok byla schopná udělat.

Bill

Další nekonečná cesta v autobuse. Netvrdím, že občas nebývá zábava, ale dnes jsem neměl na nic chuť. Kluci, jen co jsme vyjeli z Paříže, se začali velice zaujatě věnovat nějaké počítačové hře, a už je to drželo víc, jak dvě hodiny. Já si mezitím stihnul přelakovat drábky a prolistovat nějaký módní časopis, ale na nic z toho jsem se pořádně nesoustředil.

Rozhovor s Lil vlastně dopadl dobře. Nemohl jsem čekat, že se mi vrhne kolem krku a odjede hned se mnou. Bude nad tím přemýšlet. Jak ale dlouho? A co když její odpověď bude nakonec zamítavá. Měl jsem strach. Byl jsem nucen od ní odjed, aniž bych znal odpověď a netušil jsem, kdy se něco víc dozvím. Děsilo mě, že jestli jí to bude trvat dlouho, půjde turné pomalu ale jistě do háje, protože se přestanu koncentrovat. Ne, to se nesmí stát. Jsem přeci profesionál. Nemůžu zklamat všechny naše fanoušky. Navíc ona řekla, že mě miluje. To musí něco znamenat.

Rozdrnčel se mi mobil. Kouknul jsem na příchozího volajícího. Lil. Poskočilo mi srdce. Co mi může takhle brzo chtít? Je dobré znamení, že volá takhle rychle, nebo špatné? Nebylo čas si nad tím lámat hlavu. Odpověď na své otázky se dozvím jedině, když přijmu hovor.
…-"Lil, stalo se něco?"-…-"Ano. Máš na to moře času. Já na tebe nespěchám. Nechej si to pořádně projít hlavou."-…-"Cože? No to je úplně skvělé. Ani nevíš jakou mám radost. Běžím to říct Davidovi, aby s tím počítal a…"-…-"Jojo, promiň. Nechal jsem se trochu unést. Dej vědět, kdy tě máme čekat. Hrozně se na tebe těším, Lil. Miluju tě."-…-"V tom případě je to ta nejúžasnější holka hned po tobě, můj druhej poklad. Vyřiď jí, že jsem její velký dlužník.-"…

Ukončil jsem hovor a tentokrát jsem se už neudržel hlasitému vypísknutí. S takovýmhle vývojem situace jsem snad ani nepočítal. Nemohlo to ani dopadnout lépe. Po neuvěřitelně dlouhé době jsem se cítil až euforicky šťastný.
"Brácha, tak se chytla jo?" Zeptal se mě Tom. Málem jsem na přítomnost kluků zapomněl. Všichni tři na mě zvědavě koukali a čekali na odpověď. Zmohl jsem se jen na přikývnutí.
"Ty seš ale klikař. Řekni mi proč si zrovna vybrala tebe?" No jo, to by nebyl Georg, aby to nějak nevhodně nezačal řešit. Mně ale náladu nepokazí.
"Kámo, jestli ti jde jen o to tvoje panictví, tak brnkneme její ségře. Ta je v tomhle směru už ověřená." Břinknul do zad našeho basáka Tom. Ten se jen kysele zatvářil.
"Ne, dík. O tvoje použitý slečny nestojím." Ti dva se zase začali pošťuchovat. Všechno je tedy při starém. Už žádné chmury. Čekala mě růžová budoucnost a já si ji mínil užít.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama