close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem 1.

20. března 2009 v 1:00 | Ainikki |  Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem
autor: Ainikki

Celou osobnost lze nejlépe přečíst v okamžiku strachu. Kdyby jen tohle někdo kdysi řekl dívce, jež se nyní krčila v rohu nemocniční postele, možná by se nikdy nepustila do té zpropadené hry s životem a smrtí. A možná právě smrt by bylo to, co by nyní uvítala mnohem raději, než život za mřížemi mezi čtyřmi stěnami. Se ztrátou pocitu bytí by se snad vyrovnala lépe, ale to že ublížila člověku, kterému na ní záleželo, a ona to pro svou posedlost oním dokonalejším z nich nebyla ochotná vidět, ji dovedlo až do tohohle zpustlého osamoceného místa. S každým novým dnem si přála vyměnit život za ten jeho. Nezasloužila si jeho oběť. Ona měla být ta, která měla nést následky za své jednání. Ne on. On miloval život, ale k jeho smůle miloval i ji. Tu které nikdy nestál za pozornost, za vřelejší úsměv, byl pro ni jen jeho stín. Pozdě si uvědomila tu krutou pravdu. Propásla možnost být milována a nedokázala zachránit jeho ani sebe. A proč vlastně? Z hloupé touhy získat si srdce do sebe zahleděného egocentrického chlapce, který dokázal milovat jen svůj odraz v zrcadle. Je pozdě litovat. Nic nejde vzít zpět, ač by si to tolik přála.




V pokoji se objevila vysoká postava v bílém plášti. Do ruky jí vtiskla malý kelímek a čekala, až dívka poslušně spolyká jeho obsah. Beze slova zase opustila pokoj a otočení klíčem v zámku byl poslední zvuk, který za ní zůstal. Znovu osaměla v tom tíživém tichu. Přitáhla si kolena ještě více pod bradu a začala se mírně kolébat ze strany na stranu. Její nepřítomný pohled se začal nepatrně lesknout. Ne, neplakala. To už nedokázala. Jen se jí hodinu od hodiny prohlubovaly tmavé kruhy pod očima a pleť stále více šedla a stávala se průsvitnější. Kam tohle všechno povede? Za chvíli z ní bude jen stín. Už nyní byla tatam ta bytost, kterou bývala dříve. Úsměv? Něco takového snad ani neznala.



"Odpusť mi, Tome, prosím." Pípla dívka do ticha pokoje těsně před tím, než přišel uměle navozený spánek, vyvolaný obsahem onoho kelímku…






Chodbou se ozvaly pomalu se blížící kroky dvou osob. Muž jdoucí vpředu vzal za kliku dveří a bez zaklepání je otevřel. Čtyři páry očí se podívaly tím směrem a zvědavě si začaly prohlížet osobu stojící za jejich manažerem. Byla to mladá dívka zhruba v jejich věku. Měla štíhlou sportovní postavu. Kaštanové po ramena dlouhé lesklé vlasy, modré oči a na tváři se jí usadil nejistý trochu vyplašený úsměv. Nepatřila mezi ty typicky barbínovské krásky, kterými byli vždy obletováni, ale špatně rozhodně nevypadala. Navíc měla nepopíratelné kouzlo osobnosti, které z ní vyzařovalo a nedalo se popřít. Alespoň jednomu ze čtyř chlapců to tak rozhodně připadalo.



"Kluci, představuji vám Leonie Dräztt. Je to čerstvá absolventka akademie muzických umění v oboru fotografie a jak už jsem vám říkal, uzavřeli jsme s ní roční smlouvu. Bude nás všude doprovázet a dělat fotky. Na univerzitě byla nejlepší, takže věřím, že s její prací budeme spokojení." Dokončil svoji představovací řeč jejich manažer a dívka se konečně osmělila, vystoupila z jeho stínu a potřásla si rukou se všemi členy kapely.
Tak dlouho na tuhle chvíli čekala. Celých pět let o podobném setkání jen snila a nyní je má všechny čtyři na dosah ruky. Tedy hlavně toho jednoho. Tolik pro ni znamenal a to ho vlastně ani neznala. Představoval pro ni spanile krásnou tvář, která se na ni usmívala ze stěn jejího pokoje. Dokonalý, nedosažitelný, jednoduše nádherný. V ten moment ji ani nenapadlo přemýšlet nad tím, jak vysokou cenu musela zaplatit za to, aby k tomuhle setkání došlo. A proč nad tím taky přemýšlet. Vždyť má před sebou celý dlouhý rok v jeho přítomnosti. Neexistuje nic, co by bylo cennější než on.



"Tak ty jsi fotografka? Jak tě napadlo něco podobného studovat?"
"Vlastně ani nevím. Vždycky jsem obdivovala dokonalost a focení je pro mě způsob jak onu dokonalost najít a uchovat." Měli nějaký čas před začátkem prvního vystoupení jejich nové tour, a tak se dali s nově příchozí do přátelského hovoru.
"Můžu si udělat prvních pár snímků? Jen na zkoušku." Dodala ještě, když se kluci začali tvářit mírně zaskočeně. Tedy hlavně zpěvák. Přeci jen si na objektivy mohl za tu dobu zvyknout v jakékoli situaci, on si ale odmítal zvykat, když se cítil být neupravený, jednoduše nedoladěný do posledního detailu. Nakonec souhlasil. Ona byla nejspíš milá. Tak si to alespoň vysvětloval. Její úsměv měl až odzbrojující účinky a tak nebylo divu, že nezůstalo jen u focení, ale s pomalu přibývajícím dnem měla nakonec nová členka týmu v kapse i pozvánku do klubu, kam se večer společnost po koncertě chystala.



Leonie



Naposledy jsem na sebe koukla do zrcadla. Snažila jsem se, aby všechno působilo sladěně, ne příliš přeplácaně, ale také ne stroze. Reiner mi přeci zdůrazňoval, že jestli chci, aby ten rok za něco stál, nesmím za žádnou cenu vypadat tuctově. Nenacházela jsem žádnou chybičku, která by se dala ještě odstranit. Černá sukýnka, síťové punčochy a kozačky na podpatku dávaly vyniknout mým dlouhým nohám. Černé tílko se stříbrným potiskem a nakonec riflové sáčko, ve kterém jsem se snažila trochu zamaskovat, že příroda ke mně nebyla příliš štědrá, co se týče ženských tvarů. Možná jsem ale jen moc kritická. Zase tak špatné to není. Vlasy jsem si pečlivě vyfoukala a pár pramenů nechala volně spadat do obličeje a všechno jsem podtrhla kouřovým líčením.



Nikdy jsem se nepovažovala za extra krásku, ale s tímhle výsledkem jsem byla spokojená. Musela jsem vypadat přitažlivě. On si nezasloužil pohybovat se ve společnosti někoho, kdo se mu nevyrovnal, kdo byl nezajímavý, ba přímo ošklivý. Taková já nesměla být. Musela jsem se snažit, aby minimálně pohled na mě pro něj nebyl nepříjemný, i kdybych měla celý ten rok zůstat jen jeho pouhá fotografka…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama