Smrt se neustále přibližuje. Ale skutečnost, že nikdy nevíme, kdy k nám přijde, jakoby ubírala na významu faktu, že život má svůj konec. Co když ale víme, kdy se onen smrtící stín vkrade do našeho pokoje? Co takové vědění způsobí s naší myslí, chováním a uvažováním? Celé to potom nabývá obrovských rozměrů. A tolik abstraktní KONEC se začíná děsivě zhmotňovat. Noc co noc přibývá mrazivě strašných můr. Den za dnem se dosud živá bytost mění v obraz toho, co se tak neodbytně blíží a jen si říká, zdali vůbec dokáže dojít až k té pomyslné Hádově hranici…
Leonie
Nevím, jak dlouho jsem vydržela běsnit, než jsem vyčerpáním klesla uprostřed obýváku na koberec a usnula nebo ztratila vědomí, těžko říct. Vím jen, že mě uprostřed celé té spouště našel Tom.
"Leonie, co se tu, proboha, stalo?" Dezorientovaně jsem se rozhlédla a zastavila se svým pohledem na jeho tváři. Vypadal vystrašeně a ustaraně.
"Ach, Tome. Raději se neptej. Jak ses sem vůbec dostal?"
"Bylo odemčeno. Stalo se ti něco? Tebe tu někdo přepadl?" Samozřejmě. Vůbec ho nenapadlo, že bych to mohla celé způsobit sama.
"To já." Pípla jsem jen a oči se mi opět začaly plnit slzami.
Ač vůbec nic nechápal, přesto si vedle mě přisedl, objal mě a začal mě konejšit.
"Já… já… prostě jsem ten vztek ze sebe potřebovala dostat. Chovám se hrozně. Už to nezvládám. Proč mi to jenom udělal? Proč jsi přišel?"
"Ššš, pomalu. Ani nevím, proč jsem tady, chtěl jsem tě vidět. A o kom to mluvíš? Leo, kdo ti tak ublížil? Pověz mi to, holčičko."
"Teď už na tom nezáleží. Nevyplatilo se to, a i kdyby ano, já nechci umřít." Zahrnovala jsem ho informacemi, které mu nemohly dávat smysl, a dál u toho nezadržitelně plakala. Celé to bylo jako špatný vtip. A proč ten, který je teď u mě je Tom a ne ten, který tohle všechno vyvolal?
Říká se, že ta nejvytrvalejší ze všech lásek je ta nešťastná. U mě to nejspíš platilo dvojnásob. Už dávno mi došlo, že ho nikdy nebudu moci mít, stejně tu ten cit neustále zůstával. Anebo se mýlím? Jak vlastně definovat to, co mi tolik tíží moje srdce? Možná, že už ho nemiluju. Poblouznění je pryč a zůstal jen strach, který mě stahuje ke dnu. A to ostatní je jen umíněnost. Když si sama sobě budu nalhávat, že on je pro mě stále jedinečný, bude to celé mít možná nějaký smysl.
"Leo, o čem to mluvíš? Proč bys měla umírat? Jsi přeci mladá, krásná a zdravá. Všechno se vyřeší." Snažil se dál Tom. Kdyby ale jen věděl.
"Ty netušíš jaké to je být milován smrtí. Nevíš jaké to je, když smrt zná tvé jméno. Přijde brzy a já to nedokážu zastavit. Zaplatím za svoje chyby." Tom se mnou zatřást.
"Přestaň, děsíš mě! Tak co se teda, sakra, stalo? Řekni mi to a pomůžu ti, ale přestaň mluvit v hádankách!"
"Nemůžu ti to povědět. Neptej se. Prosím tě jen o jedno. Drž mě a buď tu se mnou, nechci být sama."
"Jasně. Zůstanu. To je maličkost. Jsi slabá. Pojď si lehnout do postele." Zvedl mě z podlahy a s největší opatrností, jakoby snad přenášel křehkého motýla, mě uložil do peřin. Lehl si vedle mě a schoval mě do své náruče. Nějakou chvíli se ještě snažil se mnou mluvit, ale bez úspěchu. Nešlo mu říct pravdu. Styděla jsem se. Nemohl mi s tím pomoct, tak nemusí vědět, jak pitomá jsem byla. V jeho náručí jsem se cítila bezpečně. Uklidnila mě jeho blízkost a já znovu usnula.
Tom
Zaparkoval jsem auto a vydal se k domovním dveřím. Leonie se vytratila ze studia podivně brzy a s nikým se ani nerozloučila. Měl jsem divný pocit. Rozhodl jsem se tedy při cestě domů k menší návštěvě. Hlavními dveřmi jsem proklouzl s nějakým mužem, co se vracel z procházky se psem. Vydupal jsem schody do prvního patra a zaklepal na dveře. Z hlubin bytu se nic neozývalo. Zabouchal jsem tedy razantněji.
"Je uvnitř. Před hodinou zase vyváděla. Určitě každý večer chlastá. Hluk je od ní slyšet v poslední době čím dál častěji." Jala se mě informovat nějaká nevrlá postarší sousedka vystrčivší hlavu z protějších dveří. Nečekala na mou reakci a dveře zase zabouchla.
Pomatenci, tihle staří lidé. Pomyslel jsem si a zkusil vzít za kliku. Dveře kupodivu povolily. Prošel jsem předsíní a pak jsem jen zůstal ohromeně zírat. Co je tohle za spoušť? V prvním okamžiku mě napadlo, že ten byt musel nejspíš někdo vyrabovat. Pak jsem si za konferenčním stolkem mezi těmi rozházenými věcmi všiml bezvládného těla.
"Leonie, to snad ne." Vydral se mi z úst poděšený tlumený výkřik a v další vteřině jsem k ní přiskočil. Otočil jsem ji na záda a po zjištění, že dýchá, jsem se jí jemným plácáním přes tváře snažil probrat.
Byla hodně zmatená. Vůbec jsem nechápal, co se mi to snažila říct. Byl jsem rád, že se nebránila tomu, abych ji odvedl do postele a usnula. Nechal jsem to pravidelně oddechující klubko ležet a zvedl jsem se. Začal jsem pomalu procházet byt. Vypadalo to, jakoby sem někdo hodil granát. Nechtělo se mi ani věřit, že by něco takového mohla způsobit ta drobná křehká dívenka.
Pořád dokola se mi honily hlavou ty věty, které říkala.
"Člověk začne chápat život, teprve když začne myslet na smrt." Bylo to poslední, co z polospánku zašeptala těsně před tím, než se do říše snů vydala úplně. Co to všechno znamená? A proč by měl někdo jako ona myslet na podobné věci? Tahle holka mi už od začátku připadala opředená tajemstvím. Možná že právě tímhle se mi snažila naznačit, čeho se to týká.
Musím jí pomoct. Usmyslel jsem si těsně před tím, než jsem se pustil do úklidu té pohromy. Vynosil jsem spoustu střepů, hlíny, poničených rostlin a dalších věcí a začal jsem pomalu rovnat to, co zůstalo nezničené. Pečlivě jsem zametl a vytřel. Vysavač jsem raději nepouštěl, nechtěl jsem ji probudit. Je ze mě hotová hospodyňka. Bliklo mi hlavou. Lidi, co mě znají, by neuvěřili, čemu se tu dobrovolně věnuji. Kuchyň byla jejímu běsnění zřejmě ušetřená, ale zato se tam povalovaly různě rozházené fotky. Její práce. Začal jsem je pomalu dávat na jednu hromádku a při tom si je prohlížel. Z téměř každého snímku se na mě smál, mračil se, nebo jen zamyšleně hleděl můj bratr. Zklamaně jsem přivřel oči. 'Ach Leonie. Proč ho jen nenecháš být.'
Vzal jsem ten malý komínek obrázků a rozhodl se je někam uklidit. Rozhlédl jsem se po místnosti, ale kuchyň se mi nezdála jako vhodné místo. Vrátil jsem se zpět do obývacího pokoje a zaujaly mě zásuvky nábytkové stěny. To bude ono. Otevřel jsem první. Byla plná. Vytáhl jsem další. Tady se na dně krčilo jen pár papírů. Mrkl jsem na ten svrchní. Vida vysvědčení. Páni. Měla samé jedničky. Obdivně jsem si prošel ta hodnocení. Zvědavost mi nedala a já ta lejstra začal prohlížet všechna. Rodný list, nějaké pojištění, její pracovní smlouva s naší kapelou… Úplně vespod byla jakási obálka. Byl na ní vytištěný znak velkého oka, kolem kterého se obtáčel had. Nikdy jsem podobný znak neviděl. Vyvolení, bylo napsáno drobnými písmenky pod tím vyobrazením.
Ani nevím proč, ale zaujalo mě to. Nebyl ovšem čas na podrobnější prozkoumávání. Měl jsem pocit, že jsem slyšel nějaký šelest z ložnice. Zřejmě se probudila. Chvatně jsem obálku vstrčil do kapsy svých volných kalhot, papíry urovnal do původního stavu a fotky jsem raději položil na stůl. Mohla by je hledat a zjistit, že jí něco chybí. Usadil jsem se na pohovku. Stihl jsem to tak, tak.
"Tome, ty jsi pořád tady… Uklidil jsi…" Mžourala na mě ještě spánkem slepenýma očima. "Slíbil jsem, že u tebe zůstanu. Jak je ti?"
"Líp. Děkuju ti."


Anette | Web | 26. dubna 2011 v 19:30 | Reagovat
Čím dál tím víc si tuhle povídku oblibuji! a obdivuji, jak to dokážeš všechno popsat že to člověka úpa vtáhne a donutí zamyslet, jak vlastně funguje lidská psychika..:)