close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem 11.

20. března 2009 v 1:10 | Ainikki |  Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem
Musel raději odjed. Ta atmosféra dusna se mezi nimi dala krájet. Věděl, že mu stejně nic víc neřekne a ona se zřejmě cítila dost trapně. Viděl něco, co mělo očím okolí zůstat skryto. V tichosti si vypili kávu a po tom, co ho ujistila, že bude v pořádku, se vrátil do svého bytu.

"Někam se chystáš?" Reagoval na svého bratra, který si v koupelně soustředěně maloval černou linku.
"Do Berlína. Říkal jsem ti to přece."
"Promiň, nějak jsem to vypustil. Jedeš za Niki, předpokládám."
"Jo, chci se rozloučit. Skoro měsíc se neuvidíme. Vrátím se zítra večer. Tome, stalo se něco? Vždyť tohle přeci všechno víš. Mluvili jsme o tom včera."
"Nic se nestalo. Bolí mě jen trochu hlava." Použil první výmluvu, která ho napadla.
"Tak běž do postele. Donesu ti nějakej prášek."
"To je dobrý. Nedělej si starosti. Musíš jet. Cesta ti zabere pár hodin. Už teď dorazíš dost pozdě v noci. Jo a Bille. Jsem rád, že sis konečně našel holku, kterou máš rád."
"Jo, to já taky." Pousmál se na své dvojče a pokračoval v zkrášlování svého obličeje.

Dredatý chlapec se pomalu odšoural do svého pokoje. Stáhl ze sebe oblečení a ledabyle ho poházel po křesle. Toužebně zapadl do postele a zavřel své unavené a tolik ustarané oči. Usnul téměř okamžitě. Klidný spánek mu ale nebyl příliš dopřán. K ránu ho vzbudila nepříjemná noční můra. Ocitl se v ní na nějakém útesu. Foukal silný vítr a padal hustý déšť. Stmívalo se. Na okraji srázu stála Leonie a s naprosto prázdným výrazem se dívala do té hloubky. Zaregistrovala jeho přítomnost.

"Zachraň mě. Nechci umřít." Její slova se ztrácela ve větru, on ale rozuměl. Chtěl po ní natáhnout ruku, ale viděl už jen její padající tělo.
Prudce se vztyčil na posteli udýchaný jako po rychlém běhu. Třeštil oči do tmy a teprve po chvíli je s úlevou zavřel. Noční můra. "Byl to jen sen!" Opakoval si několikrát nahlas. Dech se mu pomalu zklidňoval, ale na další spánek již neměl ani pomyšlení. Pomalu vstal z postele a přešel k oknu. Poodhrnutou záclonou chvíli pozoroval noční ulici a zamyšleně si třel krk. Nikde nikdo, jen slabé kotoučky světla pod každou lampou a tiché šumění deště. Snad Bill dojel v pořádku. Prolétlo mu hlavou. Zadrkotal zuby. Uvědomil si, že je celý zpocený a tělem mu probíhá nepříjemné mrazení. Unaveně se otočil a zamířil do koupelny. Sedl si na okraj vany a pustil horkou vodu. Nepřítomně pozoroval, jak se vana pomalu plní a přemýšlel o svém podivném ošklivém snu. Ta obálka. Vzpomněl si najednou.

Zarazil proud horké vody a chvatně se vrátil zpět do pokoje. Popadl povalující se kalhoty a zašátral v kapse. Stiskl ten kus papíru a vytáhl ho ven. Jen ve světle stolní lampičky, jakoby se to oko s hadem na něj zlověstně dívalo a chtělo ho odradit od vyjmutí ukrývaného tajemství. 'Nenechám se tu zastrašit nějakým obrázkem.' Dodal si odvahy a rozevřel obálku. Začetl se do toho bílého listu papíru. Jakási smlouva. Bylo první jeho poznání a pokračoval ve čtení. S ubíhajícími řádky se mu obočí stále více na čele zdvihalo vzhůru a brada klesala. Už po několikáté za tak krátkou dobu nemohl uvěřit tomu, co se kolem něj děje. Tohle je snad nějaký zvrácený pokus o černý humor. Pořád si nějak nemohl uvědomit plnou váhu toho, co na něj vykřičel ten papír. Očima stále dokola přelétával ty slova a pomalu to všechno začínalo dávat smysl. Ty změny jejího chování, podrážděnost, strach v očích, řeči o umírání a smrti. Upsala se ďáblu. Takovouhle zvrhlost přece nemohl vymyslet člověk.

Nesmí ztrácet čas. Nedbal na to, že měl v plánu se jít koupat a v rychlosti na sebe naházel oblečení. Vyběhl z bytu, nastoupil do auta a sešlápl plyn. Pneumatiky zanaříkaly a auto se odlepilo z místa. Musí ihned za ní.

Bill

Začalo mírně pršet. Pustil jsem stěrače a prozpěvoval jsem si s autorádiem. Snažil jsem se svou pozornost koncentrovat na schůzku s Niki a nezaobírat se myšlenkou, že tak dlouhou cestu sám autem jsem zatím mnohokrát nepodnikl. Nebylo kdy. Při práci nás všude vozili a já se k řízení dostal jen při přesouvání po Hamburku a to vedle mě buď seděl Tom anebo jel přede mnou ve svém autě. Jednoduše jsem měl tak trochu nahnáno. Znal jsem svoje řidičské kvality, a ač to normálně dělám nerad, v tomhle případě jsem musel uznat, že za moc nestály. Co bych ale pro tu svoji jižanku neudělal.

Krásná, sebevědomá, eroticky podmanivá, chytrá a zábavná. Taková byla MOJE Nikíta. Nemohl jsem se pořád vzpamatovat z toho, že se to skutečně stalo. Že jsem ji našel, dokázal se přes svou podezíravost a zatrpklost zamilovat a ona mi to opětovala. Tedy alespoň jsem v to doufal. Scházeli jsme se poměrně pravidelně a často. Mívala teď hodně pracovních povinností v Hamburku, a jakmile zůstávala delší dobu v Berlíně, jezdil jsem za ní já. Naše setkání byla téměř bezchybná. Byla plná příjemného souznění, rozhovorů, ale také lásky a vášně. Já jsem se svými city k ní nikterak netajil, ovšem musel bych být úplný hlupák, abych si nevšiml, že z její strany se ta drobná vyznání šeptaná v intimních chvílích, neobjevovala. Nechtěl jsem o tom ale pochybovat. Chovala se ke mně pozorně a vřele. To nedělá člověk, kterému na druhém nezáleží. Nejspíš jsem dětinsky romanticky založený a lpím na nepodstatných věcech. Musí to tak být. Tenhle vztah nemůže být jen chiméra a za krátkou dobu se sesypat jako domeček z karet. Nezvládl bych to.

Minul jsem ceduli Berlín a začal jsem se raději soustředit na cedule označující směr do centra města. Věděl jsem, že jestli se tam dostanu bez většího bloudění, najít potom její byt, již nebude takový problém. Pořád mi není jasné, jak je možné, že si tu cestu nepamatuji. Nejedu za ní přeci poprvé a stejně mi ty ulice a domy, které míjím, připadnou pokaždé jiné a cizí. Zbytečně se stresuju. Našel jsem to bez větších problémů a radostně jsem zajel na volné parkovací místo. Ignoroval jsem drobné mrholení, kvůli kterému mi navlhl účes, přehopkal jsem kaluže na chodníku a zmáčkl její zvonek. Ani se nesnažila v mluvítku pídit po totožnosti příchozího a zmáčkla bzučák. Nebylo to nutné. Moje půvabná kočička mě čekala. Vysprintoval jsem schody do druhého patra. Dveře byly přiotevřené. Vplul jsem do předsíně a zul si zmáčené boty. Celý byt byl ztmavlý a jen z obývacího pokoje sem dopadal slabý proužek světla z malé lampy.

"Niki." Zavolal jsem do útrob bytu. Neozývala se. Vydal jsem se tedy jako můra za světlem. Otevřel jsem prosklené dveře do obýváku a rozhlídl se. Nebyla tu. Ale ano byla. Mýlil jsem se. Čekala na mě schovaná v rohu místnosti. V černé průsvitné košilce se mi vrhla kolem krku a začala mě nenasytně líbat. Přirazila mě ke stěně a suverénně mi rukou stiskla, zatím ještě přes džíny, penis. Překvapením a náhlým přívalem vzrušení se mi z úst vydral hlasitý sten. Ach ta moje divoška. Vždycky mě dokázala v téhle oblasti něčím překvapit…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama