Příjemně unavení vedle sebe leželi v posteli. Bill se spokojeně usmíval a bříšky prstů jí mazlivě přejížděl po celé délce zad. Kdyby mohla, začala by příst jako kočka. Užívala si jeho jemnou péči a začínaly se ji pomalu zavírat oči…
"Lásko, nespi ještě. Máme na sebe už tak málo času. Pozítří odjíždím. Povídej si se mnou."
"Hmm. Bille, jsou dvě hodiny ráno. Jsem unavená. Říkal jsi, že ta koncertní šňůra bude trvat asi měsíc. To není přeci tak dlouhá doba. Teď se vídáme pořád."
"Co tím chceš říct? Že ti nebudu chybět?" Potlačila v sobě chuť protočit oči v sloup.
"Ale ne. Proč to ale nějak řešit. Oba jsme od začátku věděli, že máme práci, která nám občas znemožní se vídat, tak to tak prostě ber a teď spi."
Přestal se šimravým hlazením jejích zad a ruku stáhl. Cítil se odstrčený. Uraženě se k ní otočil zády a zachumlal se až po bradu dekou. Úlevně se přikryla i ona sama a nedbala na to, že chlapcovo tělo se mírně třese. Nebude ho tu přeci utěšovat. Musí si zvyknout. Když na sobě začnou příliš viset, bude jim ten vztah ubližovat a hlavně jí bude brzdit v kariéře. To nedopustí. Měla sice toho kluka ráda, ale zatím nepocítila touhu si budovat rodinu, tudíž práce pro ni byla mnohem důležitější, než tohle slepě zamilované dítě. Možná za pár let.
Rozespale se protáhl a hmátl vedle sebe. Nebyla tu. Neochotně se zvednul. Natáhl na sebe boxerky a tričko a šouravým krokem se vydal do koupelny. Pohled do zrcadla ho moc nepotěšil. V noci nemohl usnout. Byl podrážděný a zklamaný. Nervózně se převaloval a spánek se dostavil až k ránu. Díky tomu se mu pod očima vyrýsovaly nehezké kruhy a pleť byla nezdravě zešedlá. Opláchl si obličej studenou vodou, vyčistil si zuby a šel se po ní podívat. Seděla v kuchyni a soustředě míchala kávu.
"Dobré ráno. Kafe je v konvici a koupila jsem ti čokoládové loupáky." Potěšeně se usmál a vtiskl jí pusu na tvář. Hladově se zakousl do připravené snídaně a opatrně usrkával tu voňavou tmavou tekutinu. "Vypadáš unaveně. Špatně si spal?"
"Jo." Odpověděl stručně. Hloupá otázka. Pomyslel si. Měla by moc dobře vědět, proč se mu dnes nespalo zrovinka nejlépe. Výčitku raději spolkl s kouskem sladkého pečiva. Potřeboval se na něco zeptat, tudíž by nebylo moudré ji předem něčím popudit. "Víš Niki. Já vím, žes říkala, že bychom to bez sebe měli chvíli vydržet, ale my budeme mít zhruba uprostřed té tour pár dní volna. Vychází to tuším na Paříž. Napadlo mě, jestli bys nemohla přijet. Přeci si říkala, že by ti v práci měli dát pár dní dovolenou a Paříž je krásné město."
"Bille, prosím, nezačínej zase. S tím, co mi tu říkáš, sice souhlasím, volno by mi mohli dát taky, ale já jednoduše nechci. Už mě nebaví dělat jen reportérku. Chci být šéfredaktorka a to místo se má do půl roku uvolnit. Potřebuji teď ukázat stoprocentní nasazení, abych měla šanci uspět v tom výběrovém konkurzu. Nemůžu si dovolit jediný den dovolené, nevrhalo by to na mě nejlepší světlo. Pochop to."
"Jasně." Ušklíbl se a zabořil nos zpět do hrnku s kafem.
"Ale no tak Bille. Jsi jak malej. Vždyť ty se na to, co děláš, taky nemůžeš jen tak vybodnout, tak se nesnaž brzdit mě."
"Vždyť říkám jasně. Buď v klidu, já to chápu." Procedil zase ironicky a odstrčil od sebe nedojedenou snídani. Šlehla po něm přísným pohledem. Měla toho po krk. Přesně sem nechtěla, aby to došlo. Zhluboka se nadechla a snažila se nevybuchnout.
"Ne, zlobíš se. Podívej, já se snažím. Záleží mi na tobě, ale nemůžu si dovolit, aby náš vztah ohrozil moji práci. Tak to, prosím, ten měsíc vydrž, pak se zase budeme vídat, a až se to místo šéfredaktora vyřeší, budu si moct dovolit plánovat nějaké ty dny dovolené."
"Nevěřím ti!"
"Cože??"
"Slyšelas dobře. Nevěřím ti, že ti na mně záleží. Nikdy si mi ani za celou tu dobu neřekla, jestli mě miluješ. Jen se mi tu teď snažíš zacpat pusu těma svejma uklidňujícíma řečičkama. A já bez tebe nemůžu dýchat. Copak to nevidíš?" Povolily mu nervy. Tak dlouho toužil po něčí lásce, a když to vypadalo, že ji našel, byla zřejmě jen jednostranná. Pomalu se v něm střádala ta frustrace a nejistota a teď jen povolily ony pomyslné bariéry a on to ze sebe musel všechno vykřičet, i když si byl moc dobře vědom, že takovýhle záchvat hysterie to může jen nenávratně pokazit.
"Taky tě miluju." Pípla.
"Cos to říkala?" Zarazil se uprostřed toho svého běsnění. Tentokrát začala hlas zvyšovat ona.
"Taky tě miluju. Už mi rozumíš? Miluju tě tak moc, až mě to děsí. Bille, já na něco podobného nejsem zvyklá. Po smrti rodičů jsem se upnula k jednomu jedinému cíli a to byla kariéra. Už nikdy jsem si nikoho k sobě nechtěla pustit, abych tu bolest nemusela zažívat znova. A teď si tu ty a hrozně na mě tlačíš. Já prostě potřebuju čas na to si zvyknout, že se tu objevil někdo další. Že ses mi dostal do srdce. Jestli mi ten čas nedáš, tak odejdi nebo mě zadusíš!"
Ta impozantně sebevědomá žena se před jeho očima změnila v uzlíček nervů a po tvářích jí stékaly slzy. Nikdy by nečekal takhle prudkou a upřímnou reakci. V první chvíli na ni zůstal užasle koukat neschopen slova. Ani ve snu by ho nenapadlo, že její city jsou tak silné, ale že se potýká se stíny z minulosti. Přisedl si k ní a pevně ji objal.
"Odpusť mi to. Nechci o tebe přijít."
Tom
Razantně jsem začal mačkat domovní zvonek. Doufal jsem jen, že ji snad nenapadlo si něco udělat. Musela nás zřejmě včera s Billem slyšet, jak se bavíme o Niki, proto ten náhlý odchod ze studia bez pozdravu, a pak to následné zničení bytu. Neměl jsem ji tam nechávat.
"Kdo je?" Ozval se její rozespalý hlas v mluvítku.
"Tady Tom. Otevři mi!"
"Co tu děláš? Je pět ráno."
"Pust mě dovnitř!" Znovu jsem se dožadoval vstupu, i když se mi nevýslovně ulevilo, že ji slyším. Dál se nevyptávala a stiskla otevírání dveří. Netrpělivě jsem je rozrazil, vysprintoval schody do prvního patra a vrazil do ní ve vstupu do bytu. Akorát se totiž postavila mezi futra.
"Hoří snad? Ty ses úplně zbláznil." Nedbal jsem jejího lamentování a rozsvítil světlo v předsíni. Musel jsem se přesvědčit, zda je v pořádku. Zkoumavě jsem si ji prohlédl. Nenašel jsem nic, co by nasvědčovalo tomu, že by si nějak ublížila. Jen mi prolétlo hlavou, že jí to v té světle modré saténové košilce sluší. "Tak dozvím se už, proč jsi tady?" Zavřel jsem za námi dveře a doslova ji dostrkal do obýváku. Tlakem jsem ji donutil se posadit na pohovku a z kapsy svých kalhot jsem vytáhl tu zpropadenou obálku a hodil jsem ji před ni na stůl.
"Můžeš mi to nějak vysvětlit??"

