close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem 13.

20. března 2009 v 1:12 | Ainikki |  Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem
Leonie

S naprostým zděšením jsem zůstala vyjeveně zírat na ten kus papíru, který přede mnou přistál. Tohle ne! Tohle se neměl NIKDO dovědět a tím méně někdo ze skupiny. Stěží jsem zalapala po dechu a zůstala jsem na něj zírat neschopna odpovědět na jeho otázku.
"Leonie, mluv! Dočkám se nějaké odpovědi?" Vyjel na mě netrpělivě a já začínala zřetelně pociťovat třas, který se mi rozléval do celého těla.
"Hrabal ses mi ve věcech!?" V marné snaze odpoutat pozornost od obsahu onoho listu, který již nepochybně znal, jsem se na něj pokusila zaútočit. Přisedl si vedle mě na pohovku a promnul si unavené oči.

"Nechtěl jsem. Našel jsem to náhodou, když jsem tu včera uklízel." Řekl už jen docela tiše. "Na tom ale nezáleží. Ta smlouva, či co to je. To má být jenom nějaký vtip, že jo? Tohle by snad nikdo normální nepodepsal." Bezděčně se mi nahrnuly do očí slzy. Samozřejmě, teď mě bude považovat za bláznivou holku, která se úplně pomátla. Jak jinak by na to mohl reagovat. Má vůbec nějaký smysl mu tu vysvětlovat moje pohnutky? Začít mu tu vykládat, jak strašně nešťastná a bezhlavě zamilovaná jsem byla, jak jsem si život bez jeho bratra nebyla schopná představit a jak mi v ten moment zdaleka nedošly všechny ty následky? Měla jsem před sebou jen vidinu Billa a celý ten bezcílný život, který jsem si myslela, že povedu, se s podepsáním toho listu najednou rozplynul. Bohužel jen na kratičkou chvilinku. Již po prvním měsíci se dostavily hrůzné noční můry, ve kterých se mi vysmívala smrt, a já si uvědomila, že byla naprostá hloupost zaplatit za tak malicherný sen tak vysokou cenu. Nic ale nešlo vzít zpět. Zaplašila jsem potřebu rozeštkat se nahlas. Popotáhla jsem a koukla se na Toma, který mě s naléhavostí pozoroval.

"Jo, asi jsem se skutečně zbláznila. Tvůj brácha byl pro mě moje nedosažitelná touha. Pro "ty lidi" bylo po tom snadné mi podstrčit ten papír a nechat mě podepsat. A jak si viděl, já podepsala. Nečekám, že to pochopíš. Prosím tě jen o jedno. Nech to být. Zapomeň, že si to kdy viděl."
"Děláš si ze mě legraci? Ty bys dokázala něco podobného ignorovat? Tak posloucháš mě vůbec?" Začal zase zvyšovat hlas, a když viděl, že na něj příliš nereaguji, a jen nepřítomně zírám do protější stěny, hrubě se mnou zatřásl. "Leo, prober se! Kdo jsou ti lidi? Kdo takovouhle zvrácenost vymyslel? Tak slyšíš? Musí s tím jít přece něco dělat!"
"Nejde!!! Nech to být, jasný!" Vyskočila jsem na nohy a začala jsem přecházet po pokoji. Proč mi tohle dělá? Ať, kruci, odejde! Copak nechápe, že tím také sám sebe vystavuje nebezpečí?

"Je to jen moje chyba a jen já za ni zaplatím. Není to tvůj problém! Nechápu, proč to řešíš! Nelez mi do života! Za tři měsíce pro mě skončí práce u vás a neviděli bychom se tak jako tak. Může ti být naprosto jedno, co se mnou bude!"
"Ale mě to není jedno! Do hajzlu!!! Odpověz mi na jedinou věc, ty chceš umřít??!!"
"Ne." Vypustila jsem jen ze sebe z posledních sil a v hysterickém pláči se zhroutila na koberec. Třeštila mi hlava, pod přívalem mohutných vzlyků se mi špatně dýchalo a přes proudy slané vody jsem viděla rozmazaně. Jak moc jsem se v tu chvíli styděla a nenáviděla. Vůbec jsem to nezvládla. Takhle daleko to nemělo dojít. Čekala jsem, že mě tam prostě nechá a odejde. Vždyť, kdo by se zahazoval s takovou nulou, která ani nedokázala žít svůj život. On ale udělal něco, co pro mě bylo naprosto neočekávané. Přisedl si ke mně, pevně mě schoval do své náruče a jeho ruka mě chlácholivě začala hladit po zádech.

"Leo, nebreč. Já tě v tom nenechám. Mám tě rád a rozhodně jsem neměl v plánu, aby s tvojí prací u nás všechno skončilo. Posloucháš mě, holčičko? Pomůžu ti. Všechno mi řekni a něco s tím uděláme." Promlouval ke mně opatrně a hřbetem ruky mi stíral z tváří slzy. Co že to říkal? Že mě má rád? Tohle ale nejde! Upřela jsem na něj svůj uslzený pohled a vtiskla mu malý polibek na tvář. "Děkuju."
"Za co, ještě jsem nic neudělal."
"Neodsoudils mě. Nevysmál ses mi. Jsi tady a já si toho vážím. Víc ale udělat nemůžeš. Ohrožuješ tím sebe i tvého bratra. Já tě moc prosím, nech to být. Jen… jen mi slib, že ty poslední tři měsíce budou stát za to, že tu budeš, tak jako jsi tu teď." Nepatrně zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu, pak si prudce oddechl a nakonec…
"Dobře. Chceš- li to takhle. Pojď. Jsi unavená a nevyspalá a já vlastně taky." Zvedl mě do náruče, a stejně tak jako včera odpoledně, mě odnesl do postele. Tentokrát ale jen nečekal na to, až usnu. Stáhl si kalhoty a do přikrývek se zachumlal těsně vedle mě.

Bill

Do poslední mezírečky v kufru jsem natlačil pár ponožek a s námahou ho zavřel. Tak, snad mám všechno. Na měsíc by čtyři kufry stačit mohly. Rozhlédl jsem se pokoji, zdali se tam nepovaluje ještě něco, co bych mohl nezbytně potřebovat. Usoudil jsem, že vše je v nejlepším pořádku, a nechal jsem si připravená zavazadla někým z ochranky donést do tourbusu.
Zmoženě jsem si sedl na postel a čekal, až totéž provedou i s bratrovými věcmi a dostaneme pokyn k odjezdu. Koukl jsem na mobil. Přijatá zpráva.

"PREJU HODNE STESTI. BUDE SE MI STYSKAT. TEN VCEREJSEK ME MRZI. MAM TE RADA. NIKI"

Usmál jsem se. Jo, včerejšek mě docela vyděsil, ale nakonec jsme to vyřešili. Uklidnil jsem se a sám sobě jsem slíbil, že už žádné naléhaní. Ona si zřejmě také uvědomila, že jednoduše potřebuji, aby mě občas o své lásce ujistila, takže se začala snažit a drobná vyznání se objevovala v každé její smsce nebo rozhovoru. Snad jí to vydrží… Snad to nám oběma vydrží… Ten měsíc odloučení bude nejspíš docela zkouška našeho vztahu. Za tu dobu, co jsme spolu, jsme od sebe tak dlouho nebyli a hlavně nikdy dřív jsme se takhle nepohádali. I když se to nakonec vyřešilo, myslím, že nějaké stopy to muselo zanechat na nás obou.

"Bille, odjíždíme. Už na nás čekají." Vytrhl mě z přemýšlení bratrův hlas. Popadl jsem kabelku a šel jsem hned za ním. Zamkl jsem náš byt a nastoupil do přistaveného autobusu. Tom se jen unaveně zhroutil na sedačku vedle naší fotografky a chytl ji za ruku. Hned ji ale zase pustil. Vypadalo to jako jakési povzbudivé stisknutí. Povytáhl jsem obočí. Neuniklo mi, že od doby, kdy jsem se vrátil z Berlína, na tom byl nějak divně. V tak depresivně melancholické náladě jsem ho ještě nikdy neviděl. Něco ho trápilo. Cítil jsem to. Jen jsem zatím neměl možnost s ním o tom mluvit. Měl jsem plnou hlavu svých záležitostí. Co má ale znamenat tohle gesto?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama