Poslouchal jemný hukot motoru jejich autobusu, z okýnka pozoroval kapky hustého deště dopadajícího na dálnici, a při tom po zádech jemně hladil dívku, jež se mu choulila v klíně. Vraceli se domů. Všichni se těšili, jen oni dva to nadšení poněkud postrádali. Znamenalo to, že utekl další měsíc. Ona začínala být čím dál více vystrašená a uzavírala se do sebe. Možná už věděla, že k tomu klukovi, který ji teď svíral v náručí, cítí mnohem víc. Že se do něj nejspíš zamilovala. Proto ho od sebe začínala pomalu odhánět. Nedokázala by to potom skončit. Stále tu ale zůstávaly chvilky, jako byla tahle, ve kterých se nedokázala jeho přítomnosti bránit. Držely ji nad vodou a nutily ji to nevzdat předčasně.
A on? On věděl, že se přiblížil ten moment, kdy je tu možnost s tím něco udělat. Všechny jejich problémy byly v Hamburku a on konečně věděl, kde začít. Její zmínka o jakémsi psychologovi mu stačila, aby získal i další potřebné informace. Nebyl problém vyhledat si kompletní seznam těchto lékařů působících právě v jejich městě, a pak jen doufat, že jedno z těch jmen bude figurovat i v jejím mobilu. Měla tam jen stručné "Reiner G.". To ale stačilo. Ve městě nebylo tolik lékařů, kteří by měli takové křestní jméno, a iniciál příjmení ho utvrdil v tom, že získal přesně, co potřeboval. Už nyní to jméno z duše nenáviděl a to ještě ani neznal jejich nositele.
Tom
"Leo, vstávej." Jemně jsem zatřásl s tím spícím klubkem. "Jsme u tvého bytu." Protáhla se a zamžourala ven z okna. "Pomůžu ti s věcmi." Posbírala si svoje příruční zavazadla a vylezla z autobusu. Roztáhla deštník a zamířila k domovním dveřím. "Jeďte beze mě. Chvíli tu s ní zůstanu." Křikl jsem na kluky, kteří byli v zadní části autobusu, popadl jsem její kufr a vydal se za ní. Nikdo se nad tím nepozastavoval. Zvykli si na nás dva, i když nikdy nepadlo jediné slovo o tom, že bychom tvořili nějaký oficiální pár. Všiml jsem si jejího pohledu, který vrhla za odjíždějícím autobusem a následně na mě.
"Měl si jet domů." Řekla jen. Odemkla dveře, vyklepala deštník a začala schod po schodu stoupat do prvního patra.
"Chci být s tebou. Je na tom něco špatnýho?"
"Jo je! Chodíš za mnou jak nějakej prašivej čokl." Chtěla dát důraz na to, aby to znělo napruženě, ale poznal jsem ten smutek v jejím hlase. Jen další chabý pokus, jak mě od sebe dostat do patřičné vzdálenosti. Nechal jsem to být a i se zavazadlem jsem za ní vpochodoval do bytu. Postavil jsem ho do předsíně a šel jsem do kuchyně uvařit čaj. Lea se usadila do obýváku na pohovku, skrčila kolena pod bradu a viditelně se zatřásla zimou. Postavil jsem před ní hrnek, z kterého stoupala horká aromatická pára a otočil jsem kohoutem u topení.
"Za chvíli bude tepleji." Informoval jsem ji. Přisedl jsem si k ní a ona se mi bez váhání vtěsnala do náruče. Musel jsem se pousmát. "Tak tulit se k prašivýmu čokloj ti nevadí, jo?" Povzdechla si.
"Mlč a líbej mě." Zazněla její tichá prosba a já jí mile rád vyhověl.
Chvíli jsem si užíval tu sladkou chuť, než se ode mě odtáhla a koukla na mě skelným pohledem.
"Nezasloužím si tě. Řekni, proč to děláš? Někdy se k tobě chovám hrozně a ty jsi pořád se mnou." Cvrnknul jsem ji do nosu.
"Hlupáčku, neřeš to. Na. Super čaj od mistra kuchaře." Podal jsem jí ze stolu hrnek a sám jsem usrkl ze svého. Zabralo to. Usmála se.
"Tobě se tu vodu povedlo nepřipálit? Tak to teda smekám."
"Ccc. Neurážej. Ty ještě netušíš, jaké skryté vlohy se ve mně ukrývaj." Odvětil jsem jí stejně rozverně.
"Měl bys jet domů za Billem." Řekla najednou a odložila čaj zpět na stolek.
"Proč?" Pokrčila rameny.
"Nevím. Měli byste být spolu. Navíc, já bych chtěla být chvilku sama." Netlačil jsem na ni. Měla pravdu v tom, že jsem jí byl teď hodně v patách. Potřebuje si zřejmě trochu vydechnout.
"Dobře. Vyspi se ano. Zavolám ti." Vtiskl jsem jí ještě poslední polibek na rty a zvedl se k odchodu. Zavolal jsem si taxi a za další okamžik jsem už vystupoval před svým bytem.
V předsíni jsem se málem přizabil o svoje kufry, které tam zřejmě nechal někdo z týmu a Bill se ani neobtěžoval mi je přesunout do pokoje. Nechal jsem to být. Ze sprchy se ozývalo šumění vody. Bratříček se nejspíš chystá na rande. Už před týdnem mi nadšeně líčil, že Niki si udělala čas a přijede za ním do Hamburku.
A já bych to měl asi pomalu rozhýbat. Neměl jsem žádný konkrétní plán. Prostě si s tím chlápkem domluvím schůzku a uvidím. Možná že bude stačit ho postrašit, že s tím vším půjdu do novin. Věděl jsem ale, že tohle byla jen představa tonoucího, jež se chytá stébla trávy. Něčím podobným jim strach asi nenaženu. Vytáhl jsem z kapsy kalhot telefon. Našel jsem to odporné jméno v seznamu a zmáčkl volat.
"Gerhard."
"Dobrý den. U telefonu Kaulitz."
"Áaa, pan Kaulitz. Já už si říkal, kdy zavoláte." To mě trochu vyvedlo z míry.
"Vy… vy mě znáte.?"
"Samozřejmě. Nás zajímají všichni přátelé naší milé Leonie. Pokud s námi chcete mluvit, zapište si adresu a čas, kde vás budeme čekat." Do roztřesených prstů jsem uchopil tužku a zaznamenal jsem všechno, co se mi ozvalo z druhé strany spojení. Hned, jak to dořekl, zavěsil. Šokovaně jsem dosedl na kuchyňskou židli. Oni ji celou dobu sledují… Ví, že vím…

