close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem 17.

20. března 2009 v 1:16 | Ainikki |  Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem
Hned druhý den po onom šíleném telefonátu se začal odehrávat scénář tolik podobný tomu, jenž se udál před necelým rokem. Jen hlavní postavy se vyměnily. Místo vystrašené hnědovlasé dívky stál před mohutnými dřevěnými vraty hubený chlapec, pro někoho až v komicky velkém oblečení. Stejně jako ona nevěděl, co všechno ho za těmihle hrozivě vzhlížejícími vraty čeká. Tušil jen, že to nebude nic příjemného. Odhodlaně zabušil a zaposlouchal se do tichých šouravých kroků. Stejný starý muž v masce, stejná ponurá chodba a stejná ztmavlá místnost plná svíček a třinácti přísedícími.


Atmosféra toho místa z něj vypudila veškerou odhodlanost a bojovnost. Ač nerad, musel si připustit, že se mu do žil vkrádá plíživý strach a nejistota. Vyslechl jejich vyzvání k tomu, aby si sedl a on jen tiše uposlechl jejich rozkaz. Marné byly jeho snahy namluvit sám sobě, že to jsou jen šašci v maskách. Není se tedy čeho bát. Jenže jeho vždy přítomný klid, nadhled a sebedůvěra se někam zatoulaly a on si pomalu začínal přát, aby už to celé měl co nejrychleji za sebou.
"Vítáme Vás, pane Kaulitzi." Zazněl znovu ten hluboký autoritativní hlas.
"Myslím, že se bez těch zdvořilostních frází obejdeme a mohli bychom přejít rovnou k věci." Ani nevěděl, kde se v něm najednou vzala ta drzost. Najednou mu byly veškeré jeho obavy lhostejné a on si jednoduše usmyslel, že jeho tedy rozhodně nezlomí. Musí jim dát nějak jasně najevo, že se nenechá jen tak lehce zastrašit. Snažil se úpěnlivě myslet na Leonie. Ona mu dodávala potřebnou odvahu neutéct z toho místa jako vystrašené dítě a pokusit se ji zachránit.
Předseda spolku se jen ušklíbl, ale vyhověl jeho požadavku. Netrvalo dlouho a před chlapcem přistál podobný bílý papír s okem a hadem, který našel v zásuvce jejich fotografky. Podepsal…

Tom

Vymázl jsem z toho baráku hned, jak mi do ruky strčily ten spropadenej papír. Dosedl jsem na sedadlo svého auta a musel jsem se začít soustředit na to, abych se pravidelně nadechoval a zase vydechoval. Nějak se mi totiž tahle bezděčně automatická činnost mého organismu vytratila a já začínal mít chvílema pocit, že se zadusím. Nedali mi ani ten čas, který zbýval Leonie. Musím na té dohodě začít pracovat co možná nejdříve. Doufám jen, že Bill to pochopí. Musí. On by přeci pro Niki udělal to samé.

Ještě párkrát jsem se nadechl a otočil klíčkem v zapalování. Ani nevím, jak jsem se dostal k našemu bytu. Mohl jsem jen děkovat, že se mi nic nestalo, protože jsem se soustředil na všechno, jen ne na řízení. Zaparkoval jsem vůz a jako v mrákotách jsem se na vratkých nohách doplazil až ke dveřím bytu. Vylovil jsem z kapsy svazek klíčů a snažil se najít ten správný. Nešlo mi na ně ani pořádně zaostřit. Při třetím pokusu vstrčit jeden z nich do zámku mi vypadly z ruky a já jen vytočeně nakopl dveře a zmohl jsem se na sprosté zaklení.

"Co tady blbneš?" Objevila se bráchova hlava ve dveřích. Zřejmě zaslechl mé marné snahy dostat se do útrob našeho obydlí. Musel vědět, že jsem to já. Kdyby si totiž ten strašpytel myslel, že se tu na něj dobývá nějaký agresor, zřejmě by se ve dveřích objevil s válečkem na těsto. Jestli tedy vůbec máme podobný kus v našem kuchyňském vybavení. Jinak by se totiž klidně mohlo stát, že bych měl kolem krku omotanou některou ze svých kytar. Raději jsem nechal svých fantastických úvah o tom, kterak by můj bráška bránil sebe a naše hnízdo i za cenu, že by zlikvidoval, můj drahocenný hudební nástroj, a vrátil jsem se nohama na zem.
"Nešlo mi to odemknout." Zabručel jsem na vysvětlenou a prošel kolem něj dovnitř.
"Stalo se něco?" Bleskurychle vypálil můj všímavý sourozenec další otázku a cupkal za mnou. Rozplácl jsem se na pohovku v obýváku a promnul jsem si oči.
"Sedni si." Máchl jsem rukou vedle sebe a čekal, až to udělá. "Potřebuju s tebou mluvit. Je to hodně důležitý a hlavně vážný. Zkus mě pokud možno jen poslouchat a příliš nepřerušovat." Koukl jsem na něj, jestli to, co jsem mu právě řekl, bere na vědomí. Bill jen kývnul hlavou a já tedy pokračoval. "Chci ti vyprávět jeden dost šílenej příběh. Týká se to hlavně Leonie. Toho jak se k nám dostala a proč. A jak to celé souvisí s náma…"

Snažil jsem se mluvit pomalu a hlavně plynule. Nikdy jsem nechtěl, aby se dověděl, že Leo se u nás objevila hlavně kvůli tomu, že byla posedlá jeho osobou. Bylo ale nutné, abych odtud celou tuhle story začal. Musel pochopit, že pro "ně" není nic a nikdo překážka. Brácha střídal všechny možné grimasy překvapení, úžasu, pohoršení a nakonec totálně vybuchl. Nedivil jsem se. To, co jsem po něm žádal, by se nelíbilo nikomu. Vždyť kvůlicelé téhle dohodě půjde kapela nejspíš do háje. Vlastně se asi rozsype celý jeho dosavadní život. Nutno podotknout, že nejen jeho. A hlavně přijdeme jeden o druhého…
 


Komentáře

1 Kopírováno z tokiohotel-fanfiction.blog.cz Kopírováno z tokiohotel-fanfiction.blog.cz | 4. září 2011 v 15:17 | Reagovat

Sajka | 15. května 2011 v 14:20 | Reagovat
Je to vážné zajímavé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama