close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem 18.

20. března 2009 v 1:17 | Ainikki |  Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem
Tom

Konečně jsem pochopil, co znamená probdít celou noc. Tolik očekávaný spánek se nedostavil ani na pár minutek té temné části dne a já se s nehezky vypadajícími kruhy pod očima a celý rozlámaný ráno štrachal z postele. Celou noc mi zůstávala v hlavě věta, která včera zazněla z úst jednoho z těch mužů. "Není opravdové lásky v srdci toho, kdo není schopen obětovat svůj život k záchraně toho, koho miluje." A já vlastně ani nechtěl, aby se mi tohle prosté sdělení někam vytratilo. Připomínalo mi, proč to celé dělám. Donutilo mě to se rozhodnout. Nevím, proč zrovinka tohle. Možná jsem chtěl nejen světu, ale hlavně sobě dokázat, že já Tom Kaulitz, ten kluk, který vždy tak opovrhoval láskou, se přeci jen dokázal zamilovat, a pro ten silný cit je schopen obětovat cokoli.


Šouravě jsem se dobelhal do koupelny a do obličeje si chrstl studenou vodu. Příliš to nezabíralo. Stále jsem si připadal značně malátný. Přesto jsem byl ještě natolik schopný fungovat, abych na sebe hodil nějaké oblečení, nasedl do auta a po pár minutách parkoval před Leoniným bytečkem. Musel jsem ji ještě naposledy vidět, rozloučit se, sevřít ji v náručí. Nepopírám, že jsem měl strach. Svůj život jsem měl rád, ale měl jsem rád i ji. Nebylo jiné volby. V tuhle chvíli jsem si to alespoň myslel.
"Ahoj, Tomi." Objala mě Leo hned mezi dveřmi a já ji úzkostlivě sevřel ve své náručí. Nosními dírkami jsem zhluboka nasál její vůni a opojně jsem přivřel oči.
"Chybělas mi."
"Vždyť to nejsou ani dva dny, co jsme se viděli naposledy. Včera jsi nevolal. Co se dělo?"
"Měl jsem nějakou práci, ale dnes se ti budu věnovat celý den až do zítřka." Pokusil jsem se na ni usmát a odváděl jsem si ji do hlouby bytu. "Nechci tu zůstat. Mám pro tebe překvapení. Obleč se." Z tohohle místa se mi svíral žaludek. Je jedno odkud nás tady pozorovali. Ale jedním jsem si byl jistý. Dělali to velice dobře a nepochyboval jsem o tom, že i teď bedlivě stráží každé naše nadechnutí. A já chtěl jednoduše strávit těch pár posledních chvil v naprostém soukromí bez toho jejich vševidoucího oka.
"Kam mě vezeš?" Zajímala se, když jsme opustili hranice Hamburku a pokračovali někam, kde hustota obydlení začínala pomalu řídnout. "Jsi zvědavá. Vydrž ještě chviličku. Za chvilku tam budeme."

Malá za to moderně zařízená roubenka, nějakého Georgova kamaráda slibovala tolik toužené chvíle samoty a blízkosti, které neměly být ničím a nikým rušeny. Zaparkoval jsem auto k okraji lesní cesty a pomohl té modrooké víle dostat se přes mírně zblácený terén k vchodovým dveřím.
"Líbí?" Přikývla a s rošťáckým úsměvem se rozhlédla po interiéru. Měla dobrou náladu. To mně trochu zvedlo tu moji.
"Jasně. Co máš za lubem? Ty můj únosce." Rozverně mi vlípla pusu na tvář a odcupitala prohlédnout si zbytek.

Jako bych snad číhající nebezpečí očekával za každým pařezem, kterých tu bylo nemálo, pečlivě jsem za námi zamkl dveře a teprve až po opakovaném zacloumání s klikou, abych se přesvědčil, že zámek skutečně drží, a my jsme tak snad alespoň trochu chráněni před světem venku, jsem se vydal za ní. Prošel jsem místností, jež sloužila jako obývací pokoj, nakoukl jsem do kuchyně, a když jsem ji nenašel ani v žádném dalším prostoru v přízemí, vydal jsem se po dřevěných skřípajících schodech do podkroví. Na prahu ložnice jsem zůstal jen mlčky stát a zírat na její tělo ve spodním krajkovém prádle, jež se rýsovalo v přítmí, které způsobovaly zatažené závěsy.
"Na co čekáš? Pojď ke mně!" Vybídla mě a na tváři se jí mihnul další z jejích úsměvů. Nenechal jsem se dlouho pobízet. Stáhl jsem si z hlavy čepici a totéž jsem chvatně udělal i se svým trikem. Všechno přistálo nedaleko její kupky s oblečením a já se přesunul blíže k posteli.

Ještě, než jsem se k ní položil, nahnul jsem se a podepírajíc se dlaněmi vedle její hlavy, ji nedočkavě políbil. Bylo to hluboké a procítěné. Po dlouhém polibku jsem se odtáhl a ulehl
tiše podél ní, hlavu pokládajíc na opačnou stranu, než byla ta její. Nohou jsem se dotkl její paže a rukou jí pomalinku a zlehka přejel po lýtku. Ležela na zádech a já se k ní začal pomalu tisknout. Rukou a jazykem jsem zkoumal a laskal chodidla, kotníky, kolena… Začala se zvolna též stáčet na bok a pár zručnými pohyby mi rozepnula pásek, knoflík, zip. Kalhoty stáhla o kousek níž a přes jemnou látku boxerek mě pohladila po mém pomalu se probouzejícím vzrušení. Vydechl jsem a silně k sobě přitlačil víčka. Nadzvedl jsem boky, aby mě mohla lépe zbavit té poslední překážky a já udělal to samé. Pomalu jsem roloval její kalhotky dolů, dokud z nich obě nohy nevyklouzly a já ten přebytečný kousek látky mohl odhodit stranou.

Obě naše kolena se zvedala, lehce stáčela a naše hlavy putovaly do středů. Pečlivě jsme laskali jeden druhého a pomalu přestalo panovat ticho zvuků, přesto pokračovalo ticho slov. Dráždili jsme jeden druhého až na nejvyšší možnou míru únosnosti. Mapoval jsem každičký záhyb jejího smyslného těla a snažil si vrýt do paměti všechny sebemenší detaily, křivky, vůni a jemnost její pokožky.

Přetočil jsem se na druhou stranu a chvíli jsme si udýchaně zůstali hledět do očí toho druhého. Nevydržel jsem to dlouho a vpil jsem se do hloubky jejích úst, v nichž jsem svým horkým jazykem dusil její vzdechy. Nedočkavě zatoužila po našem spojení, oddálila od sebe kolena a já se do ní s nejvyšší opatrností, něhou a láskou vnořil. Milovali jsme se líně a mazlivě. Vnímal jsem každý její výkřik lásky, vzdech a zrychlený tlukot srdce.

Usnula. Ještě nějakou dobu jsem se vydržel dívat na to spící klubko, než moje víčka rovněž klesla pod náporem únavy a nevyspalosti z předchozí noci. Majetnicky a hlavně ochranitelsky jsem ji objal a odebral se do říše snů. Probudilo mě až aroma čerstvé kávy a smažených vajíček.

"Dobré ráno." Políbila mě a přistrčila mi blíž tác se snídaní. Spokojeně a vděčně jsem se na ni usmál a pustil jsem se do jídla. "Počkej. Odnesu to." Řekla pobaveně, když viděla můj tápavý pohled hledající, kde by se dalo prázdné nádobí odložit. V mžiku byla zpět a vrátila se do mé náruče. "Je to tu krásný. Takový opuštěný. Cítím se tu v bezpečí. S tebou." Dodala nakonec. Chtěl jsem jí povědět, že teď už v bezpečí skutečně je. Nemusí se ničeho bát. Teď už bude všechno v pořádku. Tedy relativním.

Svíralo se mi srdce při pomyšlení, že o tohle všechno přijdu. Držela mě jen myšlenka, že ona bude v pořádku. Teď už jí nic nehrozí.
"Miluju tě." Vypadlo ze mě z nenadání přiškrceným hlasem. Udiveně ke mně zvedla hlavu, ale nakonec jí na tváři začal hrát mírný úsměv.
"Já tebe taky." Dodala. Já to ale potřeboval slyšet.
"Leo, ne. Řekni to. Prosím."
"Proč? Oba víme, že to brzo skončí."
"Na tom nezáleží. Vyslov to." Téměř jsem zanaříkal.
"Miluju tě, Tome. Miluju tě z celého srdce."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama