Tápala ve tmě. Na tváři pouze cítila podivně chladné závany větru. Musela být někde venku. Úzkostlivě se snažila ve svém dosahu něco nahmatat, co by jí napovědělo, kde teď právě je. Třeštila oči do té neproniknutelné černě a s rukama před sebou krůček po krůčku mapovala temnotu kolem sebe. Nikde nic. Zoufale padla na kolena. Připadala si jako ve vzduchoprázdnu. Byla sama. Pevně semkla víčka a z oka se jí vytlačila jedna osamocená kapka bezradnosti.
Zhluboka dýchala a dodávala si odvahy oči opět otevřít. Bázlivě tak učinila a k jejímu překvapení se ocitla úplně někde jinde. Ponuré místo. Černé kříže, velké svíce a pruhy tmavého šifonu se plazily mezi kostelními lavicemi. Procházela kolem žalem zborcených tváří. Její otec, matka, ostatní příbuzní a známí, Tom. Ti všichni usedavě plakali. Snažila se zjistit, co se děje, ale na její přítomnost nikdo nereagoval. Jako by byla neviditelná, nehmotná, neexistovala. Jen tedy dál procházela tím davem truchlících, a pak to spatřila. Černá rakev a v ní její bezvládné mrtvolně bledé tělo.
Pochopila. Ocitla se na vlastním pohřbu a ty, kteří jí nejvíce milovali, tu sobecky nechala ve smutku. Nejvíce jí bolelo vidět Toma. Ten vždy tak sebevědomý a usměvavý chlapec se tu krčil na tvrdé dřevěné lavici. Už neplakal, ale jeho pohled vyhasl.
Leonie
S výkřikem jsem se posadila na posteli. Jen sen. Bylo to ale tak skutečné. Ještě teď mi připadalo, že na tváři cítím onen chlad. Věděla jsem, proč to působilo tak reálně. Tohle se stane. Již brzy. A já tomu nedokážu zabránit. Všechny moje útroby sevřela nepředstavitelná úzkost a strach. Odehnala jsem touhu propuknout v hysterický pláč. Ten by mi nepomohl a já si za všechno můžu sama. Jen jsem neměla dopustit, aby to mezi mnou a Tomem došlo tak daleko. Pouze za sebou zanechám o to větší spoušť.
Píchlo mě u srdce při vzpomínce na včerejšek. Bylo to tak krásné a já bláhově zatoužila, aby to neskončilo. Hezké chvilky, ale snad běžely o to rychleji a já byla opět jen mezi čtyřmi stěnami své ložnice a nezbývalo mi než čekat, až si mě odnese ten chladný vítr smrti.
Odhrnula jsem si z obličeje upocený pramen vlasů a vylezla z postele. Stáhla jsem ze sebe mokré pyžamo, jež se mi nepříjemně lepilo na tělo. Zachvěla jsem se zimou a chvatně jsem ze skříně vytáhla teplé domácí oblečení. V kuchyni jsem postavila vodu na kávu a čekal, až se začne vařit. Nemělo cenu se již vracet do postele. Na hodinách na mě svítilo 6:01 ráno. Nebylo zase tak brzy, abych musela znovu začít riskovat podobně ohavnou noční můru, a stejně jsem na spánek už neměla ani pomyšlení.
Konvice cvakla a já tou vroucí vodou zalila tu hrstku černého aromatického prášku. Dosedla jsem na kuchyňskou židli a nevnímaje nic okolo sebe jsem ten ranní nápoj začala míchat. Ani nevím, jestli jsem ji na konec vypila. Celé dopoledne jsem prožila v podivné letargii a otupělosti. Vytrhl mě z toho až zvonící mobil. Mrkla jsem na volajícího. Jen číslo nějaké neznámé pevné linky.
"Prosím." Pípla jsem neochotně do mluvítka.
"Ahoj, tady Reiner." Žaludek mi udělal přemet o 180°, ale dříve, než jsem se na něj stihla rozkřičet, nebo jednoduše hovor típnout, začal na mě mluvit on. "Mám pro tebe zprávu. Poslední usnesení rady. Rozhodli jsme se od smlouvy odstoupit. Dnes ti ještě doporučeně přijde písemné potvrzení, takže buď doma."
"Co… cože???" Nemohla jsem pochopit, co mi to vlastně řekl. Něčemu podobnému se totiž snad ani nedalo uvěřit.
"Slyšelas dobře. Tvůj život je opět zase celý v tvých rukou. Tu původní smlouvu můžeš roztrhat, nebo s ní nalož dle chuti."
"A…ale jak to? Proč?"
"Myslím, že tyhle otázky nejsou na místě. Měla bys být ráda. Prostě jen řekněme, že máš anděla strážného." Dodal jen a zavěsil.
Trvalo mi ještě pár minut, než jsem byla schopná váhu celého sdělení zpracovat. Jen jsem strnule seděla a s přibližujícím prozřením se mi na tváři usazoval stále širší úsměv, až mě nakonec zaplavila vlna naprosté euforie. Nejdřív se mi chtělo samým štěstím začít křičet, pak se mi z očí vyvalily slzy štěstí, a připadalo mi, že mi snad narostla křídla. Toužila jsem začít létat.
Když jsem vystřízlivěla z počátečního největšího opojení radosti, chtěla jsem se o to podělit s Tomem. Jeho mobil byl ale nedostupný. Nešlo čekat. Zaplula jsem do sprchy. Pečlivě jsem se zkrášlila a vydala se za ním. Netrpělivě jsem tiskla zvonek, ale za dveřmi byl naprostý klid. Nebyli jsme sice na dnešek domluvení, přesto mi nebylo jasné, kde může vězet. Zkusila jsem znovu jeho telefon. Stále nic.
Nechtělo se mi ale vracet se do svého prázdného bytu. Rozhodla jsem se, že zkusím chvilku počkat a vydala jsem se do menší restaurace naproti přes ulici. V lokále bylo téměř prázdno. Posadila jsem se ke stolku blízko televize. Alespoň nějaké rozptýlení, když už tu budu sedět bez společnosti.
"Co si dáte?" Zjevil se mi po levé straně číšník.
"Pomerančový džus a sodu. Děkuji." Usmála jsem se na něj a zadívala se na bedýnku s pohyblivými obrázky.
"Jestli chcete, zapnu vám zvuk." Nabídl mi číšník a postavil přede mě objednávku.
"To budete hodný." Za chvíli se z oné vymoženosti moderní doby začaly linout i zvuky a já nechávala své uši hladit příjemným hlasem televizního moderátora v nějakém pořadu o bydlení.
"Omlouváme se vám, za přerušení vysílání, ale přinášíme vám mimořádné zpravodajství…" Ozval se tentokrát ženský hlas. Příliš jsem nevěnovala pozornost tomu, co říká dokud… "Kytarista skupiny Tokio Hotel Tom Kaulitz dnes v dopoledních hodinách havaroval se svým vozem na 15. kilometru E36 ve směru na Schwarzenbek. Auto prorazilo svodidla a z 8 metrového srázu se zřítilo do řeky. Tělo potápěči stále hledají…"
Jak snadno člověk přichází o svá narostlá křídla…


Sajka | 15. května 2011 v 14:34 | Reagovat
To je tak smuté. Až mi slzičky ukáply Kéž by Toma našli živého