Naučeným pohybem si poposunul brýle na nose a cvrnkl do malé injekční stříkačky s nějakým čirým sérem. Celé mu to bylo více než nepříjemné, ale byl její ošetřující lékař, proto ho k ní zavolali. Vyhnul se pohledu na její tělo, přivázané k posteli, a svoji pozornost zaměřil jen na drobnou ručku, do které nekompromisně zabodl ostrý konec jehly. Neprotestovala, vůbec se nehýbala. Tohle byla již několikátá dávka uklidňujícího prostředku. Myslel si, že už ani nedokáže vnímat, co se s ní děje. Pletl se. Věděla o každém pohybu ve svém
dosahu. Musela snášet jeho odpornou přítomnost a vyslechnout si lamentování otce a vzlyky matky. Bylo jí to ale jedno. Vnitřně umřela s Tomem a to, že ještě dýchá a uvědomuje si, co všechno způsobila, je jen odplata za její hříchy.
dosahu. Musela snášet jeho odpornou přítomnost a vyslechnout si lamentování otce a vzlyky matky. Bylo jí to ale jedno. Vnitřně umřela s Tomem a to, že ještě dýchá a uvědomuje si, co všechno způsobila, je jen odplata za její hříchy.
Cítila, jak se jí nový vstřik té tekutiny rozlévá do žil, a tentokráte už jen neotupuje její smysly, ale odnáší ji do říše snění. Ztěžklá víčka jí pozvolna klesla a lékař od ní odešel.
"Reinere, okamžitě mi řekni, co se s ní stalo? Bude v pořádku?" Obořil se na nemocniční chodbě na svého dávného přítele otec teď již spící dívky.
"Friedrichu, já nevím. Teď se nám ji teprve povedlo uklidnit. Číšník, co na ni zavolal policii, když chytla ten amok, prý ještě takhle nikdy nikoho vyvádět neviděl. Rozbíjela sklenice a pokusila se ublížit si. Promiň, že ti to tu takhle všechno líčím, ale je nutné, abys znal vážnost celé situace. Budeme si ji tu muset nějakou dobu nechat a doufat, že se to spraví, že zapomene."
"Že zapomene?!? Nedokázala na ně přestat myslet ani, když je ještě ani neznala. Tys mi nedoporučil, abych jí tu práci u nich zatrhnul, když jsem to chtěl tenkrát stopnout už v zárodku. Prej se zlepší její psychický stav. Houby!! Neměl jsem tě vůbec poslouchat. Kdyby ho nepoznala, popláče si nad jeho plakátem a bude klid."
"Copak můžu za to, že ten kluk umřel?!"
"Jo, a nejen za to! Si zodpovědný za tenhle zbídačený stav mojí holčičky. Jsi špatný lékař a já si již nepřeji, abys ji dál léčil. Hned zítra seženu někoho jiného a ty se k ní už nepřibližuj!" Rozzuřený a nešťastný rodič popadl za ruku svoji plačící manželku a opustili to stísněné místo.
"Máš pravdu, Friedrichu. Jen já na tom celém nesu vinu a dokonce mnohem větší, než si dovedeš představit." Zamumlal si pro sebe prošedivělý muž. Začínaly se dostavovat výčitky.
…
V pokoji se objevila postava v bílém plášti. Do ruky jí vtiskla malý kelímek a čekala, až dívka poslušně spolyká jeho obsah. Beze slova opustila pokoj a otočení klíčem v zámku byl poslední zvuk, který za ní zůstal…
Již téměř půl roku stejný scénář. Ten pokoj znala naprosto nazpaměť. Bílé omyvatelné stěny páchnoucí po nějaké dezinfekci, malá vestavěná skříň s pár čistými kusy prádla, noční stolek a na něm pouze plastový kelímek a lžíce. Příborem by si přeci mohla ublížit. V oknech pevné mříže. A nakonec postel z mohutné železné konstrukce, nepohodlnou madrací, která při sebemenším pohybu vydávala nepříjemné vrzavé zvuky, a v neposlední řadě v každém ze čtyř rohů kožené pásky, kdyby snad zase chtěla začít vyvádět.
To ale nechtěla. Smířila se se svým osudem, a každý nový den přijímala jako trest za jeho smrt. Ne nebyla blázen. Ztratila jen smysl k dalšímu životu, proto veškerá chuť se svojí situací něco udělat se vytratila. Nebylo pochyb o tom, koho Reiner myslel oním andělem strážným, stejně jako nebylo zpochybnitelné, že jeho smrt nebyla nehoda. Odmítala se vrátit do života a ignorovala občasné návštěvy rodiny, jejich zoufalé pohledy. Vůbec na ně nereagovala.
Vzpomínala na svého anděla, na chvíle s ním, a snažila si ty prchavé chvilky štěstí uchovat. Ty jí přeci nikdo vzít nemohl. Stočila se do klubíčka a upadla do uměle navozeného spánku vyvolaného obsahem onoho kelímku…

