close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem 21.

20. března 2009 v 1:20 | Ainikki |  Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem
Prošel ještě naposledy teď už prázdný byt. Kontroloval, zda si něco nezapomněl, ale vše se zdálo být vyklizené. Útulné bydlení, které tak rád sdílel se svým bratrem, najednou osamělo a zpustlo. Ty teplé stěny domova ochladly a on jen s bolestí ve tváři popadl poslední kufr, otočil klíčem v zámku a se sklopenou hlavou se vydal ke svému autu.
Nemohl tu zůstat. Nebylo vlastně proč. Nastěhovali se sem jen kvůli tomu, aby mohli pohodlně trávit období, kdy se nahrávalo ve studiu. Tohle už ho nečeká, alespoň ne v dohledné době. A vlastně ani nevěřil tomu, že by se ty časy mohly vrátit. Vůbec si nedokázal představit, jak teď bude žít. Bez kapely. Bez bratra.

Vracel se ke své rodině. Všechny svoje zavazadla naskládal do auta a vydal se na cestu do Magdeburgu. Georg s Gustavem tam již dávno byli. Odstěhovali se hned po smutečním obřadu. On ještě nějakou dobu čekal, i když sám nevěděl na co. Snad na zázrak. Ten ale nepřicházel. Pořád si ty dny snažil opakovat, proč se tohle všechno stalo. Proč to celé Tom udělal. Zachránil přeci někomu život. On se ale nemohl zbavit sobeckého pocitu, že tím ale zničil ten jejich. Chápal sílu lásky, kterou bratr cítil k Lee, přesto se ona stala tou, koho začal z duše nenávidět. To ona přeci odstartovala tuhle noční můru. Kdyby zůstala jen fanynkou a nesnažila se dosáhnout ke hvězdám, nic z tohohle všeho by se nemuselo stát.

Vztek už ho sice přešel, ale neopouštěla ho lítost a melancholie. Připadal si poražený. On, všemi obdivovaný a chtěný, se teď musel stáhnout do ústraní, jen aby tenhle zlý sen nenabyl ještě děsivějších rozměrů.
"Mami." Vydechl přiškrceně a vrhnul se drobné ženě do náručí.
"Chlapečku můj. Neboj se, bude to v pořádku." Konejšivě ho hladila po zádech a nepřestávala na něj mluvit. "Pojď dovnitř. Je tu zima. Gordon vytahá tvoje věci z auta." Jeho nevlastní otec se pokusil o povzbudivý úsměv, ale příliš se mu to nezdařilo. Uposlechl raději svou ženu a jal se vytahovat kufry z Billova vozu.

"Jak je ti?" Zeptala se matka a postavila před něj hrnek horké kávy.
"Stýská se mi po něm." Pípl jen chlapec, sklopil oči a smutně složil ruce do klína.
"Bude to v pořádku. Uvidíš. Chce to jen chviličku posečkat. A co vlastně ta tvoje přítelkyně? Teď bys jí přeci mohl věnovat mnohem více času." Chlapec začal soustředěně míchat kávu. "Bille, vnímals mě?"
"Hmmm." Chlapci se nechtělo na matčin dotaz ohledně jeho známosti reagovat. Nevěděl totiž, co by jí měl říct. Její upřený pohled ho ale donutil povědět jí alespoň něco. "Jo, to bych asi mohl. Zkusím to. Ona teď hodně pracuje." Rozhodl se skutečnost si trochu poupravit. Velmi těžko se totiž i jemu samotnému připouštělo, že jeho vztah s Niki po Tomově odchodu a rozpadu kapely začal pomalu uvadat. Přesto to zatím nechtěl vzdávat. Měl ji rád a nechtěl přijít i o ni. Jen ho teď chvíle trávené v její přítomnosti dusily. Potřeboval si zvyknout na nový život, a pak třeba bude schopný, alespoň pro ni, být tím starým Billem. Momentálně to ale nedokázal.

"Půjdu si lehnout. Není mi dobře."
"Běž. Spánek ti prospěje. Tvůj starý pokoj jsem už připravila." Bill přikývl, zvedl se od stolu a hrnek od kávy odložil do dřezu. Ve skutečnosti nebyl až tak unavený. Chtěl být ale chvíli sám bez těch matčiných soucitných pohledů a otázek. Zavřel za sebou dveře pokoje, natáhl se na postel a zůstal jen nepřítomně zírat do stropu.
Zavalitý muž ve středních letech dosedl za stůl v restauraci a rozepnul si knoflíky u saka. V momentě se u něj se servilní úklonou objevil číšník.
"Dobrý den, pane inženýre, dáte si obvyklé menu, nebo chcete přinést jídelní lístek?"
"Lístek, prosím. Dnes jsem tu s manželkou." Obsluha se vzdálila a ke stolu si přisedla vysoká dáma s blonďatými na krátko střiženými vlasy. Zdržela se na toaletách. Usmála se na svého manžela a povzbudivě mu stiskla ruku. Vraceli se z nemocnice. Nic se nezměnilo. Z jejich milovaného dítěte se stalo tělo bez duše. Doktoři již nevěděli, co s ní, a oni také pomalu ztráceli naději. Uplynulo již mnoho času. Půl roku je moc dlouhá doba na to, aby nedošlo ke zlepšení.

Obědvali mlčky. Snad ani nevnímali, co si objednali.
"Friedrichu, zdravím tě." Inženýr Dräztt zvedl hlavu od svého talíře a zůstal koukat do tváře svého někdejšího přítele, kterého neviděl od onoho incidentu v nemocnici.
"Ahoj." Dostal jen ze sebe.
"Nechci vás rušit. Měl jsem tu jen pracovní oběd a všiml jsem si vás. Bylo mi blbé vás nepřijít alespoň pozdravit."
"To je v pořádku. Klidně se posaď." Pan Dräztt již dávno přestal klást vinu za stav své dcery doktoru Gerhardovi. Dokonce mu jeho přítel začínal chybět. Byl ale příliš hrdý na to, aby se mu přišel omluvit a vše to mezi nimi zase urovnal. Teď byla vhodná příležitost dát opět všechno do pořádku.

Reiner neváhal a usedl k nim ke stolu.
"Ptát se tě, jak se máš, by asi nebylo vhodné, viď?" Dräztt jen svěsil ramena.
"Viděls ji teď někdy?"
"Četl jsem jen lékařkou zprávu, ale zakázals mi ji vídat a hlavně léčit. Akceptuju tvé přání."
"Vím, promiň. Byla to chyba. Byl jsem strašně rozčilený a tys mi vpadl do rány." Kajícně připustil a pokračoval dál. "Řekni, dokázal bys s tím něco ještě udělat? Vždyť tobě ona věřila."
"Friedrichu, já nevím, jestli je to dobrý nápad."
"Já tě prosím, alespoň to zkus. Kdo jiný by jí dokázal pomoci, když ne ty." Prošedivělý muž se nepříjemně ošil. Tahle situace mu nebyla příliš po chuti. Nelíbila se mu představa, že bude muset Leonie zase znovu vídat. Důvěra jeho starého přítele v něm ale cosi zlomila.
"Zkusím to." Slíbil na konec.
 


Komentáře

1 Kopírováno z tokiohotel-fanfiction.blog.cz Kopírováno z tokiohotel-fanfiction.blog.cz | 4. září 2011 v 15:19 | Reagovat

Sajka | 18. května 2011 v 18:09 | Reagovat
Je to tak smutné. Nějak pořád doufám že se tam nějakým zázrakem někde Tom oběví

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama