close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem 23.

20. března 2009 v 1:22 | Ainikki |  Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem
"Přeji příjemný let pane Johannesy." Zacvrlikala mladá žena za odbavovací přepážkou na letišti a podávala vytáhlému hubenému chlapci zpět jeho letenku.
"Děkuju." Zamručel neochotně a popostrčil si na nose velké muší brýle, které mu zakrývaly téměř půl obličeje. Z pultíku sebral pas i s palubním lístkem a odšoural se posadit někam, kde by vyčkal na svůj odlet. Rozvalil se na jedno z volných sedátek a bezděčně si sáhl na hlavu. Prsty projel cosi, co nápadně připomínalo ježka, a potlačil v sobě sten raněného zvířete.


Chtěl zpátky svoje vlasy, svůj život, svého bratra a v neposlední řadě svoji lásku. Nešlo ale couvnout, takže místo toho se ocitl na letišti v podivně úzkém oblečení, směšným účesem na hlavě a hlavně sám. V ruce svíral papír, jenž mu umožní odletět a ztratit se tak z očí celému světu, a falešný pas se jménem, které mu bylo bytostně protivné. Willy Johannes. Co to má být? Necítil se jako Willy. Pořád si spíš připadal jako Tom, i když už tak příliš nevypadal. Bylo to ale nezbytné. Po zprávách o jeho smrti by nejspíš vyvolalo docela velké pozdvižení, kdyby ho někdo poznal dřív, než se dostane ze země.

V kapse u kalhot sevřel mobil. Měl chuť ho vytáhnout a už teď volat bratrovi, i když se před pár hodinami teprve rozloučili. Na hrudi se mu usazoval děsivě těžký kámen, který byl neklamnou známkou toho, že se mu bude nepředstavitelně stýskat. Co tam bude dělat bez všech, jež pro něj něco znamenají? Britské panenské ostrovy v každém z letáčků sice vykřikovaly, že slibují ráj na zemi, jemu ale spíš připadalo, že ho čeká peklo.

Nakonec ale mohl být rád, že mu velkoryse nechali volbu, kam chce odjet a neposlali ho třeba někam na Aljašku. Jen to jméno na nových dokladech tedy mohli zvolit jiné. Vzpírat se ale moc nešlo. Spíše by měl být vděčný, že nežádali, aby zemřel místo Leonie a chtěli jen, aby o své smrti přesvědčil okolní svět a hlavně jí. "Už nikdy tě nesmí vidět, jedině tak zůstane naživu." Zněla jejich nekompromisní věta dřív, než mu podstrčili k podpisu tu ohavnou smlouvu.
Spálil tedy mosty za svým starým životem. Tom Kaulitz se utopil v řece a zůstal jen stín kluka, který si říkal Willy. Tak tedy sbohem Německo a vítej, tropická pustino.


Bill

"Co se s tebou děje? Od rána jsi nějaký zamlklý." Niki přešla od zkoumavých pohledů rovnou na přímý dotaz. Přestal jsem překulovat brambor po talíři a odložil jsem příbor. S vypětím všech sil jsem od nedojedeného obědu zdvihl pohled a zadíval se do jejích tmavě hnědých očí. Dramaticky jsem se nadechl a otevíral jsem pusu v odpověď. Ta se mi ale s mohutným vypuštěním vzduchu z plic zase zaklapla. Nevěděl jsem, jak začít.
Pozvedla obočí v němé otázce a čekala, jestli se odhodlám něco říct. Jen jsem zbaběle sklopil zrak a svěsil ramena.
"No nic. Já tě násilím vyslýchat nebudu. To, že mi můžeš povědět cokoli, víš. Jestli toho využiješ je jen na tobě." Ujasnila mi pravidla a odpila ze své sklenice s vodou. Sesbíral jsem poslední zbytky kuráže.
"Chci se na něco zeptat. Zkus mi jen odpovědět a pokud možno mi nepokládej žádné doplňující dotazy."
"To zní vážně." Uculila se, aby zlehčila celou situaci. "Spusť."

"Víš… chtěl bych odjet. Na delší dobu. Tady v Německu se dusím, nechci tě ale ztratit…" Odmlčel jsem se.
"Mám pocit, že ti moc nerozumím."
"Nedokážu a nemůžu ti to moc vysvětlovat. Všechno mi tu Toma připomíná…"
"Počkej. A po mně chceš co? Abych se vybodla na svůj život, práci a odstěhovala se s tebou bůhví kam?" Začínala být trochu rozčílená. To se mi nelíbilo. Nemínil jsem ale z toho teď couvnout. Možná že na ledacos jsem si již zvykl, ale na to, že nemám Toma u sebe, tedy rozhodně ne.
"No… jo…"

Uchechtla se.
"To je směšný. To nemůžeš myslet vážně. Vzpamatuj se, Bille. Za chvíli to bude víc jak půl roku, co tu není. Vím, že žal ze ztráty bratra asi nevymizí ze dne na den, ale měl by ses začít pomalu stavět na nohy. Tohle je absurdní."
"Tak tobě to připadne absurdní? A kde jsou ty tvoje řeči, kterými jsi mě krmila po tom, co se to stalo? Vzpomínáš si na ně vůbec? Já teda jo. Řekla jsi, že za mnou budeš stát a uděláš všechno, aby to přebolelo…" Začal jsem zvyšovat hlas. Ona neměla snahu o tom ani přemýšlet. Prostě mě poslala do háje. Tušil jsem, že si asi rovnou nepůjde sbalit kufry, ale takovéhle razantní a bezcitné zamítnutí jsem tedy nečekal. Tohle bolelo. Možná, kdybych jí mohl vysvětlit, že bychom se stěhovali za bráškou, který se jen tak vrátit nemůže, chápala by to lépe. Já se ale bál jí říct pravdu. Mohla být totiž jakákoli, ale pořád to byla novinářka a moje důvěra v ní jednoduše nebyla tak velká, aby se vytratily všechny obavy z toho, že nechytne příležitost za pačesy a nepomůže si ve svém kariérním postupu takovou menší senzací z mrtvých vstání jednoho slavného kytaristy. Navíc, proč to vlastně vysvětlovat? Teď se alespoň ukáže, jak moc ty svoje slova lásky myslela vážně. Nevím, možná jsem moc naivní romantik, ale podle mě člověk, který miluje, musí být schopen nějakých obětí. Navíc Leonie s Tomem jsou toho důkazem. Ona se obětovala pro mě a brácha zase pro ni. Takže tenhle můj požadavek nemohl být zase tak scestný.

"Samozřejmě, že si to pamatuju. Tohle je ale pitomost. Chováš se jako rozmazlený malý dítě. Moc dobře víš, jak je pro mě můj život důležitý, přesto na mě vyrukuješ s podobnou prosbou."
"A já…? Já pro tebe nejsem důležitý?" Najednou vypadala zaskočeně. Tuhle otázku zřejmě nečekala.
"Ale jo…" Pípla téměř neslyšně a zabodla pohled do desky stolu.
"Ale jo? To mě má jako přesvědčit???"
"Nechápu, co chceš slyšet. Prostě po mně nechtěj takovýhle nesmysly a může být všechno zase OK."
"Hmmm…" Zamručel jsem ironicky. "A co když já odjedu?"
"Potom ti nebudu bránit…"

To byla poslední kapka. Bylo mi, jako by mě zlila ledovou sprchou od hlavy až k patě. Zmohl jsem se jen na nevěřícné zalapání po dechu a pár vteřin jsem na ni zůstal šokovaně zírat. Tohle je snad jen nějaký zvrácený smysl pro humor.
"Jak… jak… jak si to… Já to ale myslel vážně. Chci odsud. To má být jako konec???"
"Ten je asi nevyhnutelnej, jestli na tom budeš trvat. Já své rozhodnutí nezměním a ty evidentně taky ne. Jeď si, kam chceš, ale beze mě." Řekla nekompromisně. Všechny útroby se mi sevřely a chtělo se mi začít zbaběle brečet. Postavila mě před volbu, kterou bych nepřál ani úhlavnímu nepříteli. Láska nebo bratr. Já si ale vybral. Tom byl po mém boku celý život. Dýchali bychom jeden pro druhého. Už mnohokrát mě podržel, a teď jsem byl na řadě já. Nevybodnu se na něj kvůli pár chvilkám s touhle holkou.

Neměl jsem sílu už ani nic dodávat. Zabodl jsem do ní poslední krátký pohled plný výčitek a zklamání z toho, jak moc mě její rozhodnutí zranilo, a sklíčeně jsem se zvedl od stolu. Popadl jsem jen svoji tašku a klíče od auta a nejspíš naposledy jsem za sebou zabouchl dveře jejího bytu.

Ainikki
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama