Byl večer. Zlatý kotouč se pozvolna začal ztrácet na obzoru v mořské hladině, přesto sluneční paprsky nepřestávaly hřát a teploty se stále držely natolik vysoko, aby se hnědooký chlapec mohl bosky brouzdat po pláži a nechávat si kotníky omývat příjemně teplým Karibským mořem. S korunami tropických palem si pohrával jemný větřík a stejně jako pohyboval s jejich listy, proplétal se i do jeho světlých vlasů, které se začínaly pomalu prodlužovat a neposedně se vlnit.
Kdysi to bylo útočiště pirátů a bukanýrů. A teď se tento nespočet zapomenutých ostrovů i ostrůvků vyčnívajících z tyrkysového moře stal i jeho útočištěm. Vždyť i on byl vlastně psancem. Neopakovatelný ráz krajiny, poklidná atmosféra a vřele příjemná povaha místních obyvatel mu jeho vyhnanství zpříjemňovala natolik, že nezabředl do úplné beznaděje, která se o něj tolik pokoušela, když před pár měsíci seděl s kufry na letišti v pošmourném Německu. Přesto mu tenkrát nepřipadalo tolik kruté, to co musel obětovat. Jenže se stále delším odloučením se ale prohluboval stesk po rodině, bratrovi, kapele, starých zvycích. Nad vodou ho držely jen časté telefonické hovory s Billem a občas s matkou. Ti jediní znali pravdu.
"Ahoj, Willy. Přeji krásný večer." Křikla na něj snědá kráska v bílých šatech. Usmál se a mávl jí na pozdrav. Sara byla dcerou domácího, od kterého měl pronajatý malý plážový domek. Štíhlé výstavní nohy, plné rty a velké čokoládové oči orámované hustou clonou tmavých řas. Byla jednoduše nádherná, přesto ho její půvaby nepřitahovaly tolik, jako by tomu bylo možná před časem. Raději vzpomínal na mnohem bledší odstín pleti a modré oči úplně jiné dívky. Ale ani to mu nebránilo, aby si nechával dlouhé chvíle na ostrovech zpříjemňovat touhle opálenou domorodkou. Na Leonie stejně bude muset jednou zapomenout a kdoví. Možná právě tahle temperamentní ostrovanka to prázdné místo časem zaplní.
Sara si vyzula letní pantoflíčky a z úzké cestičky táhnoucí se podél pláže, zabořila své již bosé nožky do písku. Doběhla k chlapci a na přivítanou mu vtiskla letmý polibek.
"Ráda tě vidím. Jak se dnes máš?" Zeptala se konverzačně.
"Fajn. Dostal jsem chuť se projít. Půjdeš se mnou?"
"Ráda. Západy slunce se tu nedají okoukat, ani když tu žiješ celý život."
"To máš pravdu. Je to skvělá podívaná." Přitakal jí a líným krokem pokračoval ve večerní procházce.
"Jsi smutný. Zase… Dozvím se někdy tvoje tajemství?" Dívka si své dlouhé černé neposedné vlasy strčila za ucho a v důvěrném gestu ho pohladila po celé délce jeho paže. Zvedl k ní pohled a pokusil se o úsměv, který by jeho slovům dodal na věrohodnosti.
"Je mi fajn. Nejsem zase tak tajuplný, jak si myslíš. Na mém životě není nic zajímavého." Dodal ještě a chytl dívku za ruku.
Netlačila na něj. Přeci jen za tu dobu, co tu byl, věděla, že by to ani nemělo cenu. Tenhle kluk o sobě nemluvil a ona to respektovala. Byla mu vděčná za to, že alespoň přijímá její přítomnost a on byl zase rád, že mu zaplňuje dlouhé chvíle samoty. Dál už šli mlčky. Oba nasávali atmosféru, kterou jim nabízela místní pohádkově malebná příroda,a kochali se pohledem na poslední paprsky slunce, které se snažily své dlouhé paže vystrkovat z vody, ale jejich vláda neúprosně končila.
…
"Dobrý den."
"Dobrý, doktore Gerharde."
"Předpokládám, že už jste hovořil s inženýrem Dräzttem, takže víte, že si přeje, abych převzal případ jeho dcery."
"Zajisté. Tady jsem vám připravil všechny podklady." Muž v bílém plášti podával Reinerovi objemné modré desky. Ten si je netrpělivě převzal a jal se svého kolegu zahrnovat dalšími instrukcemi.
"Chci, abyste jí vysadil většinu tlumících léků, které jí byly do teď podávány, a nechal ji převézt na volnější oddělení, kde nebude izolována od ostatních pacientů."
"Jestli mohu vyslovit svůj názor, tak s tím tak úplně nesouhlasím. Mohla by se vrátit její agresivita a…"
"Zadržte! Mně je upřímně jedno, co si myslíte. Jednoduše udělejte to, co jsem, myslím dostatečně jasně, řekl."
"Jistě. Ostatně je to vaše pacientka, tudíž i vaše zodpovědnost."
Psychiatr už na poznámku svého kolegy nezareagoval a vypochodoval i se spisem Leonie Dräzttové z pokoje lékařů. Věděl, že jeho postup by se nemusel povést, že by se mohl opět vrátit nějaký nepříčetný agresivní amok. On byl ale přesvědčený, že se nic podobného nestane. Měl osobnost toho děvčete zmapovanou mnohem zevrubněji, než tihle patolízalové ze státní nemocnice. Ona nebyla bláznivá. Nedokázala už jen jednoduše bojovat s nástrahami, které jí kladl do cesty krutý osud. Vlastně jakýpak osud. To oni za všechno mohou. A hlavně on, protože nebyl schopný držet jazyk za zuby a začal o ní před nimi mluvit.
Měl to stopnout už tenkrát v zárodku. Nechal se ale vyprovokovat profesní zvídavostí a lidskou krutostí a zatoužil se stát svědkem podobného pokusu. Neuvědomil si, že tak zničí nejen její život, ale uvrhne v neštěstí i svého nejlepšího přítele, kterého si tolik cenil. Vždyť on mu kdysi zachránil život a z drobných malérů ho vlastně tahal stále a on se mu odvděčí tím, že zničí jeho jediné dítě, jeho jedinou radost. Drobné výčitky měl již od prvopočátku. Ty se ale nedaly srovnávat s tím, co se dostavilo, když se mu Friedrich začal tenkrát v restauraci omlouvat a prosit ho, ať jeho dceru vrátí do života. Umanul si, že je to to jediné správné, co teď musí udělat. Věděl přesně, co je potřeba k tomu, aby se Leonie opět vrátil úsměv. Nejdřív ji ale musí vysekat z té otupělosti způsobené velkým množstvím prášků…
Ainikki
"No a když už jsem to zavedla u Nenáviděného dvojčete a tam jsem vám vyzuálně přiblížila krásy Madeiry, tak u toho zvyku zůstaneme a tentokrát si můžete udělat barvitější představu o tom, kde se nám toulá Tom. :o)"





tak tAm bych se toulala s radostí
