close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem 25.

20. března 2009 v 1:24 | Ainikki |  Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem
Tom

Začínala být tma a já se pomalu se Sarou vracel zpět. Písek na pláži vychladl a začal nepříjemně studit. Stanuli jsme na prahu domku, jenž měl být mým domovem, a s mírnými rozpaky jsme si zůstali hledět do očí. Věděl jsem, že by moc ráda šla dovnitř a možná, že jsem i věděl, že k tomu jednou dojde, každopádně jsem se snažil tu chvilku oddálit na nejzazší možnou mez. Jakoby snad, že když k sobě pustím někoho nového, znamenalo, že si definitivně uzavřu cestu ke svému starému životu, i když jsem nepochyboval o tom, že ten je stejně již dávno ztracen.

"Tak… tak se měj hezky. Třeba se uvidíme zase zítra." Pokusil jsem se ukončit tu naši "schůzku", i když jsme se vlastně potkali náhodou, nevěděl jsem, jak jinak bych to měl nazvat.
"Jo, zítra. Budu se těšit." Odpověděla mi, přesto se neměla k odchodu. Jak ve zpomaleném filmu jsem vnímal její dva malé krůčky, kterými se dostala až do mé těsné blízkosti. Ruka na klice vchodových dveří mi klesla podél těla a já zůstal pohledem viset na jejích rtech, neschopen jakéhokoli pohybu. Zopakovala stejné gesto, jako při západu slunce, když jsme se potkali na pláži. Naskočila mi husí kůže, jak její jemná drobná bříška prstů pohladila celou moji paži.

Svádivě se mi zadívala do očí a nosem se otřela o moji tvář. V další chvíli jsem cítil, jak se její smyslné horké rty přitiskly na ty moje. Laskala je opatrně a něžně. Téměř mi připadalo, že je svou jemnou péčí ošetřuje, protože ví o tom, jak moc v posledních měsících strádaly v marné touze tisknout se k úplně jiným zbožňovaným rtům. V hlavě mi naskočil obrázek Leonie a jestli ve mně byly jakékoli snahy se z nastalé situace vymanit, povadly. Přivřená víčka jsem zaklapl úplně a automaticky jsem pootevřel rty. Využila toho a vklouzla mi mezi ně jazykem. Její líbání se stávalo odvážnější a dráždivější. Nelíbala mě ale ona. Nechal jsem se omámit představou, že ty sladké žhavé polibky jsou od mojí ztracené víly. Jednoduše se se mnou zatočil svět.

Z opojení mě probral až neodbytný zvuk mobilu, který se k mému sluchu prodral z velké dálky. Musel vyzvánět notnou chvíli, než jsem ho vůbec byl schopen začít vnímat. Možná trochu prudce jsem ji od sebe odstrčil a jal se ten naříkající přístroj lovit ze svých šortek. "Promiň. Dobrou." Stihl jsem jen dodat, než jsem zapadl do domku a zmáčkl tlačítko přijímající hovory. Přibouchl jsem jí před nosem a bylo mi vcelku jedno, že asi musela zůstat nechápavě civět na zavřené dveře. Tohle bylo ale důležitější.

"Bille." Vydechl jsem radostně do mluvítka.
"Vybodla se na mě." Místo pozdravu mě brácha počastoval informací, které jsem tedy moc nerozuměl, každopádně jeho hlas zněl zoufale.
"Co… cože? Kdo? Bille, mluv jasněji."
"Niki. Skončilo to. Já… já jsem jí dnes řekl, že chci jet za tebou a ona to skončila. Nikam nechce." Vzlyknul můj mladší sourozenec na druhé straně zhrzeně.
"Bráško, to mě fakt moc mrzí, ale já tě na tohle upozorňoval. Nevím, co na to říct. Snad jen. Ten odjezd neuspěchej. Sice bych tě tu měl nejradši hned zejtra, ale pár dní navíc už nehraje roli. Dej jí ještě trochu času, aby si to rozmyslela. Musíš ji přesvědčit, že je to pro tebe skutečně důležité, ale že ji chceš mít u sebe. Nebo já nevím. Víš, že jsem v řešení podobnejch problémů neohrabanej. Nevím sice, co přesně jste si řekli, ale určitě si myslím, že by nebylo dobrý se sbalit a na truc vypadnout co nejdřív. Vím, jak moc pro tebe znamená, proto to ještě nevzdávej." Plácal jsem pátý přes devátý, jen abych mu nalil do žil trochu optimismu. Popravdě jsem si svýma radama nebyl příliš jistý, protože jsem Niki vlastně neznal. Viděl jsem jí všehovšudy asi dvakrát na pár minut, když si byla Billa vyzvednout u nás v bytě a popravdě na mě tahle dospělá vyzrálá žena nepůsobila dojmem zamilované holčičky, kterou by po svém boku zřejmě brácha uvítal nejraději.

Pokusit se ho ale povzbudit mi připadalo jako lepší nápad, než ho zatěžovat svýma skeptickýma úvahama o tom, kterak jeho snahy stejně asi vyjdou na prázdno a jeho vyvolená ho bez mrknutí oka pošle do tohohle tropického ráje samotného. Zase na druhou stranu tu najde moji utěšitelskou náruč, protože kdo jiný by podobnou ztrátu měl chápat lépe než já. Budeme tu dva zhrzení zamilovaní. Dvojka k pohledání. Musel jsem se nad tou představou ušklíbnout.
Ještě chvíli jsme řešili jeho Niki, dokud jsem neudržel jazyk za zuby a nevylítla ze mě otázka ohledně Ley. Brácha se o ní bavil nerad. Když jsem ho ze začátku prosil, aby na ni občas dohlídl, setkal jsem se se silným nepochopením. To Leonie byla pro něj viník celé téhle situace a já se mu vlastně nedivil. Asi bych na jeho místě reagoval stejně. Přesto jsem Billa opakovaně žádal, aby alespoň zjistil, co se s ní stalo. I když bratr tyhle moje prosby vždy naprosto ignoroval, nejspíš měl už mého neustálého naléhání dost a tentokrát se z druhé strany ozvalo.

"Ptal jsem se na ni Davida. Říkal, že po té tvé nehodě mluvil s jejím otcem, protože se někam vypařila a měla ještě nějaké pracovní závazky vůči kapele. Bla bla. Prostě s ní chtěl nějak ukončit smlouvu, já nevím… Abych se dostal k věci. Její táta mu řek, že tvoji ztrátu těžce nesla, a tak odjela k nějaké tetičce na venkov, kde nějakou dobu zůstane. Takže předpokládám, že je to pravda a tvoje milovaná někde krmí slepice, dojí krávy a vstává s ranním zakokrháním kohouta." Neodpustil si Bill ještě přisadit nějakou tu ironickou poznámku.

"Dík."
"Za co?"
"Děkuju za to, že ses o to zajímal, žes mi to řekl. Prostě dík. Vím, že to pro tebe nebylo jednoduchý, ale já jsem rád."
"Pořád ji miluješ?"
"Jo." Odpověděl jsem stručně. K tomu ale snad ani nešlo cokoli dodávat a Bill mě o to ani nežádal.
"Tak jo, Bille, pozdravuj mámu. Přeju ti, ať se to s Niki nějak vyřeší a zase si brknem. Čau." Ukončil jsem náš hovor a rozvalil se na posteli. Odjela na venkov… Tohle sice byla již značně stará informace, ale mně stačila. Ostatně nemělo cenu se po jejím osudu pídit dál. Jen by to ve mně rozdmýchávalo staré rány.
Přesto mě tak nějak sobecky hřálo vědomí, že se trápila. I kdyby teď bylo už všechno v pořádku a ona třeba měla někoho jiného. Věděl jsem, že alespoň nějakou dobu jsem jí chyběl natolik, že se stáhla do ochranné náruče nějaké zapomenuté vísky…

Ainikki
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama