close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem 26.

20. března 2009 v 1:25 | Ainikki |  Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem
Podzim začal pomalu vymalovávat listí stromů, které zvolna pozbývalo schopnost se na větévkách udržet a začínalo se snášet k zemi a přikrývat tak poslední zelená stébélka trávy. Příjemný větřík se den ode dne měnil ve stále nepříjemnější studený vítr a poslední snahy babího léta ohřát krajinu se vytrácely. I přes to se pár postav procházelo parčíkem v areálu malého sanatoria pod bedlivým dohledem pár zdravotních sester.


Jen jedna dívka se z hloučku pacientů odpojila a posadila se na nedalekou lavičku a nechala se tak přijmout pod ochranou náruč staré mohutné lípy. Skrčila kolena, opřela si o ně bradu a rukama objala nohy, aby jí z těch navlhlých prken nesjížděly. Choulila se tak před nápory sychravého větru a drobného mžení.

Po tvářích se jí opět začaly spouštět potůčky slz. Plakala v posledních dnech často. Myslela si, že už to ani nedokáže, ale když do ní přestaly sypat ty hrsti tlumících léků, její depresivní pocity viny na ni udeřily v plné síle. Občas jí připadalo, že z toho skutečně zešílí. Vůbec nechápala, proč ji nenechali tam, kde byla. Zasloužila si tu šedou nevlídnou kopku. Nechtěla znovu začít žít, vrátit se mezi lidi. Ale to ne. Zřejmě se někdo rozhodl, že je nutné ji z toho všeho vyléčit. Donutit zapomenout. Nebyla ale hloupá. Něco tu nesedělo. Nebylo s ní zacházeno jako s ostatními pacienty. Nechávali jí být. Tolerovali její neúčast na denním režimu. Při vizitách se jí lékaři nesnažili zpovídat, tak jako ostatní. Nechávali ji jen bezcílně bloumat po nemocničních chodbách a občas ji donutili se obléct a jít ven zrovna jako dnes. Věděla jen o zvýšené pozornosti ošetřujícího personálu. Zřejmě pro ně byla nevyzpytatelná, proto bylo nutné ji strážit na každém kroku.

Začala si broukat nějakou písničku a tělo se jí bezděčně rozhoupalo ze strany na stranu v rytmu melodie. Polykala při tom přívaly slané vody, které se jí ještě s větší razancí vyvalily z těch neštěstím prosáklých očí. "Tomi… Tomi…" Začala šeptat pořád dokolečka.
"Slečno." Oslovila ji jedna ze zdravotních sester. "Slečno, vnímáte mě?" Věděla o ní, ale nereagovala na ni. Nereagovala tady vůbec na nikoho. Sestra s ní malinko zatřásla. Upřela na ni svůj skelný pohled, ale její ústa zůstávala němá. "Chce s vámi mluvit váš ošetřující lékař. Pojďte. Dovedu vás do budovy."

Leonie

Netečně jsem se zvedla z lavičky a jako ovce jsem se připojila ke krokům té ženy. Počkala, až si zuju boty a svléknu kabát, a pak mi podržela dveře, do kterých chtěla, abych vešla. Usadila jsem se na polstrované křeslo před psací stůl a vůbec jsem nevnímala muže, který seděl za ním. Stejně byl ke mně otočený zády a koukal upřeně z okna. Zabodla jsem pohled do podlahy a čekala jsem, co se začne dít.

"Ahoj, Leonie." Ten hlas se mi úplně zaryl až do hlouby hlavy a tam vyvolal bolestivé bodnutí. Vyplašeně jsem zvedla zrak a zůstala jsem civět do té nejodpudivější tváře, jaká pro mě existovala. Ten parchant! Jak si po tom všem ještě může dovolit se znovu objevit v mé blízkosti a navíc mít tu drzost mě opět postavit do role svého pacienta?! Veškerými mými útrobami projela vlna odporu, žaludek mi udělal kotrmelec a já začínala mít pocit, že asi začnu zvracet. Chtěla jsem se na něj vrhnout a při nejmenším mu vyškrábat oči, ale nezmohla jsem se naprosto na nic. Jen jsem paralyzovaná seděla neschopná jediného slova nebo pohybu.

"Koukám, že od tebe se nedočkám ani toho pozdravu. Říkali mi, žes ještě nezačala na nikoho reagovat. Nečekal jsem, že to ale bude tak vážné, že nebudeš hovořit ani se mnou." Mluvil na mě klidně a vyrovnaně. Zase ta maska falešného přítele. Cítila jsem, jak se mi s každou jeho pronesenou větou do těla rozlévá neovladatelný třas a nepřestavitelný ztek, který mi ale nešel vyventilovat. Musela bych ho totiž na místě zabít.

"Dobře teda. Pokračuj si ve svém mlčení a já budu předpokládat, že mě alespoň vnímáš. Stejně to, co ti chci říct, ti jazyk nepochybně rozváže." Řekl trochu posměšně a pokračoval ve svém monologu. "To, že tě přemístili na tohle oddělení, je moje práce. Nebudu ti vysvětlovat svoje pohnutky, ale chci ti pomoct. Jestli se ale nezačneš chovat normálně, tak byla moje snaha absolutně zbytečná, protože tě odsud stejně nebudeme moci v tomhle stavu nikam pustit…"
"Drž už konečně tu svoji hadí hubu! Ty mi chceš pomoct?! Leda do hrobu!!! Táhni k čertu! Nestojím o tvou spasitelskou ruku. Chci zpátky za mříže. A taky chci, abys chcípnul, ty jeden bastarde!!!" Dala jsem konečně průchod svým emocím a hystericky jsem se na něj rozkřičela.

Rozletěly se dveře ordinace a stál v nich nemocniční zřízenec.
"Doktore, nepotřebujete pomoct?"
"Ne! Všechno je v pořádku. Nerušte nás." Vykázal toho obra v bílém plášti ven a moje slovní průtrž ustala. Zůstala jsem opět nehnutě sedět a tentokrát jsem se již chvěla viditelně.
"Vida. Tak přeci umíš mluvit. Můžeme tedy přejít k tomu, co ti chci říct. Tom…" Vypustil z úst jeho jméno a udělal dramatickou odmlku. Zřejmě čekal na moji reakci. Já ale neměla již ani v nejmenším v plánu se jakkoli projevit. Pokrčil tedy jen rameny a mluvil dál.
"Kdybys měla zájem, mohla by ses k němu vrátit."
"Mlč už." Úzkostně jsem zaúpěla a přitiskla si dlaně na uši. Měla jsem toho dost. Jen další jeho manipulace. Dělal si ze mě srandu? Toho to ještě nepřestalo bavit? Jakoby nestačilo, co s těmi hajzly v maskách napáchal do teď.

"Dobře. Tak takhle to asi nepůjde. Vezmu to tedy z jiného konce. Ten tvůj kluk není mrtvý. Měl ve smlouvě, aby svou smrt jen fingoval. Někam se uklidil. Nevím přesně kam, ale můžeš se spojit s jeho bratrem. Ten o něm ví."
"Co…cože?" Zeptala jsem se naprosto nechápavě. Tuhle informaci jsem nějak nepobrala. Pozapomněla jsem mít i radost. Jednoduše jsem tomu nemohla uvěřit. Navíc, proč mi to vlastně říká?

"Já myslím, že si mě slyšela dobře. Stačí odsud odejít a můžeš se za ním rovnou rozeběhnout."
"Nechápu…"
"Co na tom, prosím tě, nechápeš?"
"Tohle je snad něco, co jsem já evidentně neměla vědět, tak proč mi všechno tohle vykládáš??"
"Jak už jsem řekl, moje důvody nejsou důležité a já ti je tu vysvětlovat nemíním. Jednoduše ber nebo nechej být." Myslím, že jsem si ještě plně neuvědomila obsah jeho slov. Tom je živý… živý… Můžu ho zase vidět… Pořád mi ale připadalo, že tu zákonitě musí být nějaké ale.

"A v čem je háček?"
"Jakej háček??"
"Tím, žes mi řekl pravdu, jsi nejspíš porušil smlouvu. Chci teda vědět, co zase po mně budete chtít?" Pobaveně se zasmál.
"Všechny ty naše "smlouvy", co jsi kdy dostala ty, ten kytarista nebo kdokoli jiný k podpisu, byly jen kusy papíru bez jakékoli právní hodnoty. Měli vás jen donutit k tomu, abyste udělali, co jsme od vás požadovali. Měli jednoduše zastrašit. Co by se asi tak stalo, kdybyste neuposlechli? Vůbec nic. Myslíš, že by začali vyvražďovat tvoji nebo jeho rodinu? Mysli, Leonie. Oni svoji bezbřehou moc využívají úplně někde jinde. Nebudou si špinit ruce takovými nedůležitostmi, které jste pro ně bezpochyby byly. Jste jen bezvýznamná součást davu. Nechali jste se vyděsit a úplně zbytečně."

"Ty zkurvenej parchante!!!" Zasyčela jsem na něj nenávistně. "A to mi říkáš jen tak? Po všech těch měsících, kdys mě nechal hnít na tomhle šíleným místě? Hnusíš se mi! Seš naprostej lidskej odpad! Stejně nechápu, proč mi to teď najednou všechno říkáš. Mohls mě přeci klidně tady nechat pohřbenou za živa. Nebo že by snad výčitky? Ne! Tomu nevěřím. Svědomí by bylo projevem lidskosti a tu ty nemáš. Seš zrůda. Nenávidím tě!"
"Nehodlám se před tebou ospravedlňovat. Možná máš pravdu." Snad provinile sklopil oči. "Ještě dnes ti připravím podklady k tvému propuštění, a pak už mě nikdy nemusíš vidět."

Ainikki
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama