Dívka odešla a on zůstal zamyšleně sedět ve svém křesle. Zpytoval svědomí? Možná. Rozhodně si ale byl jistý tím, že to, co udělal, bylo správně. Sice se nemohl ubránit nepříjemné předtuše, že ač Leonie nic nehrozí, jejich hněv se snese na jeho hlavu. Porušil loajalitu a to Vyvolení neodpouštějí. Konečně se ale svému příteli bude moci podívat do očí. Přesto se sám sobě nepřestával hnusit. Nechal to zajít tak daleko jen kvůli tomu, že čekal, že se všechno vyřeší samo, že se jednoduše mezi nimi najde odvážlivec, který tu "smlouvu" poruší. V myšlenkách těm mladým lidem nadával do zbabělců, ale jedině on tu byl ten, kdo byl zbabělý. Celou dobu jen nečinně sledoval tu zkázu, i když s tím, co dělali, se nikdy vnitřně plně neztotožnil. Bylo ale pohodlnější to všechno nechat být a jenom přihlížet.
Ozvalo se slabé zaklepání na dveře.
"Doktore, slečna Dräzttová… ona.. ona…" Do vyšetřovny vstoupila sestra, která vypadala při nejmenším zmateně. Zřejmě ji vyvedlo z konceptu, že pacientka, která byla tak dlouho netečná, najednou mluví a dožaduje se propuštění.
"To je v pořádku. Vydejte slečně její věci. Já vám za chvíli donesu propouštěcí papíry." Sestra na něj jen nechápavě vykulila oči, ale nechala to být. On tu byl přeci šéf.
…
Bill
Přešlapoval jsem po pokoji jako lev v kleci. Měl jsem všeho plné zuby. Niki mi práskla už po několikáté s telefonem a já přestával mít chuť vztah s ní nadále řešit. Stejně to bylo odepsané už po její první zamítavé reakci na nabídku našeho odjezdu. Možná kdybych se na to vybodnul, ušetřil bych si spoustu vztekání a slz lítosti.
Teď už jsem se ale dostal do stavu kapitulace. Smířil jsem se s tím, že je konec. Vlastně mě jen utvrdila v mém dřívějším názoru, který se jí sice na začátku povedlo vyvrátit, ale to byl jen následek mých růžových brýlí, které mi teď byly nevybíravě strženy. Ženský jsou prostě mrchy. Nezaslouží si moji lásku. Definitivně jsem s nima skončil. Odjedu za bráškou a nehnu se od něj. Už jsem si dokonce i rezervoval letenku. Pozítří opouštím tohle nehostinné místo a letím za pískem, palmama, sluncem a hlavně Tomem.
Z mého přemítání o svých plánech do budoucna mě vytrhl mámin hlas ozývající se z chodby. "Billé, máš tu návštěvu." Zanechal jsem hromování a balení si kufrů a seběhl jsem schody do předsíně. Zůstal jsem na tu holku koukat, jakoby se přede mnou zjevil duch. Co ta tu, sakra, chce?
Leonie
Jen, co jsem se ocitla venku z té díry, dostalo všechno hrozně rychlý spád. Domů jsem se přiřítila jak velká voda a nechala jsem jen rodiče kroutit nechápavě hlavou nad svým oznámením, že se nejspíš chystám odjed. Matka sice měla tendence roztahovat svoje ochranitelská mateřská křídla a ten můj bláznivý nápad mi vymlouvat, ale k mému naprostému překvapení se za mě postavil otec. Argumentoval tím, že jsem dospělá a můžu si se svým životem naložit dle libosti. Já si spíš ale myslím, že byl tak trochu na měkko z toho, že se mu vrátila jeho stará Leonie. Po celou dobu jejich návštěv v nemocnici jsem až hmatatelně vnímala jeho naprostou zhrzenost. Hodiny jsem poslouchala jeho monology o tom, jak moc důležitá pro něj jsem a jak ho ničí mě takhle vidět. Já ale neměla nejmenší chuť mu dát jakkoli najevo, že o něm vím. Asi to bylo ode mě sobecké a kruté, ale moje trápení pro mě bylo stonásobně bolestnější, než smutek rodičů. Ta radost v jeho očích byla najednou nepřehlédnutelná. Asi by mi nyní nedokázal zakázat vůbec nic. Jemu stačilo, že se opět směju a mám chuť začít něco dělat. I kdybych přišla s myšlenkou, že poletím na měsíc, tak by mě v tom nejspíš podpořil. Jednoduše jsem byla zpátky v plné síle, odhodlaná bojovat za svoje štěstí a nenechat si ho znovu proklouznout mezi prsty.
První moje kroky, jak mi poradil Reiner, vedly za Billem. K velkému zděšení jsem ale v jejich Hamburském bytě našla úplně cizí nájemníky. Naštěstí široká veřejnost byla o tragickém osudu bratrů Kaulitzů informována natolik dobře, že mi byli schopní říct, že našeho zpěváka najdu u jeho rodičů. Musela jsem vypadat jako totální blázen. Alespoň mi to tedy ten mladý manželský pár svými pobavenými pohledy dával jasně najevo. Vždyť toho byly přeci plné noviny, jak se mi jen mohlo podařit něco podobného přehlédnout? Řekli mi. Jen jsem se na ně omluvně usmála a poděkovala za radu.
Hned další den jsem parkovala před rodinným domkem až na konci malé vesničky. Z auta jsem se vyštrachala na rozklepané nohy a nesměle zmáčkla zvonek u vchodových dveří. Krk jsem měla stažený obavami. Dostavil se prostě strach z toho, jak na mě bude Bill reagovat.
Nejdřív jsem měla tu čest s jeho matkou. Jestli tušila, kdo jsem, tak to tedy na sobě vůbec nedala znát. Ochotně mi zavolala Billa a já v dalším okamžiku zůstala koukat do těch překvapených hnědých duhovek. Chvíli bylo tíživé ticho.
"Ahoj." Prolomila jsem naše mlčení a čekala na jeho reakci.
"Čau. Co tu chceš?" Trochu nevraživě odvětil. Ale vlastně jsem podobnou reakci čekala. Nemohla jsem po něm chtít, aby mi dojatě padl kolem krku a vyznal se mi z toho, jak rád vidí starou známou.
"Můžu dál? Chtěla bych s tebou jen chvíli mluvit." Poodstoupil stranou a umožnil mi tak volný průchod do jejich předsíně. Potichounku jsem vyklouzla z bot a vyčkávavě se k němu zase otočila. Mlčky začal stoupat po schodech do prvního patra a já ho tedy jen následovala.
"Prosím." Ukázal na židli nejspíš ve svém pokoji a sundal z ní nějaké svoje svršky.
"Někam se chystáš?" Položila jsem čistě konverzační otázku sedaje si na určené místo. I když ono se snad ani nešlo nezeptat. Všude se povalovaly kupky oblečení a uprostřed toho všeho trůnil zpola zaplněný kufr.
"Jo, ale myslím, že do toho ti nic není. Chtělas se mnou mluvit, tak mluv."
Nepříjemně jsem se zavrtěla a poškrábala se v hlavě, přemýšleje z jakého konce mám vlastně začít. Proč ale nakonec chodit kolem horké kaše?
"Chtěla bych vidět Toma. Řekni mi, prosím, kde je." Vypálila jsem na něj rovnou a pozorovala jen, jak zalapal po dechu. Pak na něm ale bylo vidět, že našel ztracenou rovnováhu a s naprosto klidným výrazem mi odpověděl.
"Můžeš skočit do řeky a plavat po proudu do severního moře, třeba tam na něj někde narazíš. Tělo se totiž nenašlo. Jinak kdybys měla zájem, tak pamětní desku má na hřbitově v Magdeburgu."
Zadusila jsem v sobě potřebu hýknout smíchy, ale pak mi došlo, že by to asi nebylo vhodné. Navíc jsem neměla v plánu ho popudit víc, než byl do teď. Spolknula jsem tedy raději narážku, že by už konečně mohl skoncovat s tím divadélkem a radši jsem se mu trpělivě jala vysvětlovat všechno, co jsem věděla od Reinera. Popravdě jsem svoje vnitřní pochody příliš nechápala. Dřív by mě ani nenapadlo, se v podobné situaci zasmát. Já byla ale jednoduše v euforii. Nedalo se to potlačit. Vidina toho, že se opět setkám s Tomem, mě pohltila natolik, že jsem se chvílemi začínala chovat jako poblouzněný blázínek. Nedovedu si představit, co začnu dělat, jestli ho skutečně uvidím. Všechno teď jen záleželo na tom, jestli dokážu Billa přesvědčit, že již nehrozí žádné nebezpečí.
Dlouhé minuty jen tiše poslouchal moje vyprávění a pouze občas se v jeho obličeji objevil úžas, překvapení, šok. Žádná plamenná reakce, kterou jsem očekávala, se nekonala.
"Tohle je úplně k neuvěření." Pronesl jen, když jsem utichla, a promnul si spánky. Zvednul se z postele, na které do teď seděl, přešel k oknu a zůstal z něj zamyšleně zírat.
"Promiň." Přerušila jsem jeho úvahy. "Ani nevíš, jak moc mě to mrzí. Je to moje vina. Kdyby jen existoval způsob, jak to napravit… Bille, vím, že si to nezasloužím, ale řekni mi prosím, kde Tom je."
"Máš pravdu. Nezasloužíš si to, ale brácha jo. To je jedinej důvod, proč tě odsud nevyhodím. Sice to asi nikdy úplně nepochopím, ale on tě pořád miluje. Takže si jeď domů sbalit věci. Pozítří odlétáme."
Ainikki

