close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem 28.

20. března 2009 v 1:27 | Ainikki |  Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem
Tom

Dnes jsem se probral snad s prvními paprsky, které mě zalechtaly na nose. Vstával jsem ale bez obvyklého remcání a nevlídné nálady, kterou jsem míval vždy, když byl můj spánek přerušen před polednem. S neobvyklým nadšením a plný energie jsem pobíhal po domě a silou vůle se snažil popostrkovat ručičky na hodinách. Nemohl jsem se dočkat odpoledne. Dnes dorazí můj malej bráška a já se na něj těšil, jako dítě na kornout zmrzliny.


"Páni. Ty dnes neuvěřitelně záříš. Takového jsem tě ještě neviděla." Okomentovala moje rozpoložení Sara, kterou jsem potkal, když jsem se vracel z místního obchodu s rukama plnýma tašek jídla. Nemohl jsem přece Billa dovést někam, kde není ani suchý rohlík.
"To víš. Slunce svítí, ptáci zpívaj. Je krásnej den, tak proč se mračit." Rozverně jsem jí odvětil a pokračoval v cestě domů. Tentokrát jsem byl její společnosti ušetřen, protože ona se nakupovat nejspíš teprve chytala, takže jsme se vyloženě jen míjeli. Ne snad, že by mi její společnost byla nemilá, ale po tom polibku, který jsem jí dovolil, jsem se v její přítomnosti trochu dusil. Bylo to nejspíš pro její oči, které byly najednou plné nadějí a touhy, kterou nedokázala skrýt. A moje stará povaha jakoby se někam vytratila. Přišel jsem na to, že je mi najednou cizí využít holku jen pro potěšení a pár hezkých chvilek strávených v posteli. Už jsem to nedokázal. Láska asi člověka změní a je jedno, jestli je naplněná či nikoli.

Doma jsem celý nákup pečlivě poskládal do lednice a špajzu a rozhodl se, že už bych se klidně mohl přesunout na letiště. Sice bylo stále relativně dost času, ale co. Tak prostě chvilku počkám. Tam to určitě uběhne rychleji. Tady se mi ty hodiny z přílišného horka, které zase dnes panovalo venku, zřejmě zastavily. Auto jsem tu nepotřeboval, takže se zatím ani žádné v mém vlastnictví neobjevilo, tudíž jsem byl nucen zavolat si taxi. Netrvalo dlouho a já už nadšeně vystupoval na místním malém letišťátku s 45 minutovým předstihem. To jsem asi fakt přehnal. Doma jsem mohl být alespoň v příjemném náručí klimatizace, za to tady jsem se začal potit jen, co jsem dosedl na jedno ze sedátek roztroušených v příletové hale.

Od místního stánkaře jsem si koupil noviny a místo hltání zpráv ze světa jsem se těmi pár listy papíru začal vehementně ovívat. Příliš to nezabíralo. Stejně si myslím, že tu přehřátost spíše způsobovala nedočkavost a netrpělivost. Nervózně jsem si poklepával nohou a napínal sluch při každém hlášení letového řádu, který tu vyřvávali v nějakém pofidérním tlampači, jak na vlakovém nádraží.

Moje nekonečně dlouhé utrpení bylo ale přeci jen ukončeno a já s nepředstavitelnou radostí zaznamenal, že bráchovo letadlo se sneslo na runway. Za pár minut se Billova černá kštice objevila v davu nového přílivu turistů a já se neubránil tomu, abych se mu nerozeběhl v ústrety. Prokličkoval jsem hloučkem nějakých důchodců a plavně se mu odrazil do náruče. Trochu jsme oba zavrávorali, ale ustáli jsme to. Jsme přece chlapy.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam tak stáli v těsném křečovitém objetí ve snaze jeden druhého umačkat, než jsme konečně byli schopní pronést prvních pár slov.
"Ech, ty voe. Svlíkni se. Tady se upečeš. To vám v letadle neřekli, že je tu 35° ve stínu?"
"Řekli, když já mám všechny hadry v kufru." Oba jsme se naráz rozesmáli a zase jsme se snažili navzájem zadusit. Nechtělo se mi ho pouštět. Měl jsem snad až strach, že když to udělám, zase se mi někam ztratí. Bylo to neuvěřitelný ho mít po tak dlouhé době opět u sebe.

"Mám pro tebe překvapení." Oznámil mi Bill, když jsme se konečně rozhodli se přihřátě přestat objímat.
"Tak sem s ním."
"Chvilinku vydrž."
"Počkej, kam jdeš?" Vyhrkl jsem, když se otočil a odcházel ode mě. Zanořil se ale jen za nejbližší roh a za ruku odtamtud kohosi vytáhl. Párkrát jsem bezděčně zamrkal. Měl jsem pocit, že mám vlčí mlhu, či se o mě pokouší nějaká jiná krutá halucinace.
"Leonie." Stačil jsem jen omámeně vydechnout těsně před tím, než se mi omotala kolem krku ona.
"Tomi, lásko." Šeptala mi do ucha a já to totálně nezvládl. Já, Tom Kaulitz, jsem se rozsypal jako nějaká přecitlivělá bábovka. Polykal jsem slzy dojetí a měl jsem pocit, že takovýhle příval štěstí snad ani nemůžu ustát.
"Teda, brácha, nechceš náhodou kapesník?" Snažil se Bill tentokrát dělat toho, kdo je nad věcí, ale i na něm bylo vidět, že úplně v klidu není.
"Kapesník nechci, ale asi ti dám pěstí. Tos mi to nemohl říct, ty jeden tajnůstkáři?!"
"A nechat si ujít tenhle pohled? Naivo."

V tu chvíli mě ani nenapadlo začít řešit, jak je vůbec přítomnost Leonie tady možná. Na otázky bude ještě času dost. Jen jsem si posbíral ty svoje dva poklady spolu s jejich objemnými loďáky a odvezl si je domů.

Ainikki
 


Komentáře

1 AngeliQue AngeliQue | Web | 12. dubna 2011 v 23:44 | Reagovat

Nejdou mi poslední dva díly :( .. Opravdu je to užasná povídka. Dostala mě, jedna z těch lepších co jsem za poslední dobu četla .. tak bych ráda věděla jak to dopadne :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama