20. března 2009 v 1:29 | Ainikki
|
Slunce se opět, tak jako každý večer, se stejnou krásou a elegancí začalo na obzoru nořit do mořské vody. Jeho barvy se pozvolna měnily od zářivě žluté po temně rudou a vytvářely tak na hladině dojem tančících plamenů, které byly nakonec tou masou vody neúprosně přemoženy, a kraj se pomalu začal nořit do tmy.
To ale zřejmě pranic nevadilo skupince čtyř lidí, kteří spokojeně posedávali na terase plážového domku, a co chvíli byl slyšet hlasitý výbuch smíchu značící neutuchající dobrou náladu. Potkat je před pár měsíci, ani byste je nepoznali. Byli jen stíny těch, co tu seděli dnes. Nyní tolik spokojení, šťastní, zamilovaní, že by leckteří závistivci mohli zatoužit jim tohle všechno, pro co museli tak tvrdě bojovat, pokazit.
Proč by si měli ale podobné myšlenky připouštět? Vždyť tenhle malý ostrovní ráj je dostatečně izolovaný od všech špatností venku. Nebylo proč se bát. Stačilo si to jen vychutnávat a to oni dělali. Tatam byl černovlasý manipulativní bezcitný chlapec. Tatam byl ustaraný dredatý klučina s vráskou na čele mající strach o život svojí náhle nalezené lásky. A hlavně tatam byla poblázněná malá fanynka a rovněž sinalá dívka v bílé nemocniční košili.
Tihle lidé byli tolik jiní, přesto možná pro okolí stejní. Jejich oči ale značily, že oni poznali, co to znamená, když se řekne, že "život hází klacky pod nohy". V těch očích už nebyla jen bezstarostnost mládí tolik typická jejich vrstevníkům. Byla v nich také pokora a všechny ty prožité hrůzy. Oni věděli, že nic není zadarmo. Ani tak obyčejná a samozřejmá věc jako lidská láska. Osud v jejich případě dostal podobu mocenských tyranů znuděných vlastními životy. Přesto se dokázali vymanit a o to víc si vážili toho, co nyní měli. Ztráceli ale ostražitost… Ukolébáni představou, že všechno bude už jen v pořádku se s úsměvy na tváři probouzeli do každého nového dne a se stejnou bezstarostností sledovali západy slunce, popíjeje příjemně omamné víno, tisknouc se ke své drahé polovičce.
"Šmajrá, přestaň. To lechtá." Vypískl Bill, když Sara začala přejíždět svými pěstěnými drápky těsně nad lemem jeho šortek a snažila se ho vytrhnout z postupně dostavivší se mlčenlivosti a únavy, způsobené množstvím vypitého vína a pokročilou večerní, možná noční, hodinou.
"Ale miláčku. Tak mi tu neusínej a dej mi pusinku." Rozverně obhajovala svoje počínání kakaová kráska a špulila na něj svoje plné rtíky. Neváhal ani vteřinu a její přání přeochotně vyplnil.
Nedbajíc na to, že jsou pozorováni druhým párem očí, se ponořili do té dráždivé hry. Vždyť hlavně on po tomhle tolik toužil a po ztrátě té první si myslel, že snad už nic podobného nezažije.
"Sluší jim to spolu, viď?" Naklonila se Lea co nejblíže k Tomovu uchu, aby tak nerušila líbající se pár a zálibně si je při tom prohlížela.
"Hmm…" Zamručel dotazovaný s rovněž přišpendleným pohledem na scenérii před sebou. "Já chci taky pusinku." Vypadlo z něj nakonec, přestal se věnovat šmírování svého bratra a přitáhl si modroočku do své náruče. Mazlivě si pohrával s jejími rtíky. Líbali se tak rádi a často teď, když se znovu shledali, přesto pro ně byl ten pocit neustále tak moc omračující a elektrizující a hlavně nevěřili tomu, že by se jim snad někdy omrzel.
Tolik si přáli, aby se to nesypalo a vydrželo to. Doufali v to. Osud snad nemohl být tak krutý, aby jim po tom všem přichystal další protivenství. Nechtěli se už ani nadále ohlížet přes rameno, zdali na ně něco dalšího nečíhá. Toužili jen po klidu a spokojenosti.
A možná již bylo zbytečné, aby paranoidně hledali nové nebezpečí za každým rohem. Občas se stane, že člověk nalezne svoje štěstí a to se ho už nepustí. Kdo ví…
Konec
Ainikki
Já to prostě musím napsat :) Četla jsem tenhle příběh už podruhý a musím prostě říct, že se mi šíleně moc líbí. Ty píšeš, ale pořád skvěle a všechny povídky od tebe jsou moc hezké, ale tahle je pro mě opravdu nejhezčí :) Mám jí moc ráda a ani sama nevím čím to. Snad proto, že Bill se tam chová tak trochu jako arogantní frajírek a hrdinou je Tom :) Možná to je tím ;)