close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem 4.

20. března 2009 v 1:03 | Ainikki |  Poslední rok, aneb smlouva s ďáblem
Leonie

Do pytle. Já to ještě nakonec řeknu nahlas. Prý vypadáš nádherně… Nejraději bych si za to teď ukousla jazyk. Ten jeho vítězoslavný pohled mě jen utvrdil v tom, že jsem radši měla být zticha. Všechno by bylo lepší, než z té mé pusy vypustit zrovinka tohle.
"Já vím." Zašeptal mi znovu do ucha. To už jsem ale začala zvolna sbírat ztracenou rovnováhu.
"Tak proč se teda ptáš?!" Vyjela jsem na něj. Jasně. Chabá obrana, ale já na sebe začínala mít vztek. A nejen na sebe. V tomhle klukovi jsem se nevyznala. Během pár sekund dokázal zbourat všechno to pěkné, co jsem na něm zbožňovala, a v další chvíli mě něčím jiným dostat na kolena a mít mě tam, kde chtěl, a zase pro mě být tím neodolatelným a křehkým Billem.


"Chtěl jsem jen slyšet, že si to myslíš taky." Oddálil ode mě hlavu, vykouzlil na tváři neodolatelný úsměv a cvrnkl mě do nosu. Chtě nechtě jsem mu musela úsměv opětovat. No neříkala jsem to, dokázali byste se na někoho takového zlobit? "Už to máš dnes všechno dodělané?"
"Proč? Něco potřebuješ?"
"Ne, já jen, jak moc si můžu dovolit tě zdržovat…" Z rozverného tónu opět přešel do toho podmanivého šepotu.
"Ty… ty mě nezdržuješ nikdy."
"Myslel jsem si to... Chvěješ se. Je ti zima?" Přistoupil ke mně ještě blíž a začal mi líně třít celou délku paží. Nedokázala jsem nijak reagovat. Jen jsem na něj zírala a v duchu si přála, aby tenhle dotyk nikdy nepřerušil. "Zahřeju tě." Zase šeptl a otřel svou tvář o tu mojí. "Uvolni se. Neublížím ti." Chlácholil mě dál a jeho ruce se pomalu začaly přesouvat na má záda. Zcela automaticky se i ty mé pohnuly a já ho nesměle objala. "Tak je to správně. Hodná holčička."

Připadala jsem si jako omámená. Nenapadlo mě přemýšlet nad tím, co se to v tu chvíli děje. Každým pórem svého těla jsem nasávala jeho blízkost a konečně snad poprvé za celý život mi připadalo, že tohle je ta chvíle, pro kterou stojí za to žít. Nevím, jak dlouho mě držel v náručí, než jsem si začala uvědomovat, že se mého obličeje nedotýká už jen svou tváří, ale že ho začíná mapovat svými rty. Nebyly to polibky. Jen mě jimi hladil a stále více se přibližoval k těm mým. V návalu očekávání jsem vydechla a pootevřela ústa. Nemusela jsem čekat dlouho. Splnil moje přání a přitiskl ty žádoucí polštářky k mým. Rukou mi zajel do vlasů a mírně mi zaklonil hlavu, aby ke mně měl lepší přístup. Líbal mě opatrně. Jakoby mě snad jen ochutnával. Každému rtu zvlášť věnoval výjimečnou péči a pečlivě ho zkoumal. Nevydržela jsem to vzrušení, příval horka, touhy a vysunula jsem jazyk, abych tu prokrvenou nádheru mohla obkroužit a ještě lépe poznat jejich chuť.

Odtáhl se. "Ale no no no. Takhle už se hodná holka nechová." Pronesl, aniž by se mu z tváře ztratil úsměv, a pak už jsem jen viděla ve dveřích jeho mizející záda. Zmohla jsem se jen na nevěřícné zalapání po dechu. Co to zase mělo být?
"Bille, proč mi tohle děláš." Špitla jsem do ticha místnosti a po tváři se mi skoulela jedna osamocená slza.


"Gerhard." Rázně se do mluvítka představil prošedivělý muž.
"Ahoj, Reinere. U telefonu Friedrich. Volám jen, jak dopadlo to sezení s Leonie?" Lékař se pohodlně rozvalil ve svém polstrovaném křesle. Rozhovory s jeho přítelem byly na dlouho, i když mluvili o naprosto nepodstatných věcech.
"Dobře. Buď klidný. Nevyváděla, jak si předpokládal. Hezky jsme si popovídali."
"Aaa? Co říkala. Je jí něco?"
"Zadrž. Věci, které mi svěřila, jsou důvěrné. Na to jsem tě upozorňoval, už když si mi ji sem posílal. A jinak samozřejmě ti můžu sdělit moji předběžnou diagnózu, ale zdůrazňuji, že je předběžná. Z jednoho rozhovoru si nemůžu udělat zcela ucelený obrázek."
"Tak spusť." Ozvalo se tak trochu rezignovaně na druhé straně.
"Myslím, že se jedná o - teď na tebe vychrlím jeden dost odpudivě znějící termín, ale nelekej se, není to tak zlé - depersonalizaci. V podstatě je to porucha v sebeuvědomění jedince. Dobré je, že rozumové a intelektuální vědomí je v podstatě u postižených téměř nezměněno. U tvé dcery to navíc nedosáhlo nějakých katastrofických rozměrů, protože její pocity úzkostí, únavy a depresí jsou vyvolány fixací na konkrétní osobu, což u tohoto druhu nemoci nebývá. U mnohých pacientů se na příčinu nepřijde. V takových případech je léčba problém, ale myslím, že s Leonie to půjde. Léky jsem jí zatím žádné nepsal. Chci zkusit nějakou terapii, a pokud nezabere ta, vyzkoušíme antidepresiva, každopádně se snažte nedělat nic, co ji popuzuje. Nějaké otázky?"
"Ne. Já myslím, že si byl vyčerpávající. Moc ti děkuji."
"Nemáš zač. Vždycky rád pomůžu příteli. Měj se Friedrichu a pozdravuj ženu."

Tak tohle bylo kupodivu rychlé. Odložil telefon zpět na stůl a otevřel si blok, aby si prohlédl zítřejší program. Jen tři pacienti. Jiní doktoři by lomili rukama, že brzy skončí na dlažbě, on si ale stěžovat nemohl. Všechno to byli prominentní - spíše než pacienti - zákazníci a za hodinu strávenou v jeho přítomnosti museli platit nemalé částky. A i kdyby neplatili tolik, kolik žádal, "spolek" se přeci o něj postará. Všichni členové tu byli jeden pro druhého. Byli stmelenější než kterákoli rodina a jen tahali za tenké nitky osudů lidí kolem nich…


"Leonie, co je ti?" Zeptal se s neskrývanou obavou v hlase hnědooký chlapec a popotáhl si své volné kalhotky, které odmítaly držet na svém místě.
"Jsem v pohodě, a i kdyby ne, tak tobě do toho nic není." Vyjela na něj brunetka a usadila se s talířkem své snídaně ke stolu. Jenom pokrčil rameny. Nebude ji tu přeci násilím zpovídat. Odkolébal se pro své vlastní jídlo a během chvilky byl zase zpět.
"Můžu si k tobě alespoň přisednout?"
"A zabráním ti v tom nějak?" Uculil se, ignoroval její nechuť trávit ráno v jeho přítomnosti a usadil se naproti ní. Měl o ni strach. Ani nevěděl proč, ale záleželo mu na ní a nyní už posledních pár dní pozoroval, jak je zamlklá a skleslá.

Něco ji trápilo a jemu se vkrádala do podvědomí myšlenka, že to nejspíš způsobil jeho povedený bratříček. Bill pro něj sice znamenal mnoho, ale ani to mu nezabránilo, aby nedokázal kriticky posoudit, že v některých směrech byl jeho bratr jednoduše zmetek. Dřív takový nebýval. Zkazila ho popularita a úspěch. Už pět let se vyhřívali na vrcholu slávy a jemu to pořád nestačilo. Chtěl jen víc a víc. Kdyby se měl zamyslet nad tím, kdy k tomuhle všemu ještě bratr přidal ty hrátky s city libovolných dívek, nejspíš by si nevzpomněl. Na tom ale nezáleželo. Podstatný tu byl fakt, že pokud si Bill vyhlídl svoji oběť, neměla dotyčná nejmenší šanci se mu ubránit. Dříve či později každá končila s uplakanýma očima a zlomeným srdcem. A to k tomu nepotřeboval mnoho. Žádná postel, jak by si mnozí mysleli. Stačilo mu jen pár dobře mířených dotyků a špetka slov pronesených tím správným způsobem a roztoužené dívky mu padaly k nohám a on je prostě jen nechával prosící a zlomené v prachu u svých nohou. Získal je a tomu stačilo. Pro něj už po tom byly nezajímavé.

Středobod jeho úvah vplul do jídelny. Do všech stran vypustil pár svých naučených úsměvů a jiskřících pohledů, a když získal potřebnou pozornost většiny přítomných, vlnivou chůzi přešel přes celou místnost a jal se si na talířek nabírat nejrůznější pochutiny, které měl v plánu posnídat. Ani se na ni nepodíval. Mihlo se jí myslí a oči se začaly lesknout potlačovanými slzami. Nic z toho neuniklo jejímu spolupřísedícímu.
"Důvod tvojí nálady je Bill, že jo? Leo, mě nemusíš lhát, znám svého bratra a znám taky tebe. Moc dobře vím, jak se na něj díváš."
"Přestaň. Už zase začínáš?" Mluvila přidušeně, neměla energii na nějakou ostřejší reakci, kterou by ho od sebe dostala do patřičné vzdálenosti. "Nic mi neudělal. Můžu si za to sama. Jsem úplně blbá. Nerozumím mu." Poslední slova se téměř ztrácela v hluku místnosti.
"Jemu nerozumí nikdo. On si prostě rád hraje a je mu jedno jakou za sebou nechá spoušť. Leo, já tě prosím, drž se od něj dál. Chtěl bych zase vidět tvůj úsměv a věř, že vedle mého bratra se jen tak hned neukáže." Pohladil ji po hřbetu ruky, kterou měla položenou na stole. Stáhla se.
"To nemůžeš vědět." Sykla podrážděně a zvedla se od stolu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama