Postarší lékař zaklapl malý bloček a pečlivě ho uložil do šuplete psacího stolu. Přistoupil k věšáku, oblékl si svůj dlouhý tmavý kabát a zašátral v šatní skříni. Nahmátl malou černou škrabošku a vsunul si ji do kapsy. Bude ji dnes potřebovat. Měli další schůzku. Těšil se. Byla to zábava, příjemné vzrušení a vytržení ze stereotypu. Jeho rodina byla ve spolku již po staletí. On byl první, kdo neměl co dočinění s ekonomikou, ale stal se lékařem. Přesto mu jejich řady nezůstaly zapovězené. Naučil se jim být prospěšný jinak.
Vyvolení. Tak si říkají. Utajení světu, opředeni různými mýty, přesto neustále přítomní až kam jen sahá paměť lidstva. Schovaní ve stínu hlídají spánek obyčejných lidí a sem tam zasahují do jejich osudů, aby trochu rozvířili poklidnou hladinu jejich životů a napsali další řádky do knih dějin. Mocný kartel složený z mezinárodních bankéřů a průmyslníků se zdrcující ekonomickou silou. Oni jediní jsou ti, jež vládnou. Nespatřeni, přesto velmi mocní. Úplatky, korupce, vydírání, manipulace, lichva. To všechno jsou prostředky, které tak s oblibou uplatňují ve snaze dosáhnout svých cílů. Nastolit pořádek a nahnat vyděšené lidstvo pod jednu světovládu vyvolených.
On byl jen pěšákem v tomhle celém kolotoči. Nemohl se velkou měrou podílet na jejich plánech, ale ani o to nestál. Jako jejich člen byl chráněn před jejich plány a oni ho uznávali jako individualitu, která pro ně byla vítaným společníkem při jejich sezeních. Vzdělanec, kterému nebyla cizí filozofie starých mudrců, a navíc znalec lidské mysli. Bylo potěšení trávit čas v jeho přítomnosti a občas si vybrat nějakou nebohou duši z řad jeho pacientů a vhodit ji do labyrintu s různými překážkami a jako laboratorní krysu pozorovat, jak dotyčná osoba reaguje. S oblibou tihle mocní tajemní potom uzavírali sázky o to, kdy ta nebohá myška svoji hru vzdá a prohraje.
…
"Bille, chci s tebou mluvit." Dredatý chlapec dostihl svého bratra u výtahů a nastoupil s ním do kabiny. Dveře se za nimi tiše zavřely.
"Spusť. Poslouchám tě."
"Fajn, nebudu chodit kolem horký kaše. Jde mi o Leonie. Už nějakou dobu ji pozoruju a nelíbí se mi, co se s ní děje, co TY s ní děláš!" Vyjel na svého bratra Tom a snažil se vypnout celé tělo, aby nebylo tak zřetelné, že zdaleka nedosahuje výšky chlapce stojícího vedle něj. Bill se ušklíbl.
"Nic s ní nedělám. Za to, jak na mě reaguje, si může sama. A navíc, ona je při tom tak roztomilá, když se tváří, že jsem jí lhostejný, a pak by stačilo jen hýbnout prstem a vyskočila by kvůli mně z okna. Je to skvělej pocit, abys věděl. Měl bys to taky s nějakou vyzkoušet. Když jim moc rychle dáš to, po čem touží, nikdy toho nedocílíš."
"Bille, proboha, mlč! Posloucháš se vůbec? Kde jsou všechny ty tvoje kecy o velký lásce, který cpeš novinářům? Nemůžu uvěřit tomu, že to někde v hluboko v tobě nezůstalo. Vůbec tě nepoznávám."
"Nech si laskavě to kázání!!!" Utrhl se Bill na svého bratra.
"Nehodlám ti tu kázat. To myslím máme za sebou a nikam to nevedlo. Chci tě jen o něco poprosit. Nech Leonie na pokoji. Záleží mi na ní." Špitl jen Tom opatrně, jakoby se snad za ten cit styděl. Kabina výtahu se s cinknutím otevřela a chlapci mlčky vyšli na chodbu.
"Dobře jak chceš. Ty jí seš ale stejně úplně ukradenej." Dodal jen mladší z bratrů a vešel do svého pokoje. Zamkl za sebou dveře, zády se o ně vyčerpaně opřel a bolestně zavřel oči. 'Kdyby si jen věděl, bráško. Po ničem netoužím víc než po lásce, ale kde jí mám v tomhle zkurveným světe hledat? Ty holky jsou všechny tak uboze stejný a průhledný. Viděj jen to pozlátko, ale já jsem jim naprosto ukradenej.' Šeptal chlapec do prázdné místnosti a po tváři mu tekla jedna slza. Pak jakoby si uvědomil ponížení celé téhle situace, razantně si tu putující kapku vody setřel z tváře a jeho výraz se opět zatvrdil. On se tu přeci nebude litovat. Má všechno. Peníze, slávu, krásu. Co by potřeboval víc. On je přeci šťastný a spokojený. Jednoduše musí být. Čeká se to od něj. Vždyť kdo další má to co on. Je směšné tu ronit slzy. Nic mu nechybí.
Leonie
Zmoženě jsem se zvedla od stolu, posbírala svoje použité nádobí ze snídaně a odšourala se směr můj pokoj. Toma jsem tam nechala sedět. Jeho péče mi byla protivná. Zoufale jsem se potřebovala vyspat. Díky Billovi a těm jeho podivným hrátkám mi tolik toužený spánek nebyl dopřán již pár nocí. A Tom… Toho jsem začínala mít také plné zuby. Jsou to vskutku povedení bratříčci. Jeden zkouší, kolik vydržím, a druhý se mě snaží zřejmě dostat do postele. Jinak si totiž ten jeho zájem a starost o moji osobu nedovedu vysvětlit. Navíc už se ke mně delší dobu nedoneslo, že by měl na pokoji nějakou noční návštěvu. Fanynky zřejmě došly, tak to zkouší jinde. To se ale chlapec přepočítal. Oba. Když jsem tenkrát podepisovala Reinerovi tu smlouvu, toužila jsem jen po jediném - být v Billově přítomnosti. Nechtěla jsem nic víc. Bylo to hodně bláhové a příliš skromné na to, jak velkou cenu musím zaplatit. Proto chci teď všechno. Já ho donutím, aby mě miloval. Nenechám si ty poslední měsíce zkazit jeho povýšeností. Musí si uvědomit, že i já mám svou cenu.
Spřádala jsem si v hlavě myšlenky a snažila samu sebe přesvědčit, že tak by to mělo být a tak to také bude. Na druhou stranu jsem se znala moc dobře natolik, že mi bylo předem jasné, že nedokážu být stejný manipulátor jako Bill. Už jen představa, že bych měla udělat něco, co by mu mělo později ublížit, mě děsila. Jedno jsem si ale slíbit mohla. Už žádné oddané a toužící pohledy. Tohle dokážu. Nenechám se od něj už víc ponížit. Musí si uvědomit, že se mnou takhle mávat nemůže.

