"Taky tě zdravím. Nevím, co na to říct. Je to pořád stejné. Možná horší, ale to víš sám." Odpověděla sklesle a zabořila hlavu do opěrky.
"Po těch lécích, co jsem ti dal posledně, se lépe necítíš? Ty úzkosti nepolevují?"
"Ne! Reinere, mám toho dost. Cpeš do mě prášky horem dolem. Připadnu si jako zkumavka nebo nějakej feťák. Nikdy to nezabere a ty to víš. Začínám z toho šílet. Tohle naše tlachání trvá už více jak tři roky a řekni mi, kam jsme se dostali?!? Cítím se jako nějaký psychopat. Každý den chodím jako by náhodou kolem jejich bytu, nebo studia, pokud vím, že jsou zrovna ve městě a nahrávají. Proč se jenom museli nastěhovat zrovna do Hamburku? Copak v Berlíně nejsou nahrávací studia? Nebo měli raději zůstat v Magdeburgu. Když byli daleko, bylo to lepší. Byl nedosažitelný. Teď ho můžu vídat a k čemu mi to je? Stejně si mě nikdy nevšimne!!!" Děvče už téměř hystericky křičelo, rozhazovalo rukama a vrhalo zoufalé pohledy na svého psychoterapeuta.
Doktor Gerhard si založil ruce na prsou a zkoumavě si prohlížel svoji pacientku, která nyní utichla, hlasitě oddechovala a v očích se jí leskly slzy. Cítila naprostou zoufalost a on věděl, že s tímhle případem zřejmě nepohne. V době, kdy s ní začal vést sezení, si myslel, že nic nebude tak zlé, jak se to tvářilo. Všechny její stavy a posedlost oním zpěvákem připisoval na vrub pubertě a potřebě vzorů v dospívání. Domníval se, že s přibývajícím věkem se to jednoduše pomalu vytratí. Najde si přítele, zaměstná svou mysl něčím jiným, půjde studovat a budovat si kariéru. Jak šeredně se mýlil. Nic se nelepšilo a on jen stále dokola poslouchal to samé. Začínalo ho to unavovat. Měl dost téhle pro něj rozmazlené holky, která si neváží toho, co jí život nabízí a tvrdošíjně si stojí za tím, že bez toho černovlasého kluka nemůže žít. Vždyť je to už, kruci, dospělá žena. Přehoupl se jí 20 rok, bude končit studium na vysoké škole, otevírá se před ní tolik možností. Copak si neuvědomuje, jak směšná je s touhle svojí posedlostí?
Pak se mu na mysli objevila poslední schůzka "spolku". Ve slabé chvilce se zmínil o děvčeti, na které nestačí jeho síly a které mu svým fňukáním již pěkně pije krev. Mohl tušit, že je její případ zaujme. Že se zřejmě zase budou chtít pobavit. A samozřejmě, vymysleli přímo ďábelský plán. Jemu samotnému se ta myšlenka líbila, zrazoval ho pouze fakt, že je to dcera jeho nejlepšího přítele, proto jim nic konkrétního neslíbil. Ze schůzky spíše odcházel v přesvědčení, že ten celý nápad musí zahrát v nejbližší možné příležitosti do autu. Když ale toho spratka nyní viděl sedět před sebou, nebránil se. Alespoň pozná, jak moc vážně ty své řeči myslela. Zdali je skutečně ochotná obětovat všechno, jen aby se splnil její sen.
Upřel na ni svůj pohled a založil si ruce na prsou.
"Můžu tě k němu dostat." Řekl mrazivým hlasem. Dívka přestala rázem fňukat a zůstala na něj zírat s němou otázkou v očích.
"Cože? Jak?"
"Není důležité jak. Spíš se ptej, co tě to bude stát, a věř, že tě to bude stát hodně. Proto chci, aby sis do příště rozmyslela, jak moc toužíš docílit toho, o čem tu celé ty roky spolu mluvíme."
"Reinere, děsíš mě. Ty víš, že proto udělám cokoli, tak mi řekni, o co jde."
"Ne, na to je ještě brzy. Jdi domů, Leonie. Přemýšlej. Já ti zavolám a podle toho, jak mi odpovíš se příště sejdeme buď tady, nebo na úplně jiném místě..."
…
Leonie
Přehouply se další tři měsíce mého pobytu s klukama. Turné skončilo a kapela se přesunula do studia. Měli teď před sebou nějaké tišší období. V dohledné době je nečekaly žádné koncerty ani rozhovory. Mohli se tedy celé dva měsíce věnovat nahrávání nového alba. Kluci si zřejmě na moji přítomnost zvykli, takže vítali i moje občasné návštěvy ve studiu. Byla jsem ráda, nechtěla jsem ztratit ani minutu. I když mi to celé začínalo připadat úplně k ničemu. Bill se v poslední době hodně změnil. Vlastně jsem ten obrat pozorovala od toho našeho polibku. Mé odhodlání ukázat mu, že nejsem někdo, s kým si může hrát, bylo tak nějak zbytečné, protože si mě přestal všímat. Ne snad, že by nastala hluboká ignorace v tom smyslu, že by mě ani nepozdravil. To ne. Vytratily se ale naše pološeptané rozhovůrky, kradmé doteky a vynořování se ze stínu. Mluvil se mnou strašně sporadicky, a když už se mnou prohodil nějaké to rozvitější souvětí, týkalo se to práce.
Nechávala jsem to být. Pár týdnů nazpět se ale změnilo ještě něco. Jeho projevy chování všeobecně začínaly být jiné. Býval hodně zamyšlený, telefon si střežil víc, než u něj bylo obvyklé, párkrát jsem ho přistihla, jak se zasněně usmívá a dokonce si občas vyrazil ven i bez Toma. To bylo u něj hodně neobvyklé, ty dva bez sebe, alespoň co si pamatuji, neudělali pomalu ani krok. Div, že se nedoprovázeli i do sprchy.
Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nechávalo v klidu. Minuty mi proplouvaly mezi prsty a já neviděla žádné výsledky. Nechtěla jsem si ale připustit patovost situace. Pořád mám před sebou ještě více jak půl roku. Nemůžu se vzdát.
"Leo, jdeš s námi na oběd?" Vytrhl mě ze zamyšlení Gustavův hlas. Tohohle nenápadného kluka jsem měla docela ráda. Nevnucoval se jako Tom a skvěle se mi s ním povídalo.
"Jasně." Vycenila jsem na něj svoje zoubky.
"Jsem úplně mrtvej. Řežem do toho už od rána a pořád to nezní, jak by mělo. Nesnáším, když se zaseknem na jedný písničce a omíláme jí furt do kola." Bručel Georg a soukal se do auta.
"Prosím, slečno." Podržel mi Gusta dveře a já se pohodlně usadila na sedačce. "Dvojčata s námi nejedou?"
"Bill ne. Chce ještě něco dodělat, ale Tom říkal, že pojede." Odvětil mi bubeník a znovu se ztratil v hloubi budovy. "Tome, čekáme na tebe. Pohni sebou!" Slyšela jsem jen blonďákův hlas a v další chvíli se ze dveří vyřítil nejen on, ale i hopper. Nepokrytě se vedle mě natlačil na sedadlo a nalepil se těsně do mé blízkosti.
"Máš na svý půlce málo místa?!" Vyjela jsem na něj. Nešlo to ale jinak. Nedokázala jsem v sobě potlačit zklamání, že Bill se obědu vyhnul.
"Ježíš, Leo, co ti zase přelítlo přes nos?" Dostalo se mi stejně nevrlé odpovědi a odtáhl se. Zřejmě dnes neměl náladu na ty moje výpady. Pokrčila jsem jen rameny a dál si ho nevšímala. Nepřítomně jsem civěla z okýnka, dokud jsme nezaparkovali před restaurací, kterou si dnes kluci vybrali pro naplnění žaludků. Pravděpodobně měli dost donáškové služby, protože ze studia se během práce vyjíždělo málokdy.
Usadili jsme se k nejzazšímu stolu v podniku, abychom nebudili mnoho pozornosti. Číšník si pečlivě zapsal naše objednávky a netrvalo dlouho a přistála před námi voňavá dobrota. Ani přesně nevím, o čem se kluci bavili. Moji pozornost upoutala až Georgova otázka směrovaná na Toma.
"Nevíš, co je s Billem? Je v poslední době nějakej jinej." Huhlal basák a snažil se sežvýkat sousto telecí pečeně.
"Všiml jsem si. Ale pořádně netuším. Vím jen, že s někým stále visí na telefonu. Datluje smsky jak zběsilej. Ale nebojte, pánové. Bill je slepičí prdelka. On si to dlouho pro sebe nenechá. A když tak to z něj vytáhnu." Pronesl sebevědomě kytarista a znovu zabořil nos do své porce. Za to mě ale naprosto přešla chuť. Nedokázala jsem v sobě potlačit vlnu paniky a strachu, která se ve mně zvedla. Chtělo se mi brečet, ale přeci nezačnu před nima. Bez upozornění jsem se zvedla od stolu a zamkla se v jedné z kabinek toalet. Musela jsem se opřít o stěnu a začít zhluboka dýchat. Kdo je ten tajemný neznámý na druhém konci telefonu? A proč mu Bill věnuje tolik pozornosti?

