Chystala si podklady pro další rozhovor. Milovala svoji práci. Přinášela jí potřebné podněty, které ji tolik bavily a bez kterých si svůj život ani nedokázala představit, a navíc to nebylo stereotypní. Každý den potkávala nové lidi, každá minuta jí přinášela nové zážitky, napětí a vzrušení. Reportérka chtěla být už jako dítě, ale vysvětlujte zápal pro podobnou profesi rodičům, kteří byli typičtí Řekové. Představovali si ji jako matku od dětí a vzornou manželku. Nakonec její dilema rozseknul krutý osud. Autonehoda. Bylo jí šestnáct, když rodiče zemřeli. Jediný příbuzný, který ji mohl uchránit od života v dětském domově, byla její teta. Ta se ale před lety provdala za bohatého německého právníka do Berlína. Nezbývalo nic jiného, než opustit tolik zbožňované slunné Řecko a začít žít v neznámé zemi, neznámém městě a v rodině někoho, koho viděla naposledy jako čtyřleté dítě.
Zvykla si. Ba co víc. Z životní změny byla nadšená. Nikdy nepocítila, že by snad v novém domově nebyla vítaná a tatam byla kariéra ženy v domácnosti. Doktor Stein si svoji novou chráněnku natolik oblíbil, že ji s chutí podporoval v každém jejím nadšení pro studium. Vždyť to bylo tolik jiné, než lenost a neochota po jakémkoli vědění, která byla tak typická pro jeho vlastního syna.
Jediné, co ji příliš na její práci neuspokojovalo, byly rozhovory s rozmazlenými rádoby hvězdičkami hudebního a filmového nebe. Tenhle, jak si zjistila, byl navíc ještě v adolescenčním věku. Jak může s dítětem udělat kvalitní rozhovor, tak aby zaujal čtenáře? Otráveně seděla ve své kanceláři a tužkou poklepávala do desky stolu. Už má dvacet minut zpoždění. Nedochvilnost je odporná lidská vlastnost a ona tak nerada čeká.
"Niki, je tady."
"Konečně, pošli ho dál." Instruovala svého asistenta. Hned jak se jeho nedbale učesaná hlava ztratila ve dveřích, objevila se tam nová. Přeměřila si ho od paty až po konečky těch jeho vlasů. Alespoň že nechal doma tu svoji lví hřívu. Pomyslela si. Byla nucena si v rámci znalosti člověka, o kterém bude psát, zjistit nějaké informace. Neubránila se tedy také tomu, aby nenarazila na nějaké jeho fotky. Docela upřímně se zděsila. Pro tento okamžik ale musela chtě nechtě uznat, že mu to slušelo. Decentní make-up a hladce uhlazené vlasy mu splývaly kolem obličeje a podtrhovaly křehkost jeho tváře.
"Ahoj. Jsem Bill." Představil se aktivně a hrnul se k ní potřást jí rukou.
"Ahoj. Těší mě. Jmenuji se Nikíta Stavros. Posaď se." Pokynula chlapci k židli stojící naproti jejímu psacímu stolu. "Tak, Bille, naše čtenáře by zajímalo…" Začala mu pomalu klást připravené otázky a prvotní nechuť trávit s tímhle zpěvákem svůj tolik drahocenný pracovní čas se pomalu vytrácela. Byl chytrý a na její otázky odpovídal smysluplně, zajímavě, občas vtipně a zábavně. Nerada si připouštěla, že by se v někom mýlila, tenhle chlapec ale vyvrátil všechny její představy o tom, kterak to bude jen hloupé a hýčkané dítě s krásnou tvářičkou.
…
Štíhlá brunetka zaklepala na mohutná dřevěná vrata. Ozval se jen dunivý zvuk a následně tiché šouravé kroky. Pro jistotu mrkla na hodinky. Byla tu na čas, přesně jak jí Reiner instruoval. Volal jí před dvěma dny a ptal se, jak se tedy rozhodla.
"Necouvnu. Umřela bych pro něj." Odpověděla mu tenkrát do telefonu. Pak už jí jen nadiktoval adresu a čas, ve kterém se měla dostavit na schůzku. Přeběhl jí mráz po zádech, když se dověděla, do kterého domu má přijít. Jako dítě jí chlapci z vyšších třít strašili různými duchařskými historkami, které ten dům doprovázely.
Kroky se zastavily a masivní dveře se skřípavým zvukem otevřely.
"Pojďte dál." Vyzval jí muž v černém obleku a s rovněž černou škraboškou na obličeji. "Následujte mě." Zněl další jeho pokyn a děvče se nechalo odvést až do nějaké ztmavlé místnosti. Vypadala jako soudní zasedací místnost. Jen všechno bylo černé. Stěny, závěsy, nábytek. Okna byla neprodyšně zabedněna a celý prostor osvětlovalo snad tisíce svíček.
"Vítám tě tu Leonie." Reiner. Poznala ho po hlase. "Předstup a usedni zde." Ukázal na židli stojící před půlkruhem, za nímž sedělo dalších třináct postav. Všichni v oblecích a maskách. Se staženým hrdlem uposlechla jeho příkaz a roztřeseně se posadila.
"Některé naše tužby zůstanou mnohým zapovězeny. Ty si nabídla svůj život pro splnění toho, co si přeješ. Nuže tedy, my ti tvé přání splníme." Ujal se slova muž sedící uprostřed na největším z křesel. "Ovšem všechno něco stojí."
"A co to bude stát mě?" Dívka nalezla ztracenou kuráž a konečně se odvážila promluvit. Jsou to přeci jen nějací starší chlapy v maskách. Není se čeho bát.
"Mluvila si o smrti. Chceme tvoji smrt. Obětuj život a my ti darujeme rok života v jeho blízkosti…"
…
Vysokému hubenému chlapci pípla smska. S neskrývanou radostí si přečetl její obsah a sdělil manažerovi, že na pár hodin odchází. Kluci ať prý, až se vrátí z oběda, chvíli nahrávají bez něho. Ignoroval dotazy ohledně svého? odchodu a nastoupil do svého auta. Prokličkovat ulicemi Hamburku a dostat se na druhou stranu města mu zabralo bezmála 40 minut, ale nakonec se dostal ke svému kýženému cíli. Zaparkoval před malým motýlkem, prošel recepcí a namířil si to rovnou do hotelového baru.
"Ahoj, Niki." Pozdravil mladou ženu sedící za stolem a vtiskl jí drobné vítací polibky na obě tváře.
"Ahoj, hvězdičko." Usmála se na něj snědá černovláska. Nechápal, co s ním tahle holka udělala. Tedy vlastně holka. Byla téměř o pět let starší. Na tom ale nezáleželo. Nepadla mu k nohám. To byl možná důvod jeho neskrývaného zájmu o její osobu. Už když ji viděl poprvé na rozhovoru, který s ním dělala, mu učarovala. Velké, alespoň o dva odstíny tmavší než ty jeho, hnědé oči plné lesku, tajemna a podmanivé ženskosti. Do půli zad dlouhé husté téměř černé vlasy, plné rty a aristokraticky malý nosík. To celé byly jen vrcholky její krásy. Skoro ani nemohl uvěřit, když po skončeném interview přijala pozvání na oběd. Nic víc se ale mezi nimi nestalo. Zůstalo jen u jednoho posezení v restauraci a vyměnění si telefonních čísel. Od té doby si jen pravidelně psali a občas zatelefonovali. Teď musela na pár dní pracovně přijet do Hamburku a jemu poskočilo srdce radostí, když projevila zájem o to se s ním setkat.
Posadil se vedle ní a pohladil celou délku její paže. Nechápavě, přesto pobaveně pozvedla obočí.
"Hrozně rád tě vidím." Špitl jen na vysvětlenou a sklopil oči. Připadal si jako malý školáček, který má strach, že jeho copatá vyvolená, sedící naproti němu v lavici, mu dá košem. Lehce se uchichtla.
"Hlupáčku, to já tebe přece taky. Co si dáš?"
"Nevím. Ještě jsem neobědoval. Nenajíme se?"
"Jasně. Já taky ještě nejedla."


Anette | Web | 20. dubna 2011 v 19:00 | Reagovat
Úžasný!! :))