close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední upír 1.

20. března 2009 v 2:00 | Ainikki |  Poslední upír
autor: Eclipse a Ainikki

Srpek zářivého měsíce zahalily neproniknutelně tmavé mraky. Foukal studený vítr a mezi domy malého zapadlého městečka se líně plazila mlha. Kdesi v dálce zavil vlk. Asi šestnáctiletý chlapec se s hrůzou v očích vracel domů. Věděl, že se musí vrátit před soumrakem, ale nestihl to. Ten nerudný starý chlap, kterému pomáhal čistit okapy, ho tam držel příliš dlouho. Rodiče se budou zlobit, ale co. Můžou za to vlastně oni. Neměli tomu staříkovi tak ochotně nabízet jeho služby. On přece nepotřeboval takovou ubohou brigádu. Navíc byl ještě celé ty dny nucen poslouchat ty neustále rejpavé, vyčítavé a nepříjemné řeči toho podivínského starce.


Přitáhl si límec svojí bundy blíže ke krku a zatřásl se pod náporem větru. Neměl tohle město rád. Mladí se tu neměli kde bavit a staří po západu slunce jen jako vyděšené báby zabedňovali okenice a různými povídačkami děsili děti, z kterých pak podvědomě rostli úplně stejní ustrašenci. Bezděčně uskočil před nějakým skřípavým zvukem a přidal do kroku. Po pár metrech zase zvolnil. Byl to nesmysl. Přece se nenechá vyděsit nějakým zvukem. On nebude jako jeho rodiče. Nebude se bát vlastního stínu. Sám sobě dodával kuráže a kráčel dál setmělou ulicí netušíc, že je sledován vysokou temnou postavou, která se mu přilepila na paty, hned co opustil dům pana Schmida.

Pomalu se plížila v jeho stopách ukrytá ve stínech domů, všudypřítomné mlze a oparů z kanalizací. Ta neznámá bytost nasávala pach jeho krve a omámena tou vůni ho neztrácela z dosahu. Každým svým plíživým krokem byla blíže a blíže své oběti. Vyčkávala na vhodný okamžik, který přišel velice záhy. Chlapec zabočil do postranní ulice a potom byl už jen slyšet jeho přidušený výkřik. Ruka s ohromnými drápy sevřela jeho hrdlo a on ztratil vědomí.

***

Mladá štíhlá dívka, zamkla svůj byt a klíče donesla sousedce doufajíc, že se jí postará alespoň o její milované orchideje. Odjížděla pryč. Sevřela v ruce svůj těžký kufr a s námahou ho dostala do výtahu. Odhrnula si pramen svých dlouhých tmavých vlasů z obličeje a zmáčkla přízemí. Crabbedtown bylo malé městečko severně od karpatských hor a ona se tam plná elánu a natěšenosti rozjela hned po tom, co ji v kapse začal hřát diplom z univerzity, kde se celých pět let věnovala historii.

Měla hotovo. Docentka a doktorka historických věd Bianca Belief - jak krásně ji to znělo. S vervou mládí se rozhodla, že spasí minulost tohoto světa a první co upoutalo její pozornost byl malý kostelík s podmanivými dějinami, právě v již zmiňovaném městě. Za pomoci ochotného taxikáře dostala své objemné zavazadlo do auta a to ji odvezlo na nádraží. Cesta potrvá asi osm hodin. Pohodlně se usadila v jednom z kupé, vytáhla si knížku, své velké tmavě modré oči schovala za brýle a pustila se do čtení. Nerada je nosila. Měla pocit, že v nich vypadá starší a hrozně vážná. Ke čtení se ale pro ni staly nezbytností. Vydržela číst necelé dvě hodiny a víčka ji pod tíhou únavy pomalu klesly.

Ocitla se v ponurém hustém lese. Měla neodbytný pocit, že jí někdo sleduje. Chtěla začít utíkat, ale pod nohy se jí neustále pletly klacky a do obličeje ji šlehaly větve. Doběhla na kraj lesa k nějakému stavení na periferii neznámého města. Na louce před sebou uviděla ovčáka, jak žene své stádo domů. Vyděšeně doběhla až k němu. Začala mu horečnatě vyprávět o tom, že v lese nejspíš něco je. Nevěnoval ji ale jediný pohled a dál kráčel k domu. "Pane, slyšíte mě?" Vykřikla téměř hystericky, chytla ho za rameno a donutila ho, aby se k ní otočil čelem. Hrůzou vykřikla. Muž měl šedou pleť, jeho oči byly vodnatě prázdné a v obličeji se mu zračilo šílenství. Jinak ten výraz nedokázala definovat. Vycenil na ni svých pár zbývajících zubů. "Odejdi. Tady se z tebe stane jen stín." Zasyčel na ni a nechal ji tam stát.

"Slečno, slečno. Vzbuďte se!" Trhla sebou a nechápavě zamžourala na starší ženu, jež se nad ní skláněla. "Asi se vám něco zdálo. Hrozně jste sebou házela a něco jste vykřikovala." "Aha, omlouvám se." Pípla jen a zamrazilo ji v zátylku, když si vzpomněla na svou noční můru. "Kam vlastně jedete, slečno?" "Do Crabbedtown." "Tak to už jste skoro na místě. To bude hned další zastávka." Řekla jí ta dobrosrdečná žena a vrátila se k luštění křížovky.

Bianca

Vyrachtala jsem se se svým loďákem do chodbičky vlaku. Ještěže má to těžké monstrum alespoň kolečka. Pomyslela jsem si a posbírala jsem si pár příručních zavazadel. Rozloučila jsem se se svou spolucestující a čekala až celá vlaková souprava zastaví v požadované stanici. Ozvali se skřípající brzdy, zabalancovala jsem ve snaze ustát zastavivší vlak a konečně jsem se úlevně dostala na čerství vzduch. Táhla jsem za sebou svůj kufr a snažila se najít někoho, kdo by mi poradil, jak se dostanu do města. Průvodčí. Mnoho lidí tu tedy skutečně nebylo. Lépe řečeno vůbec nikdo. Dříve než jsem stihla propadnout panice se na peronu objevil průvodčí.

"Promiňte, jak se dostanu do města?" "Jaké máte na mysli, milá dámo? Tahle zastávka slouží asi pro tři obce tady v okolí." "Crabbedtown." Pípla jsem. Nevěděla jsem proč, ale připadalo mi, jako by tomu muži projelo tváří zděšení. Skoro jsem čekala, že se pokřižuje. Nevěnovala jsem tomu ale pozornost. "V čekárně najdete na nástěnce číslo na jediného taxíka, který tam jezdí. To město je z těch tří nejdále. Skoro 20 kilometrů. Nejezdí tam autobus. To taxi je jediné spojení pro ty, jež nemají vlastní auto." Vysvětlil mi průvodčí. "Děkuju." Odebrala jsem se pro číslo na onu taxislužbu.

Cesta mi zabrala ještě téměř další dvě hodiny. Než to auto přijelo byla celá věčnost. Přeci jen jsem se ale nakonec objevila na prahu svého nového bytečku, který jsem měla už předem pronajatý. 'Takže vítej, nový živote.' Řekla jsem si a s úsměvem na tváři jsem překročila práh nového domova.

autor kapitoly: Ainikki
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama