autor: Eclipse a Ainikki
Kapky ranního deště bubnovaly do oken zatažených žaluziemi. Skrz mezery se proplížily paprsky skoro vyhaslého slunce a výkřiky dětí, které si hrály u jejích oken, jí donutily otevřít své znavené oči. Zamžourala a podívala se na svůj budík, který si včera stačila vybalit, než usedla opět ke své knížce, u které znovu usnula, a protáhla se. Skoro šest hodin ráno a děcka si hrají, až je to slyšet na míli daleko.
Tak takhle si své první ráno v novém městečku nepředstavovala. Ještě včera se těšila na sluneční paprsky, které jí teple pohladí po tváři, a na zelenou trávu, jež jí bude šimrat na bosých nohách. Místo toho všeho slyší šumící déšť, výkřiky dětí a cákání louží.
Přistoupila k oknu, roztáhla žaluzie a málem jí omráčila vlna husté mlhy. Jak se to všechno dokáže smísit dohromady? Mlha, déšť a něžné jemně plápolající slunce, které mizí za bílou barvou toho stísnění. Skoro se to zdálo až děsivě romantické.
Zrakem zamířila k houfu dětí, které si hrály u velké louže vody. Měly na sobě pláštěnky a holínky. Kdyby věděla, že hned první den tu bude takové počasí, tak by si koupila ten kabát, co viděla v tom drahém obchodě, a nad kterým se tak rozplývala. Ještě štěstí, že si vzala své pohorky. Aspoň to jí umožní suchá chodidla.
Bianca
Hezky jsem se otočila na patě a ještě rozespalá jsem se došourala do koupelny, která byla útulně malá, a mě se děsně líbila. Opláchla jsem si obličej a pořádně se podívala do zrcadla. Co bych mohla udělat s těma vlasama? Většinou jsem si je nechávala rozpuštěné, ale teď by potřebovaly zkrotit. Popadla jsem hřeben a sčesala si je do skřipce tak, že mi pár pramenů trčelo do všech stran.
No, vlasy bych možná měla, ale co na sebe? Podle toho jak tam venku je to vypadá na ty velké pohorky, svetr a tepláky. Originální kombinace s extrémně elegantním účesem. Neváhala jsem a opět jsem své tmavé vlasy rozpustila. Přece jenom takhle to vypadá lépe.
Vrátila jsem se do svého pokojíčku spojeného s kuchyní a otevřela kufr. Včera jsem se nedopracovala k vybalování. Byla jsem totálně zabraná do knihy, která se blížila ke konci a mě ten poutavý děj přímo pohltil.
Zabořila jsem svou hlavu do kufru a vyhrabala svůj modrý rolákoví svetřík, staré džínsy ještě po mámě a velké pohorky, které mi tak jako tak připadaly ještě větší, než když jsem je měla posledně na sobě. Obula jsem si je na svou malou nožku, takže mi v těch botách krásně plandala. Popadla jsem bundu a usoudila jsem, že by potřebovala přece jenom vyprat.
Rozhodla jsem se, že dnes se tu porozhlédnu a udělám nějaký ten snímek toho kostelíka, kvůli kterému tu jsem a taky kvůli kterému musím vytrpět dnešní deštivé a nudné počasí. Ale jak vidím - a mě samotnou to překvapilo - ani to mě od toho neodradilo a to deště a zimu nesnáším.
Opět jsem zabořila hlavu do kufru a vytáhla svůj zastaralý foťáček. Nepotřebovala jsem žádný originální vynález dnešní doby, co by mi uchoval ty fotky na miniaturní kartičce a mohla bych si je kdykoliv smazat z foťáku. Fotky zachycené na filmu mi připadali více krásnější a kouzelnější. Měli svou zvláštnost.
Sama jsem se udivila kolik věcí se mi do toho kufru vešlo a většinou to byli nějaké ty malé věcičky. Nejsem žádná vetešnice, ale tohle byly nezbytně nutné věci. Kdybych se samozřejmě nudila tak jsem si musela sebou vzít knihu plnou sudoku. Ale stejně vím, že především budu studovat věci z historie. Z kufru jsem vyndala peněženku. Bylo tam víc než dost peněz. Zapřemýšlela jsem, že bych se cestou nazpátek mohla posadit v nějaké hospůdce na oběd. Mé poslední jídlo nedopadlo nějak slavně, ale to bylo asi tím, že jsem do vegetariánského jídla dala maso a to jsem to vařila podle receptu. Začínám silně pochybovat, že umím číst. Maso se tam dostalo nedopatřením.
Foťák jsem uložila do své tašky a její popruh si dala přes rameno. Jakmile jsem vyšla ven, všimla jsem si, že včera po mém příjezdu jsem nestačila zaregistrovat okolní svět. Tohle bylo opravdu malé městečko. Crabbedtown se zdál být naprosto odlišný. Cítila jsem zde jinou atmosféru, jako bych byla v jiném světě.
Kromě hluku, který tu nadělaly děti tu bylo naprosté ticho. Tváře dospělých mě děsily. Jako by tu každý zestárl ve svém mládí.
Sakra! Měla jsem si vzít tu čepičku co mi leží na dně kufru. Déšť se mi srážel na vlasech a začaly se mi zacuchávat. Nasadila jsem si kapucu a kráčela dál.
"Promiňte pane," zastavila jsem starce. Otočil se a hodil na mě lhostejný výraz. Nebudu se přece rozčilovat, že?
"Mohl byste mi prosím pomoct?" otázala jsem se a upřeně se zadívala do jeho očí, kolem kterých se tvořily vrásky. Jen kývl.
"Hledám kostelík svatého Alexandra."
"Půjdete touhle uličkou až dorazíte na křižovatku, kde stojí velké lípa. Dáte se vpravo. Říká se jí Alexandrova cesta. Tam půjdete dál rovně po žluté až dorazíte k vrcholku, kde stojí ten váš kostelík. Je to jediný kostel v tomhle zatraceném městě." Řekl svým chraplavým hlasem.
"Dobře, děkuju moc." Poděkovala jsem, ale stařec mě ještě zachytil.
"V noci se tu nepoflakujte, ano? Ale lepší bude, když odsud hned zmizíte." Dodal a pak už si mě dál nevšímal. Odešel svou kulhavou chůzí pryč. Nevěděla jsem, co na to mám říct. Tupě jsem zírala do místa, kde stařec zmizel v té husté mlze, ale pak jsem se probrala a zamířila do té uličky.
autor kapitoly: Eclipse

