close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední upír 3.

20. března 2009 v 2:02 | Ainikki |  Poslední upír
autor: Eclipse a Ainikki

Bianca

Zatemnila jsem všechna okna a z mého kuchyňského koutu jsem si vytvořila provizorní fotokomoru. Přišpendlila jsem kolíčky na připravenou šňůru poslední snímek a zkoumavě si ho prohlédla. Byla jsem spokojená. Všechno to bylo zdokumentované velice dobře. Budu to muset poslat na akademickou půdu, aby se páni vědátoři mohli na vlastní oči přesvědčit, jaký skvost tu stojí, a že je rozhodně záhodné uvolnit nějaké dotace na můj další výzkum.


Pod narušenou svrchní vrstvou štuku totiž začínal zub času pomalu odkrývat nějakou malbu. Z mých předběžných výzkumů by to odpovídalo 3. století. Nejdříve jsem myslela, že se mýlím, proto jsem poslala nějaké vzorky kolegovy do laboratoře. Trvalo celý dlouhý týden, než mi přišly výsledky, které moji domněnku jen potvrdily a připustily možnost, že je ta malba možná ještě starší. To bylo zvláštní. Do téhle oblasti se křesťanství dostalo až o mnoho později, tak proč v Crabbedtownu vznikl kostel již takhle brzy? Možná ta stavba původně sloužila k úplně něčemu jinému a později byla na kostel přestavěna a původní freska byla zamalována a nebo ti lidi tady měli nějaký důvod, proč začali věřit.

Mohla jsem jen doufat, že odpovědi na mé otázky mi poskytne ona záhadná nástěnná malba, kterou jsem mravenčím tempem začala pomalu odkrývat. Šlo to ztěžka. Stěny byly hodně vlhké a narušené. Žádala jsem, aby mi sem zaslaly někoho na výpomoc, ale žádosti nebylo vyhověno. Nemůžou si prý dovolit platit dalšího vědce, který se bude v nějakém opuštěném zapádakově zabývat nevýznamnou rozpadající se náboženskou stavbou.

Snímky jsem stihla usušit ještě téhož dne. Nasoukala jsem je do obálky a s velice obsáhlým popisem postupu mé práce a všech mých dohadů a předpokladů jsem je odeslala svým nadřízeným. Já se nehodlám vzdát. Dokážu, že tahle barabizna - jak se o ni párkrát nelichotivě zmínili - stojí za záchranu.

A je tu ještě jedna věc, kterou nehodlám vzdávat, a to je navázat kontakt alespoň s někým z místních obyvatel. Vstřícnost byla tedy rozhodně vlastnost, kterou poněkud postrádali. Jsem tu již více jak týden a ta osamělost začíná být k nesnesení. I proto jsem se rozhodla dnes večer vyrazit ven bavit se. Byl nejvyšší čas se pomalu připravit. Měla jsem zjištěné, že je tu jediný klub, který tu funguje přes noc. Ten se tedy stal cílem mé výpravy. Předpokládala jsem, že je to jediné místo, kam se mohou mladí chodit bavit. Připadalo mi tedy vyloučené, abych se tam s někým neseznámila.

Dala jsem si horkou sprchu. Natáhla jsem na sebe bokové rifle, kozačky na podpatku, černé tričko se stříbrným potiskem a riflové sáčko. Pečlivě jsem si vyfoukala vlasy a vše podtrhla kouřovým líčením. Musela jsem kriticky uznat, že mi to slušelo. Naposledy jsem se překontrolovala v zrcadle, popadla kabelku a zamířila si to směr klub Měsíční luna.

Po vstupu do podniku mě do nosu udeřil silný zápach cigaretového kouře. Rozhlédla jsem se. Bylo tu velké přítmí a k mému překvapení i docela prázdno. Pár lidí se tísnilo u herních automatů a nějaký hlouček zjevně podnapilých mladíků se povaloval u nejzaššího stolu v místnosti. Pokrčila jsem jen rameny. Zřejmě je ještě brzy. Usadila jsem se na barovou židličku a objednala si pití. Pomalu jsem usrkávala tu sladkou tekutinu s trochou alkoholu a dostala jsem neodbytnou chuť si zapálit. Rychle jsem tu myšlenku zapudila. Trvalo mi přece tak dlouho přestat kouřit. Mrkla jsem na hodinky. Bylo po desáté večer. Tohle je přece doba, kdy se podobná místa plní lidmi.

"Ještě jednou?" Zeptal se mě barman a odebral mi prázdnou sklenici. Přikývla jsem.
"Bývá tu někdy těch lidí víc?" Nedalo mi a navázala jsem kontakt alespoň s ním. Přistavil mi plnou sklenici.
"Tady nejsou lidi zvyklí se bavit. Spíš bych řekl, že vůbec nechodí v noci ven." Odpověděl mi a dál si mě nevšímal. Tohle nemělo cenu. Zklamaně jsem si ještě došla na toaletu, zaplatila a vydala se na cestu zpět domů.

Po tmě to město vypadalo ještě tajemněji než ve dne. Řekla bych, že skoro až děsivě a to já tedy rozhodně nikdy nebývala strašpytel. Navíc jsem měla pocit, že spolu se mnou opustila Měsíční lunu ještě nějaká další postava. Horečnatě jsem se ohlížela, ale za mnou nikdo nešel. Nechala jsem to plavat a přidala do kroku. Rozhodla jsem se, že si cestu domů zkrátím přes nějaký malý lesopark. Ignorovala jsem drobné mžení, které se pomalu měnilo v stále hustší déšť a jen jsem si límec saka přitáhla blíž ke krku. Pomalu jsem si tady na to počasí začala zvykat.

Opět ty kroky. Chtěla jsem začít utíkat, ale bylo pozdě. Kdosi, nebo spíše cosi mě strhlo z cestičky a začalo táhnou po trávě neznámo kam. Propadla jsem panice, ale ze strachem staženého hrdla se mi vydral jen přidušený sten. Útočník mě přestal vleknout a já si všimla, že jsme se zastavili v nějaké houštině odkud už ani nebyly vidět pouliční lampy. Vytřeštěně jsem poulila oči do tmy a snažila se vyškubnout. Veškeré snahy se ubránit byly naprosto zbytečné. Připadala jsem si jako v kleštích, ve kterých nebylo možné se pohnout. Na hrdle jsem ucítila silný stisk a pak jsem musela ztratit vědomí.

Probrala jsem se až v něčí náruči. Silné mužné paže mě pomalu odnášely pryč z toho strašného místa a já si uvědomila, že už jsme téměř u mého bytu. Postavil mě na zem.
"Myslím že jste doma." Konečně jsem měla možnost prohlédnout si svého zachránce. Byl téměř o půl hlavy vyšší než já. Na sobě měl dlouhý černý kožený kabát a na hlavě kapucu. V přítmí pouliční lampy jsem mu tedy velice špatně viděla do obličeje, ale skoro bych řekla, že měl zelené oči. Jasně jsem pouze viděla jeho smyslně vykrojené prokrvené rty, které se na muže zdály až obdivuhodně jemné.
"Jak… jak jste vlastně věděl kde bydlím?"
"Každý to tu ví. Nepřichází sem mnoho nových lidí, kteří tu zůstávají." Jeho hlas se mi vkrádal až někam hluboko do hlavy a působil na mě opojně melodickým způsobem.
"Děkuji. Nejspíš jste mi zachránil život." Vysoukala jsem ze sebe.
"Příště se tu v tuhle dobu nepotulujte." Doporučil mi jen a měl se k odchodu.
"Počkejte. Kdo vlastně jste?"
"Jmenuji se Samael a vy běžte domů." Přiblížil se ke mně a ty slova mi téměř zašeptal do ucha. Omámeně jsem přivřela oči. Když jsem je znovu otevřela, byl pryč.
"A uvidím vás ještě někdy?" Zašeptala jsem do setmělé ulice a odemkla dveře.

autor kapitoly: Ainikki
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama