close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední upír 4.

20. března 2009 v 2:03 | Ainikki |  Poslední upír
autor: Eclipse a Ainikki

Nezdálo se, že by někdo v tomto městě znal muže jménem Samael. Každý, koho se dívka ptala, jí odpověděl stejně. Nikdo takový tu nebydlí. Ona byla ale přesvědčená, že musí existovat nějaké místo, kde by mohl přebývat, nebo tu alespoň musí být někdo, kdo by o něm slyšel. Vždyť ho přeci viděla předevčírem. Ty jeho zářivě zelené oči, které se jí objevovaly ve snech. Přece to nemohl být výplod její fantazie. Věděla moc dobře, že ten muž existuje a někde tu bydlí, ale nikdo ho tu neznal.


Rozhodla se, že ho najde na vlastní pěst, ale kde začít? Znala jen jeho jméno, které bylo až moc neobvyklé. Ostatně stejně jako to její. Ten neznámý muž ji natolik omámil, že by kvůli němu byla schopná vyhlásit pátrání.

Rozhodně neměla v plánu se vzdát. Někdo ho tu musí znát. Nabízelo se vysvětlení, že možná není příliš oblíbený a má jen pár přátel, ale v tomhle malém městečku by se tu snad měli znát všichni alespoň od vidění.

Postávala v tom malém mrholivém deštíku a pozorovala dům, který stál na kraji města. Působil děsivě. Byl moc tmavý a velký. Jako, kdyby to byl rovnou dům pekla. Okna byla zavřená a vypadala zpuchřele, ale přesto pevně. Potřebovaly by umýt. Byla samá pavučina.

Kdo by v takovém domě mohl bydlet? A bydlel tu vůbec někdo? To by se ale nejspíš jinak nesvítilo v malém okénku úplně nahoře. Rozhodla se, že se to pokusí zjistit a poodhalí tak identitu obyvatele téhle zpustlé barabizny.

Přešla cestu promočenou deštěm, na které se vytvářelo bláto a zalitovala, že si na sebe vzala zrovna kozačky na jehlách. Brodila se blátem snad věčnost, než došla ke dveřím a zaťukala.

Dlouho nikdo neotvíral. Přece ale nebylo tak pozdě, že by mohli lidé tohoto domu již spát. Bylo pomalu osm hodin večer a v tom okýnku se stále svítilo. Jenže nikdo neotevíral. Zkusila zaklepat znovu. Za dveřmi se ozvalo šustění a pak se konečně kdosi ozval.

"Kdo je to?" Zahuhlal mužský hlas a čekal na odpověď.

Bianca

"Dobrý den, jmenuji se Bianca Belief. Chtěla jsem se vás na něco zeptat." Odpověděla jsem na jeho otázku, kterou jsem často slýchávala doma, když jsem zvonila u sousedky. K mému překvapení se dveře otevřely a v nich stál starý muž. Zdálo se, že je slepý.

"Pojďte dál." Řekl a pozval mě dovnitř. Když jsem však vstoupila do domu uchvátila mě jeho velikost. Z venku se zdál menší, než byl uvnitř. Vonělo to tu starým dřevem a vypadalo to jako by se tu čas zastavil. Všechny ty věci bych připsala tak do 30. let dvacátého století.

"Pojďte dál." Pobídl mě muž a přešel z chodby do dalšího pokoje, který už byl moderněji zařízený a zdálo se, že je to obývací pokoj spojený s kuchyní.

"Posaďte se. Dáte si čaj?" Optal se mě a já si sundala svůj promočený kabát a pověsila ho na věšák stojící v rohu místnosti.

"Ano, děkuji moc." Poděkovala jsem a usadila se do křesla, které bylo potaženo kůží a nádherně vonělo. Rozhlížela jsem se kolem a všude visely fotky muže, který byl podobný tomu, co mi otevřel. Usoudila jsem, že to nejspíš bude on za mlada. Na některých fotkách byl i s nějakou mladou ženou. Též se mi zdála povědomá, ale vím, že jsem jí nikdy neviděla.

"Tak povídejte." Pobídl mě ten starý pán, když usedl do druhého křesla a vzal si k sobě svůj hrnek teplého čaje.

"Nejdříve jsem se chtěla zeptat u koho to vlastně jsem. Víte nedávno jsem se přistěhovala a ještě tady neznám okolní obyvatele."

"Já se jmenuji Daniel Taibel a bydlím tu odjakživa." Řekl muž a pozorněji se na mě podíval. Teprve nyní jsem si všimla, že není slepý. Musela mě zmýlit tma, která předtím panovala venku.

"Takže byste měl znát muže jménem Samael?" Vyhrkla jsem hned. Nač totiž chodit kolem horké kaše, jednoduše jsem se zeptala na rovinu. Stařík se nad jeho jménem napřímil a pozorněji se na mě podíval.

"Samozřejmě, že tohoto muže znám." Odpověděl nakonec a ve mně zaplál pocit naděje.

"Povězte mi o něm něco." Žadonila jsem, ale na druhou stranu jsem si uvědomila, že bych měla své nadšení více skrývat.

"Neznám ho osobně, ale vím, že vám o něm může povědět někdo jiný. Nebo vám spíš může pomoci."

"A kdo?"

"Můj syn. Jmenuje se Charles. Pracuje jako knihovník v místní knihovně. On sám se zajímá o období, v kterém Samael žil."

"Období?" Zaujala mě informace z jeho sdělení a v krku se mi vytvořil knedlík.

"Možná jste mě špatně pochopil. Samael žije v dnešní době." Dodala jsem na upřesnění a snažila se polknout.

"To bude omyl, slečno. Samael byl kníže v tomto městě někdy kolem sedmého až osmého století našeho letopočtu. Přesné informace zná můj syn. Dnes tam, ale už nebude. Zajděte za ním zítra, ano?" Řekl ten muž a já dopila poslední doušky čaje.

Když jsem opustila dům pana Taibela, musela jsem stále přemýšlet nad tím, co mi řekl. Není možné, aby Samael byl v tomto světě tak dlouho. Tedy pokud jsme mysleli stejného Samaela.

Nadějně jsem doufala, že se z nenadání objeví vedle mě a já opět spatřím jeho zelené oči, které - jak už vím předem - uvidím ve svém dnešním snu.

Došla jsem domů. Zula jsem ze svých nohou kozačky a kabát pověsila na věšák. Pomalu jsem se v tomto malém bytečku začínala zabydlovat. Ještě tu chybělo pár věcí, ale jinak to tu vypadalo útulně a hlavně tu bylo teplo, na rozdíl od počasí, které panovalo v tomto městečku a evidentně nemělo v plánu se nijak umoudřit. Zatím to vypadalo, že balit si letní šaty, plavky a podobné drobné hadříky, nemělo vůbec žádný smysl. Tady je zřejmě neupotřebím.

Sedla jsem si ke svému notebooku, zapojila ho do sítě a ihned zapnula.

Mezitím, než ten můj kamarád naběhnul, jsem si šla udělat večeři. Ve vaření jsem se začínala lepšit. Ještě to nebylo nic slavného, ale uvařit těstoviny jsem už zvládla.

S talířem plným těstovin jsem si přisedla k notebooku a najela si na internet. Když jsem ho spustila, do vyhledávače jsem zadala "Samael". Vyjely mi další okénka, ale byly to stránky čistě o Švýcarské heavy metalové skupině. K jménu Samael jsem dopsala "Crabbetown" a dala enter. Náhle se po celém bytě rozlehla tma. Internet mi vypadl. Myslím, že v celém městečku vypadl proud.


autor kapitoly: Eclipse
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama