close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední upír 5.

20. března 2009 v 2:04 | Ainikki |  Poslední upír
autor: Eclipse a Ainikki

Bianca

Probudila jsem se do mlžného sychravého rána. Ostatně nebylo se čemu divit. Jiný rozbřesk, než plný líně se povalujícího šedavého oparu, jsem tady nezažila. Cvakla jsem vypínačem. Elektřina stále ještě nebyla zprovozněna. Tady si dávají nejspíš se vším dosti na čas. Včera mi ten výpadek poměrně překazil plány. Nejen, že moje proplouvání vlnami internetu ve snaze zjistit něco o mém tajemném neznámém, tím bylo znemožněno, ale ještě ke všemu mi nezbývalo nic jiného, než si zalézt do postele a pokusit se usnout v hodinu na mě nezvykle brzkou. Trvalo mi snad věčnost, než se mi podařilo zamhouřit oči. Možná to bylo zapříčiněné i jakýmsi prazvláštním pocitem, který mi způsoboval mrazení v týle. Podivná hrůza, či co. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že jsem někým pozorována. Bláhové. Začínám být paranoidní.



Po lehké snídani jsem se rozhodla neotálet, a když mi včera pátrání neusnadnil počítač, vydala jsem se navštívit na doporučení toho podivínského starce místního knihovníka. Ulice města byly naprosto vyprázdněné. Ne snad, že by tu v dnech jiných panoval čilý ruch, ale dnes tu bylo skutečně až děsivě mrtvo. Límec svého kabátku jsem si přitáhla blíže ke krku a přidala do kroku.

Tak mladá… Tak horlivá… Rádoby vědátorka dychtivě se šťourající v historii nejen toho kostelíka, ale teď už i mojí…

A zase to vlezlé mrazení. Stává se ze mě strašpytel. Jinak jsem si své pocity nedokázala vysvětlit. Neustále jsem se kolem sebe obezřetně rozhlížela a těkavým pohledem zkoumala každé zákoutí. Měla jsem chuť začít utíkat. Hlavně abych už byla na místě.

Moje minulost ale zůstane hezky spát. Jak se říká, kdo se moc ptá, moc se doví. A já dodávám, že ne vždy se zvědavost vyplácí…

Kaluže pod mými spěšnými kroky cachtaly a máčely mi nohavice. A moje oblečení marně zápasilo se silnými nápory větru. Začínala jsem se třást nejen strachy ale i zimou. Bylo to tu zas. Ale oči, které by bedlivě slídily za každým mým krokem, jsem nespatřila.

Okouzlující… křehká… krásná… něžná… podmanivá… Co prováděla ta banda sadistických pomatenců s místními lidmi mi bylo jedno. Na téhle přivandrovalkyni mi ale pro mě naprosto nepochopitelně záleželo. Přesto jsem si nepřál, aby se ke mně jakkoli přiblížila, cokoli o mně věděla…

Konečně u cíle. S úlevou jsem před sebou spatřila budovu městské knihovny a vklouzla za masivní dubové dveře. Z druhé strany jsem se o ně opřela a pár minut se jen tak vydýchávala. Mezitím jsem si rozepínala knoflíky svého kabátu. Topilo se tu a já se pod vrstvami svého šatstva začínala cítit nepříjemně. Obezřetnými kroky jsem postoupila hloub do místnosti. Byl tu klid. Na svazcích knih ulpívala poměrně silná vrstva prachu. Jakoby je snad nikdo nikdy nepoužíval a ony se tu pouze neužitečně povalovaly. Pavoučci si v tichosti předly svoje sítě a jen umocňovali zpustlost tohoto místa. Musím říct, že jsem se tu necítila o moc lépe, než venku.

"Haló, je tu někdo?" Odvážila jsem se promluvit. Nikdo se neozýval. Nikde se nic ani nepohnulo. "Haló… jste tu… bylo otevřeno." Přidala jsem na hlasitosti.
"Dobrý den. S čím vám mohu pomoci?" Zpoza jednoho regálu se vyloupla mužská postava a já leknutím uskočila stranou a málem jsem i poděšeně vykřikla. Nečekala jsem to. Mé kroky se tu rozléhaly přímo v ohlušujícím dunění a to jsem se snažila našlapovat opatrně a chůzi tohoto muže jsem vůbec neslyšela se přibližovat. Záhada to ovšem nebyla nikterak galaktická. Stačil jediný pohled na jeho nohy a vše bylo vyjasněno. Byl obut v domácích károvaných papučích s velice měkkou podrážkou. Celý jeho zjev byl poněkud starodávný. Řekla bych spíše staromládenecký. Hnědé ošoupané manžestrové kalhoty a šedý plstnatý svetr značily, že móda mu příliš mnoho neříkala. Nebyl ani nikterak starý. Mohlo mu být tak maximálně o deset let více nežli mně.

"Ehm, dobrý den. Já… jmenuji se Bianca Belief." Vzpamatovala jsem se a zdvořile se představila natahujíc k tomu muži svou pravici. Zpod malých kulatých brýliček si mě zaujatě prohlédly šedavé nezáludné oči.
"Vím, kdo jste, slečno. Tohle je malé město." Znovu mě ujistil o tom, že tady se nic nového vskutku dlouho neutají a krátce mi potřásl s nabízenou rukou.
"Ach, jistě… včera jsem hovořila s vaším otcem." Začala jsem tedy mluvit přímo a rovnou mu líčila, co vlastně potřebuji. "Zajímám se o muže jménem Samael a váš tatínek říkal, že mi o něm můžete něco povědět."
"Oh, ano… Samael… Co k němu jen říci… Je to zajímavá historická postava tohoto kraje. Jeho život se datuje někdy na přelom osmého a devátého sto…"
"Promiňte, že vás přerušuji." Skočila jsem mu trochu nevrle do řeči. "Tohle už mi řekl váš otec. Ovšem já si s tím dovoluji nesouhlasit. Samaela jsem viděla a jako někdo, komu by mělo být několik stovek let, na mě nepůsobil."
"Hm, slečno…" Uchechtl se ten knihomol, který mi začínal být po prvotních sympatiích docela protivný. "Já nechci nijak zlehčovat to, co jste spatřila, ovšem myslet si, že kníže Samael… a tady… nejspíš si z vás někdo udělal dobrý den." Odtušil posměšně a ve mně začínal pomalu bublat vztek. On mě tu má prostě za blázna. Pomatenou holku, co si vymýšlí nějaké přeludy. Ovládla jsem ale chuť poslat ho ke všem čertům a jen jsem zarytě mlčela a poslouchala dál jeho výklad. "Pokud přestanete trvat na tom směšném nesmyslu, že mezi vámi a knížetem došlo k osobnímu setkání… vskutku, slečno, nedurděte se. Jen se vám nejspíš někdo z místních mladíků představil jeho jménem… tak vám povím něco o jeho životě." Mluvil na mě unyle a monotónně bez sebemenšího náznaku nějakých emocí. Studenej psí čumák a typickej knihovník. Nikdy jsem neměla tyhle lidi ráda. Nudní, fádní, bez jiskry a myslící si o sobě, že spolkli všechnu moudrost světa. Vzala jsem ho ale na milost. Ať se tedy vymluví, když o to evidentně tak moc stojí.

"Poslouchám vás… pane…"
"Oh, jsem Charles Taibel. To ale není podstatné. Nepřišla jste přeci kvůli mému jménu. Vraťme se tedy k věci. Kníže Samael spravoval místní kraj už od svého brzkého věku. Prameny uvádí, že zhruba jako 15ti letý. Jeho rodiče totiž zemřeli za podivných okolností, takže své panství začal spravovat vskutku velmi brzy. Říká se o něm, že byl na svou dobu překvapivě dobře vzdělaný a moudrý, proto byl také schopen ujmout se svého postavení v podstatě už v dětském věku bez dopomoci nějakého správce. Nechal prý i údajně vystavět ten kostelík, který restaurujete. Ale není to nikde písemně doloženo. Je to spíše jen informace, kdy jedna bába povídala, rozumíte mi? Původní panské sídlo bylo již zubem času a četnými válečnými konflikty srovnáno se zemí. Zbyl jen ten kostel, což je zvláštní. Jednoduše odolal všem dějinným událostem… no a co ještě říci. Lidé měli knížete rádi. Měl smysl pro spravedlnost. Ve svých sedmadvaceti letech se ale…" Odmlčel se.
"Co se sním stalo?" Netrpělivě jsem se dožadovala dopovězení příběhu.
"Spekuluje se o mnoha možných scénářích. Prý zemřel na následky moru, který v té době zachvátil kraj. Nebo se na lovu ztratil v lesích a zabili ho potulní lapkové, ovšem oblíbená báchorka místních klevetných bab je, že padnul do osidel temných mocností a zbláznil se." Poťouchle se ušklíbl a zřejmě skončil své vyprávění.

"A… máte tady v knihovně nějaký písemný pramen, kde by bylo možno se oněm dovědět něco dalšího?"
"Bohužel, slečno. Asi před třemi lety zachvátil tuto budovu požár. Nebylo to nic velkého a shořelo jen pár svazků, ovšem mezi nimi bylo vše, co se týkalo místní historie, takže vám více nepomohu."
"Vy jste tedy, předpokládám, jediný, kdo má obsah těch knih v paměti?" Ujišťovala jsem se. A vůbec se mi nepozdávala ta podivná okolnost, že zrovinka prameny, které potřebuji, byly zničeny… Nemohla jsem se zbavit dojmu, že mi neříká tak docela úplnou pravdu a naprosto úmyslně se mi snaží mnoho skutečností zatajovat. A to jeho urputné přesvědčování, kterak se mi knížecím jménem představil někdo z místních… Jednoduše jsem mu nevěřila, každopádně své předpoklady si budu muset nějak ověřit bez jeho pomoci.
"Ano, to jsem. Ovšem vše podstatné jsem vám již řekl. Nenašla byste tam nic převratného. Mohl bych ale nabídnout jakoukoli jinou knihu. Jste historička. Předpokládám, že čtete ráda a místní tuto zálibu vskutku příliš nepreferují, takže tu ty svazky docela zahálejí." Snažil se mi poměrně šikovně vnutit něco z těch skvostů, které se mu tu tak bez užitku povalovaly.
"Ne, děkuji. Přivezla jsem si s sebou dost svých knih, ale určitě se tu zastavím, až nebudu mít co číst." Vyloudila jsem na tváři zdvořilý milý úsměv a znovu mu podávala ruku. "Mějte se hezky. Ráda jsem vás poznala a děkuji za váš čas." V rychlosti jsem se rozloučila a odcházela.

Cesta zpět do bytu proběhla o mnoho lépe. Již žádné mrazení, žádný sledující stín. Možná to bylo i tím, že se trochu vyčasilo. Mlha opadla a nesměle zasvítilo slunce. Hned se mi o něco zvedla i nálada, kterou jsem si nemínila kazit ani faktem, že jsem se vlastně nedověděla nic uspokojivého. Jen další hádanky a pohádky. Nu což… Pokud o našem Samaelovi neexistuje žádná lepší informace, budu se s ním muset setkat znovu…


"Charlesi… Charlesi… Charlesi…" Ozval se zastřený, ale pevný hlas z jednoho zapadlého koutu knihovny. "Moc žvaníš…" Padla výčitka a vysoká postava zahalená v temném plášti se vyloupla ze stínu.

"Ale prosím tě. Neřekl jsem jí nic, co by nemohla slyšet." Odtušil knihovník nevzrušeně a na příchozího se ani nepodíval. Zahloubal se do řádků nějakého novinového výtisku.
"Nesouhlasím… bylo toho až moc… ona není hloupá… a dívej se na mě, když s tebou mluvím." Trochu napruženě na sebe upozornil a nevýraznému nevzhlednému muži vyrval plátek z ruky a zaklapl ho.
"Nečerti se hned. Myslím, že její fantazie není zase tak bujná, aby z informací, které jsem ji tak lakonicky poskytl vydedukovala, že má co dočinění s nesmrtelným… ó pane kníže…" Uchichtnul se a hraně se poklonil. I tenhle sešněrovaný suchar dokázal občas šaškovat.
"Nech si ty vtipy!" Muž v kápi ohrnul ret. Neměl náladu na žerty. Potýkal se se zvláštní bouří pocitů, která vířila jeho nitrem. Mátlo ho to. Zaobíral se tou holkou více, než bylo zdrávo.

"Och, pán nemá náladu… Dobře, jak chceš. Ovšem vysvětli mi, jak je možný, že se o tobě dověděla? Podle toho, co mi řekla, jste do sebe i někde narazili. Odkdy konverzuješ s cizáky?"

"Já… neměl jsem to v plánu… byla to náhoda… napadli ji." Vysvětloval krkolomně.
"Ach tak, chápu. Takže záchrana dámy v nesnázích… Myslel jsem, že je ti jedno, na kom si ty pijavice smlsnou. Proč se do toho mícháš?" Neodpovídal, a tak Charles pokračoval ve svých úvahách. "Ááá, mám to. Že by sympatie? Ona je skutečně nádherná… Dej si pozor. Tyhle city nejsou žádoucí…" Vytknul mu s pozdviženým ukazovákem, aby přidal svým slovům na vážnosti.
"Nesmysl!" Zamítl jeho domněnky razantně. "Nic v tom není. Prostě se to stalo. Nechápu, proč tu s tebou tlachám. Mám důležitější věci na práci." Prsknul podrážděně a o tom, že byl ještě před chvíli v místnosti svědčil jen jemně zvířený prach, který se opět pomalu započal snášet na police s knihami. Knihovník nehnul ani brvou. S ledovým klidem hmátl opět po novinách a znovu se do nich zahloubal. Byl zvyklí na prchlivé projevy chování svého "přítele".

autor kapitoly: Ainikki
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama