close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední upír 6.

20. března 2009 v 2:05 | Ainikki |  Poslední upír
autor: Eclipse a Ainikki

Vášeň... nosíme ji v sobě všichni. Pospává, číhá.. Ačkoliv je nechtěná, nezvaná... probouzí se, otevře své čelisti a zavyje. Promlouvá k nám, vede nás a my posloucháme. Máme snad jinou možnost...?

Opět se probudila a vytřeštila své oči do děsivé tmy, jež vládla v jejím malém bytečku. Tohle nemohl být sen... Byly to myšlenky cizího člověka. Někoho koho zná... Ale sama nevěděla, kdo se odvážil ji takto probudit. Zamžourala více do tmy, ale nikoho nenašla. Koho by také měla hledat? Stává se z ní snad strašpytel? Ne, ne, ne... jen jí něco uvnitř sebe samo děsilo... Ani ona nevěděla co.


Zavřela svá unavená očka a nechala se opět vnést do světa spánku. Přeci jenom v něčem měla pravdu. Někdo ji sledoval... Stál pod okny a možná na něco čekal. Ne, hlídal ji. Nemohl dopustit, aby této přitažlivé ženě někdo ublížil. Sám netušil, proč u ní zůstává...
Na konci ulice se mihl černý stín. Zbystřil svůj zrak jiskřící neodolatelnou zelení a vydal se za neznámým.

Možná to nebyl žádný muž ani žena. Možná že tam proběhla jen černá kočka. Měl snad natolik vyvinuté smysly, že by dokázal poznat kočku od... síly všech mocností. Ne... dnes neměl náladu se s ním setkat.
"Konečně jsem tě našel." Proplul tmou ostrý hlas. Opravdu na něj neměl náladu... Vlastně... utíkal před ním už několik let. Nikdy se nepřidal na stranu zla ani na stranu dobra. Jaký smysl by to mělo.
"Co tu pohledáváš?" Procedil skrz zuby snažíc se ovládat svou zuřivost. Věděl, kdo se pod tou velkou kápí schovává. Jaká ošklivá tvář.
"Řekněme, že tebe. Však víš... Máme nedořešené věci. Rád bych tě viděl na naší straně. To však už víš... Doslechl jsem se, že jsi se zvláštním způsobem připojil k nějaké ženě."
"Doslechl ses špatně."
"Já si to říkal... Ty vlastně nikdy s nikým nespolupracuješ."
"Jo, to máš pravdu. Ještě něco?" Chovat se k této existenci slušně? Ani nápad. Nějakým způsobem by ho chtěl od sebe odehnat.

"Vrátím se a věř... že na svou stranu si tě získám." Zašeptal muž v kápi a jako mávnutím proutku zmizel. Naše postava osaměla. Svůj zelený pohled namířil na ženu, která stála od něj nepatrně pár kroků.
"Nejdříve on a teď ty... Takže i tebe si získal?" Podle toho, co řekl, ji dobře znal.
"Dá se to tak říct. Ale ty víš, že vždy budu patřit jen tobě, drahý."
"Pokud vím, tak mezi námi už to dávno skončilo."
"Pro mě ne..."
"Tos mi přišla říct? Potom můžeš zase odejít." Otočil se na patě a vykročil vpřed. Dnešní večer byl opravdu zvláštní. Určitě ji poslal, aby ho přesvědčila. Jenže... ona už nad ním nemá vliv.

Bianca

Probudila jsem se, ale na devadesát devět procent jsem věděla, že to je sen. Ležela jsem v mokrém kapradí a dívala se na krásně zářící paprsky slunce, které jemně proplouvaly mezi korunami jehličnatých stromů. Nebyla mi žádná zima na to, že jsem na sobě měla oblečení na spaní. Bylo tu krásně. Neobvykle krásně. Někde uvnitř hlavy jsem věděla, že se nacházím v městečku Crabbedtown, ale takovéhle počasí zde nikdy nebylo. Posadila jsem se a porozhlédla se kolem. S hrůzou ve tváři jsem vyskočila na nohy a podívala se opět kolem sebe. Kapradiny byly stejně velké jako já. Ztrácela jsem se v nich...

A teď jsem se nadobro probudila. Skrz žaluzie proudilo ostré světlo slunečních paprsků. Vstala jsem urychleně z postele, při té příležitosti se mi samozřejmě zatemnilo na pár vteřin před očima, a přistoupila k oknu. Roztáhla jsem žaluzie a nechala do mého pokoje proplout tu krásu, která mi mnohonásobně zvýšila náladu. Svítilo slunce. V některých zemích je to na denním pořádku, ale tady... v Crabbedtown to je... vzácnost. Alespoň se dnes budu moc vkusně obléknout a nebudu na sebe tahat ty příšerně tlusté svetry.

V koupelně jsem se řádně upravila a v kuchyni jsem zase nasytila svůj žaludek. Vlastně tohle nebyl žádný problém. Nasypat si pár cornfleakes do misky a přidat mléko není těžká práce. Při nejmenším jsem si mohla být jistá, že něco v té kuchyni přeci jenom zvládnu. Popadla jsem kabelku, do ní šoupla pár věcí, které by mohly být nezbytné a opustila své království.

Zamířila jsem do nejbližšího potravinářství. No byl to takový minimarket. Aspoň tam byly věci, které jsem potřebovala pro svou stravu. Popadla jsem košík a ztratila se v útrobách regálů. Bylo neuvěřitelné kolik jsem toho potřebovala. Nikdy jsem si to tak moc neuvědomovala. Koutkem oka jsem zahlédla zvláštní postavu... Pocítila jsem pohled na své tváři a letmo jsem koukla na neznámého. Celým tělem mnou projel záchvěv radosti a zároveň strachu.

Takže nejsem blázen. Stál tu teď přede mnou, tedy pokud to byl on. Ten co... co mě před určitou dobou zachránil. Jeho zelené oči se dívaly přímo na mě. Byla jsem tak rozrušená, až jsem si neuvědoměle prokousla rozrušením ret. Měla jsem sto chutí za ním vykročit, ale jakmile mi do výhledu vstoupil dosti ramenatý muž... byl pryč. Hlavně nesmím panikařit. Hlavně ne panikařit...

***
Běžel po schodech skladiště rovnou dolů do svého úkrytu a teprve tam se mohl pořádně nadechnout. Nevěděl, že to bude tak obtížné. Neměl tam chodit, ale potřeboval vědět, že je v pořádku. Potřeboval... ji vidět. Tak dost. Žije přeci ve sklepení, o kterém nikdo neví až na pár výjimek. Neměl se tam vůbec objevovat.

Posadil se na zastaralý gauč, který si sem před několika lety přivezl a tiše oddychoval. Kdyby to bylo tak jednoduché. Neměl s touto ženou navázat žádný kontakt. Ale měl na výběr? Musel ji zachránit. Ne, nemusel. Nepracuje ani pro dobro, ale ani pro zlo. Bylo by jednodušší, kdyby z tohohle městečka odjel.

autor kapitoly: Eclipse
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama