close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Poslední upír 7.

20. března 2009 v 2:06 | Ainikki |  Poslední upír
autor: Eclipse a Ainikki

Bianca

Nemohla jsem uvěřit tomu, že se mi tak náhle ztratil z očí. Chvilkový pocit euforie vystřídalo zklamání. Zmateně jsem se otáčela kolem své osy a snažila se ho zahlédnout. Mé úsilí se ale zdálo být marné. Nakonec jsem přeci jen cosi zblikla. Cíp vlajícího dlouhého černého kabátu. Ztratil se ve dveřích označených nápisem "zásobování". Nepřemýšlejíc nad následky jsem se naprosto instinktivně rozeběhla tím směrem. Košík s nákupem jsem nechala stát uprostřed obchodu a odhodlaná k tomu ho znovu spatřit, jsem rozrušeně trhla s klikou oněch dveří. Zvláštní... Čekala bych halu, kde se budou tísnit krabice plné nevybaleného zboží, popřípadě tu mezi tím vším budou pobíhat jako pilné včelky nějací zaměstnanci, ale nic takového. Ocitla jsem se na ztmavlém schodišti vedoucím někam dolů neznámo kam. Na vteřinu jsem zaváhala jestli se náhodou nemám vrátit, ale nakonec zvítězila zvědavost. Hnána touhou se znovu setkat se svým tajemným neznámým, jsem se zvolna jala zdolávat schod po schodu. Našlapovala jsem s největší opatrností ve snaze předejít nepříjemnému pádu, protože jakmile za mnou zapadly dveře, pohltilo mě značně tmavé šero. Obrysy jednotlivých schodů jsem rozeznávala jen velice matně. Křečovitě jsem se přidržovala zábradlí a pokračovala v cestě. Nakonec se mi povedlo slézt bez větší úhony.


Chodba. Dlouhá, neudržovaná a zatuchající. To bylo místo, na které mě zavedlo ono schodiště. Pableskovalo tu nazelenalé nouzové osvětlení, takže už jsem nebyla obklopena jen tmou. K čemu jen mohl v marketu sloužit takovýhle suterén? Celé to tu působilo jakoby vytržené z prostor, které by tady každý předpokládal. Vlhko, zima a slyšet bylo jen kapání vody ze zřejmě porušené staré vodovodní sítě, jejíž trubky tu byly zabudované podél stropů a evokovaly ve mně představu plazících se slizkých hadů. Mrazilo mě z toho v zátylku. Nyní jsem to už ale nehodlala vzdát. Dodala jsem si kuráže a obezřetně jsem vykročila dál. Na konci chodby se na mě výsměšně, jako nějaká tlama, šklebila mohutná kovová vrata. Černá barva z nich místy oprýskávala a do kovu se neúprosně zakusovala rez. Chodba se u nich rozbíhala a další dvě její ramena se táhla někam do neznáma. Cosi mi ale našeptávalo, že to budou jen nějaké jiné přístupové cesty jejichž významem bylo hlavně to, aby dovedly toho, kdo po nich kráčel, právě k těmto vratům. Samael bezesporu musel zmizet za nimi.

Takže poslední nádech a výdech. S vynaložením značné síly jsem je pořídila otevřít. Prostor protnul ostrý skřípavý zvuk a mé následné zklamané zakňučení. Rozprostřelo se totiž přede mnou s největší pravděpodobností bludiště kanalizací. Jestli šel sem, tak nemám sebemenší šanci ho najít. Se skloněnou hlavou jsem se otočila k odchodu, jenže ouha. Zámek oněch vrat se musel nejspíš zaseknout. Zoufale jsem s nimi lomcovala, ale bez výsledku. Vrata zůstala neprodyšně uzavřena a já trčela ztracená ve smrduté stoce. Plíživě se mě začala zmocňovat panika a pohlcovala každou buňku mé bytosti. Zjitřeně jsem vnímala sebemenší zvuk a šustot kolem sebe. Poděšeně jsem vykřikla, když se mi cosi otřelo o nohu. Jen krysa. Zjistila jsem s jistou úlevou.

Bylo nutné se uklidnit a vymyslet, jak z toho všeho ven. Každý kanál přeci mívá spoustu vyústění vedoucích na povrch. Stačilo jen najít slabý kužel světla, který by mi napověděl, kudy odsud pryč. Hnula jsem se z místa a jistíc se dotykem ruky mapujícím zvlhlou stěnu, jsem se opatrnými krůčky šourala podél zdi vpřed. Hlavně už jsem toužila být daleko odsud, z tohohle tíživě děsivého prostředí. Nevím, jak dlouho jsem tudy klopýtala, močíc si boty ve stružkách páchnoucí vody, ale připadalo mi to jako věčnost. Tělo se mi chvělo díky vlezlému chladu, který tu panoval, nohy mi mrzly, protože má obuv se už nestačila bránit náporům té břečky, co tu protékala, a já si zoufala. Urputně jsem toužila, abych se probudila a zjistila, že to byla jen šílená noční můra, ale narůstající vysílení mého organismu mě přesvědčovalo o opaku.

Ale téměř na poslední chvíli přišla malá naděje. Kamenná stěna kanálu zmizla a já místo ní nahmátla něco jiného. Povrch byl mnohem hladší, ne tak chladný a příjemný na dotek. Zřejmě dřevo. Konečky prstů jsem to místo přejížděla a zjistila, že má zhruba metr v průměru. Při mém zkoumavém šátrání se mi za něco zachytil rukáv kabátu. Klika. Musely to být nejspíš dveře. Doufajíc, že mě vyvedou z téhle temnoty, jsem se je pokusila otevřít a slavila jsem úspěch. Vklouzla jsem za ně a hned v prvních vteřinách jsem zaznamenala mnohem přijatelnější teplotu vzduchu, než jaká panovala před nimi. Jen mi stále nebylo tak úplně jasné, kde to vlastně jsem. Kolem mě byla stále tma. Tušila jsem jen malinkatou místnost a po mé pravé straně byl závěs z těžké černé látky zastiňující nejspíš vstup do nějakých dalších prostor. Ten jediný jsem viděla, protože skrz něj velmi slaboulince prostupovalo světlo. Neuvažujíc nad tím, kdo nebo co, se za ním může ukrývat, jsem ho odhrnula a zůstala překvapeně zírat. Vypadalo to jako malý sklepní obýváček. Pár kusů nábytku, v jednom z rohů stůl a dvě židle a uprostřed starší červený otoman a dokonce krb, který byl ale momentálně vyhaslý. Jen na konferenčním stolku svítila malá lampička. Nic z toho ale nebylo podstatné. Mnohem důležitější byla postava sedící na gauči a měřící si mě se stejným překvapením a zaskočeností.

"Našla jsem vás." Vydechla jsem úlevně a s určitou stopou dojetí. Pomalu jsem ta tři slova ani nestačila doříct a poklesla jsem v kolenou. Plně na mě dolehla únava a vyčerpání způsobené dlouhým tápáním ve stoce. A navíc teď, jakoby snad moje tělo vědělo, že nyní už je v bezpečí, si dovolilo povolit a slevit si. Umdlévajíc jsem se sesunula k zemi, ale vědomí jsem neztratila. Jeho paže mě pohotově objaly a má hlava spočinula na jeho vypracovaném širokém rameni. Těžkla mi víčka, ale já si spánek silou posledních zbytečků vůle zakazovala. Nechtěla jsem se probudit ve své posteli a bez něj, a já tušila, že přesně to by se stalo, kdybych se teď nechala přemoci vílou snění. Opatrně mě zvedl a přenesl na válendu. Zacházel se mnou tak šetrně a něžně, jako bych snad byla křehký porcelán, který by se mohl při hrubším zacházení poškodit.

"Spěte." Zašeptal tiše a pohladil mě po tváři.
"Je mi zima." Pípla jsem namáhavě.
"Jste promočená." Zkonstatoval poté, co pátravým pohledem zjistil v jakém stavu je mé oblečení. Na nic nečekal a jal se mě z něj vysvlékat. Nejdříve boty, dále kabátek, slabý svetřík a kalhoty. Vodě ušetřeno zůstalo pouze spodní prádlo a tričko. Roztřásla jsem se ještě intenzivněji a stočila se do klubíčka. Pohotově odkudsi vytáhl teplou huňatou deku a zabalil mě do ní, poté přistoupil ke krbu a rozdělal oheň. Dřevo zapraskalo a na jeho tváři se roztančily odrážející se oranžové plamínky. Pozorovala jsem ho. Vypadal až nadpozemsky krásně. Světlá bezchybná pleť kontrastující s uhlově černými vlasy, které měl chlapecky rozvrkočené. Plné smyslně rudé rty a ty oči. Nikdy jsem neviděla podobné oči. Měl je jasně zelené. Občas se třpytily jako dva smaragdy. Byly fascinující. A samozřejmě urostlé štíhlé tělo. Dokonale vymodelované svaly se rýsovaly pod upnutou bílou košilí a dávaly tak vyniknout jeho podmanivé mužnosti. Jednoduše mě uchvacoval naprosto celý.

"Za chvíli bude teplo." Ujistil mě a zvedl se od krbu. Dvěma kroky přešel zpátky ke mně a přisedl si na kraj pohovky. "Zkuste usnout. Jste vyčerpaná." Promlouval ke mně melodickým až sametovým hlasem. Působil na mě jako ukolébavka.
"Já nechci." Mumlala jsem již téměř z polospánku. "Slibte... slibte mi, že tu budete, až se vzbudím... prosím." Naléhavě jsem špitala a spánek mě pomalu pohlcoval.

...

"Slibuji." Vyslovil tiše ten závazek, ale ona už o něm nevěděla. Propadla se do hlubokého spánku. Z pootevřených rtíků jí unikal pravidelný proud vlahého vzduchu a ve stejném rytmu se nadzvedával i její hrudník skrytý pod dekou. Tak moc nádherná a smyslná... Honilo se mu hlavou a nedokázal od ní odtrhnout pohled. Křehká a podmanivá. Očarovala mě a já jsem byl nenávratně polapen jejím kouzlem. Kdyby jen tušila, co všechno se mnou dělá. Byl bych schopen vyplnit ji mnohem více, než bylo jen její skromné přání, které vyslovila, než usnula.

Prudce vstal. Snad si uvědomil, na co právě myslel. Lekl se toho. On si nemůže dovolit podobný cit. Mohl by jí ublížit a to on nechtěl. Rozlíceně opustil svůj sklepní úkryt. Šílel. Potřeboval se uklidnit... nasytit. Jen malý lov, aby se utvrdil v tom, jak zrůdný je. Jak moc jiný než ona. Hnal se lesním porostem a pátral po kořisti. Netrvalo to dlouho. Jeho perfektně vyvinuté instinkty a smysly predátora ho neomylně zavedly na stopu. Kořist neměla sebemenší šanci uniknout. Hladově se zakousl do krční tepny jelena. Zvíře sebou chvíli bezmocně škubalo, ale velice záhy svůj boj prohrálo. A on pil a pil. Tak moc opojné... tak dobré... elixír pro život zatracenců.

"Její krev by byla ale lepší." Promluvil mu kdosi za zády. Byl tak moc zabrán do sycení sebe sama, že ani nepostřehl, že se k němu někdo přikradl. Otočil se po hlase. Opět on. Pán padlých a nemrtvých. Démon s obludnou tváří a s ještě ohavnější duší. Nejmocnější z mocných. Nejsilnější a nejstarší upír.
"O čem to, sakra, mluvíš?!"
"Ty víš... ještě teď je z tebe cítit. Pověz, co je zač, že se dostala až tak blízko k tobě, abys mohl nasáknout jejím pachem? Musí být úchvatná..."
"Meleš nesmysly. S nikým se nestýkám." Zněl tak nepřesvědčivě. Měl chuť si nafackovat. Neměl vůbec vylézat ven. To bylo přesně to, co nechtěl, aby se stalo. Jakkoli ji dostat do ohrožení. Nebylo pochyb o tom, že tenhle šílenec se bude snažit zjistit, kdo je onen či ona neznámá, se kterou se viděl.
"Ale, ale... no dobrá, nech si své malé tajemství... stejně dříve nebo později vyplave na povrch..." Ušklíblo se zlověstně to monstrum.
"Proč za mnou vlastně zase slídíš? Kolikrát budeš muset ještě slyšet moje odmítnutí?"
"Oh... nenech se zmýlit. Nepřišel jsem tě k ničemu přesvědčovat. Potloukal jsem se jen tady nedaleko. Vlastně to byla náhoda. Zase tak moc, jak si myslíš, tě nepotřebujeme. Ovšem ty bys jednou mohl potřebovat nás..."
"Jak to myslíš?" Do hlasu se mu vkradla jistá obava. Ta zrůda zněla dost zlověstně. Něco chystala...
"Pche..." Ušklíbl se smíchem psychopatů. "Zajímá tě to? Je to jednoduché. To my budeme jednou vládnout a špatně se povede těm, kteří nebudou stát po našem boku." Objasnil mu jednoduše.
"Jednou... co to znamená jednou?" Optal se. Tihle blázni měli neustále plné huby řečí o apokalypse a nadvládě nad světem, ale jak je lidstvo staré, zůstávalo jen u plánů. Nikdy nedokázali být skutečnou hrozbou. Tentokrát to znělo ale odhodlaně. Téměř jakoby již měli konkrétní plán.
"Přidej se k nám a dozvíš se to." Odbyl ho stručně a zmizel v houští lesa.

Nemělo význam stopovat ho. Stejně by mu unikl. Navíc on měl teď jiné povinnosti. Musel dostát svému závazku, který dal jí. Opustil své loviště a vydal se zpět. Nevracel se chodbou, kterou se do lesa dostal. K jeho úkrytu vedlo povícero přístupových cest, on ale zamířil do marketu, kde ho dnes před pár hodinami spatřila a svou houževnatostí a vytrvalostí dokázala najít i jeho doupě. Potřeboval tam pár věcí. Čaj, nějaké pečivo, cukr, možná také sýry. Bude se jistě chtít něčím posilnit, až se vzbudí.

Tichoulince vstoupil do pokoje. S potěšením zaznamenal, že se ještě neprobrala. Donesené potraviny vyrovnal na stůl a do krbu přihodil pár polen. Zavěsil nad něj kotlík plný vody a čekal až se začne vařit. Žár z ohně vykonal své a voda začala po pár minutách klokotat a bublat. Čaj zalil do většího hrnečku a připravil lehkou svačinu. Pracoval nehlučně a rychle. Jen co ale stačil práci dokončit, klubko na válendě se zavrtělo a protáhlo. Otevřela oči a zpod řas se na něj zadívaly tmavě modré duhovky. Byly jako oceán.
"Je vám lépe?" Optal se starostlivě v rukou třímajíc hrnek s aromatickým nápojem.
"Jste tu..." Usmála se na něj radostně.
"Tady... napijte se. Je to jen černý čaj s trochou citronu. Sladíte?"
"Ano, trochu, děkuji." Pohotově ji podal tu bílou krystalickou látku a ona si dvě lžičky nasypala do hrníčku. Krátce zamíchala a opatrně okraj přiložila k ústům. Usrkla. Bylo to dobré. Horký nápoj se jí příjemně rozléval v žaludku a ona spokojeně upíjela dál.
"Ještě byste měla něco sníst." Poučil ji a přistrčil k ní talířek s jídlem.
"Jste pozorný. Je to od vás milé." Obdarovala ho dalším ze svých úsměvů a hladově se zakousla do pečiva. Po dobu, kterou jedla, bylo ticho. Oba se pokradmu navzájem pozorovali, ale ani jeden nevěděl, jakou konverzaci zvolit.

"Vaše šaty... už jsou suché. Oblečte se." Instruoval ji dál a vzal si od ní prázdný talířek i s hrnkem. "Dovedu vás domů." Zaskočilo ji to. Vždyť si ještě nestačili nic povědět, ani si neužila jeho přítomnosti. Nechtělo se jí odcházet do toho pronajatého bytečku, kde bude zase sama. Chtěla tu s ním ještě chvíli zůstat, ale neodvažovala se tu prosbu vyslovit nahlas. Posmutněla a začala na sebe natahovat svoje šaty.

"Uvidím vás ještě někdy?" Zeptala se nesměle, když stanuli na prahu jejího bytu.
"Raději ne. Se mnou není dobré se stýkat... Není to bezpečné..."
"Proč? Prosím, jste jediný v tomhle městě, koho bych chtěla poznat. Mám tolik otázek... neodhánějte mě od sebe." Mluvila až zoufale a oči se ji zaleskly potlačovaným pláčem. Upírala na něj prosící skelný pohled a toužebně doufala, že jí vyhoví. Copak chtěla tak mnoho? Vždyť ona jen toužila mít tady nějakého přítele.
"Popřemýšlím o tom." Řekl odměřeně až chladně a kvapně odešel.

autor kapitoly: Ainikki
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama