autor: Joana
Ubytoval jsem se v hotelu, kde mne mohl kdykoli kdokoli zastihnout, takže se nedalo tvrdit, že utíkám před svým životem. Dokonce jsem měl v plánu navštívit i italskou automobilku, nezáleželo mi na značce vozu, spíš jsem se chlácholil při pomyšlení, že pokud vycouvám, budu mít pořád důvod procházet se městem, do něhož vedou všechny cesty, městem, do něhož odlétají zvony. Podzimní vítr byl na jižní Evropu nečekaně vlezlý a snažil se mi dostat pod tričko a mikinu, aby mě něžně pohladil svými zmrzlými prstíky po zádech.
Bezcílné toulky skrz zhmotněné dějiny lidstva mne nebavily nikdy, natož v sychravém počasí, tak jsem se přesunul k sobě do pokoje s dvěma lahvemi červeného vína.
Ráno mě maličko pobolívala hlava, nebyl jsem zvyklý pít mléko starců, ve svém věku jsem upřednostňoval průhledné či zlatavé tekutiny s vyšším obsahem alkoholu. Schoulil jsem se do klubíčka, a když jsem konečně otevřel oči natolik, abych spatřil čísla na budíku, svítilo na mne 13:04. Výborně, jsem tady, ale toť vše. Dostal jsem se do bodu A, kde teprve začíná moje cesta za dobrodružstvím. Pomůže mi policie? Snad ano, protože jinou cestu neznám. Stačilo pár otázek, podezřívavých pohledů a já úspěšně mířil k policejnímu ředitelství.
....
Ráno mě maličko pobolívala hlava, nebyl jsem zvyklý pít mléko starců, ve svém věku jsem upřednostňoval průhledné či zlatavé tekutiny s vyšším obsahem alkoholu. Schoulil jsem se do klubíčka, a když jsem konečně otevřel oči natolik, abych spatřil čísla na budíku, svítilo na mne 13:04. Výborně, jsem tady, ale toť vše. Dostal jsem se do bodu A, kde teprve začíná moje cesta za dobrodružstvím. Pomůže mi policie? Snad ano, protože jinou cestu neznám. Stačilo pár otázek, podezřívavých pohledů a já úspěšně mířil k policejnímu ředitelství.
....
Zběsile jsem bušila do klávesnice počítače a psala. Vím, že slovní úmluvy jsou lepší, protože po nich nejsou stopy, ale v mé rozehrané partii na jednom mailu příliš nezáleželo. Zejména proto, že jsem hodlala pokračovat v tahání za šňůrky a nosy. Až jsem se bála pohledět do zrcadla na tvář mladé ženy, která už nebyla já. Jako bychom žily v symbióze, tělo a duše, a přesto se lišily. Děvče, odrážející se na mne, mělo v obličeji vepsaný smutek, příliš hluboký, abych ho dokázala smazat, smutek, který jsem cítila i já. Ale já chtěla jít dál, k čemuž jsem si potřeboval vyřídit pár drobností.
Flashback (těsně před koncem 4. dílu, kdyby vás to zajímalo)
Když se dveře od výtahu s cinknutím otevřely, stál proti nim opřený Max. "Tamtamy fungují dobře." Usmála se a vešli bok po boku do jeho kanceláře. "Kdo to byl?" "Co?" "Nikoho jste nezatkli, chci vědět, kdo to byl. Kdo zastřelil Felipeho." "Jas, to ti nemůžu říct, sama dobře víš, že jde o tajné informace." "Šéfe, shání vás zvíře." Nakoukl k nim blonďáček, aby naznačil, že se má Max odebrat o poschodí výš. Sám zůstal v místnosti. "Dobrý den, paní Santiniová. Nedáte si kávu?" "Ne díky, jen jsem se přišla Maxe zeptat… vlastně, když odešel, řekněte mi to vy. Mám právo znát odpověď." "Ptejte se." "Kdo zastřelil mého muže? Prosím…" Doširoka rozevřela své zoufalé oči a zabodla pohled do policisty. "Já…neměl bych…" "Jen jméno, budu se modlit, aby ho dostali." "Ferlinghetti, Antonio Ferlinghetti." "Děkuju." Max vrazil do dveří příliš pozdě, viděl jen zelené zablesknutí hnědých duhovek. "Jas, sakra, co chceš dělat? Nech to na nás…" "Co? Chci ho zabít a věř mi, že ho najdu." Řekla lehce konverzačním tónem a hrdě vyplula z místnosti. "Šéfe, já…" "Měl jsem tě varovat. Odneseš tohle nahoru? Zvíře chtělo zprávu ze zásahu. A ještě něco, kdyby náhodou našli neidentifikovatelné tělo, ať mi dají okamžitě vědět." "Cože?" "Neptej se, prostě to udělej." Usmál se Max na blonďáčka, paní Santini byla nevypočitatelná, což bylo jediné, na čem mohl stavět. Ale vlastně nevěděl, jestli jí chce bránit. Koneckonců, je to i její boj, její malá válka. Vyšachováním královny by hra ztratila šťávu. Musel si přiznat, že je zvědavý, co žena, křehká jako kvítek jamínu, vymyslí.
...
Flashback (těsně před koncem 4. dílu, kdyby vás to zajímalo)
Když se dveře od výtahu s cinknutím otevřely, stál proti nim opřený Max. "Tamtamy fungují dobře." Usmála se a vešli bok po boku do jeho kanceláře. "Kdo to byl?" "Co?" "Nikoho jste nezatkli, chci vědět, kdo to byl. Kdo zastřelil Felipeho." "Jas, to ti nemůžu říct, sama dobře víš, že jde o tajné informace." "Šéfe, shání vás zvíře." Nakoukl k nim blonďáček, aby naznačil, že se má Max odebrat o poschodí výš. Sám zůstal v místnosti. "Dobrý den, paní Santiniová. Nedáte si kávu?" "Ne díky, jen jsem se přišla Maxe zeptat… vlastně, když odešel, řekněte mi to vy. Mám právo znát odpověď." "Ptejte se." "Kdo zastřelil mého muže? Prosím…" Doširoka rozevřela své zoufalé oči a zabodla pohled do policisty. "Já…neměl bych…" "Jen jméno, budu se modlit, aby ho dostali." "Ferlinghetti, Antonio Ferlinghetti." "Děkuju." Max vrazil do dveří příliš pozdě, viděl jen zelené zablesknutí hnědých duhovek. "Jas, sakra, co chceš dělat? Nech to na nás…" "Co? Chci ho zabít a věř mi, že ho najdu." Řekla lehce konverzačním tónem a hrdě vyplula z místnosti. "Šéfe, já…" "Měl jsem tě varovat. Odneseš tohle nahoru? Zvíře chtělo zprávu ze zásahu. A ještě něco, kdyby náhodou našli neidentifikovatelné tělo, ať mi dají okamžitě vědět." "Cože?" "Neptej se, prostě to udělej." Usmál se Max na blonďáčka, paní Santini byla nevypočitatelná, což bylo jediné, na čem mohl stavět. Ale vlastně nevěděl, jestli jí chce bránit. Koneckonců, je to i její boj, její malá válka. Vyšachováním královny by hra ztratila šťávu. Musel si přiznat, že je zvědavý, co žena, křehká jako kvítek jamínu, vymyslí.
...
Hledala jsem, ptala se a našla odpovědi na víc otázek, než jsem čekala. Dokonce nadešel okamžik, kdy jsem si děkovala, že jsem nejednala zbrkle hned den po pohřbu, protože bych možná způsobila víc škody než užitku. Teď jsem mohla pracovat s rozvahou a nerušeně, stejně mi nic jiného nezbývalo. Nic neumím, jsem nula. Možná zvládám házet nožem líp, než průměrná hospodyně, nicméně ona zase líp krájí cibuli, nebo si to užívá, což u mě nikdy nehrozilo. Vlastně ve mě všichni hledají kohosi lepšího, krásnějšího, statečnějšího, než kdo se tam skutečně skrývá. A já jim opět podlehla, zas a znovu jsem jejich iluze, snad je chci přesvědčit, snad chci přesvědčit sama sebe.
Všichni muži mého života mě znali dobře, ale ani jeden, ani můj muž, nestačil pootevřít třinácté dveře a prozkoumat všechny mé tajné komnaty. Naivně jsem si myslela, že na to máme dost času. Mé tři školní lásky byly prostě školní, ta další trvala poměrně dlouho, ale Patrik byl na mne příliš hodný, rozešli jsme se necelé dva měsíce, než jsem dupla do pedálů a než se můj život převrátil v dalším saltu, kterých jsem metala nespočítaně. Kámoš Tom a šílená, italská, hádavá jízda s Billem. Zbožňovala jsem ho a nenáviděla současně, když mě dusil. Můj černovlasý princ, který dobře věděl, co mu tajím a který ze mne dokázal vymámit slova, jenž měla zůstat nevyřčena. On jediný by pochopil, co se děje, ale on tady není. A ten poslední? Felipe? Tak právě proto tady jsem já. Abych napsala tečku za větou a našla pokračování svého příběhu. S kým? Kde? Na podobné otázky mám ještě spoustu času.
Joana
Joana

