Rychle a zběsile II - Nikdy neutečeš... 11

25. března 2009 v 1:10 | Ainikki |  _Rychle a zběsile II. Nikdy neutečeš_
autor: Joana

Policejní ředitelství italské metropole dávalo okázale najevo svou moc, nebo se mi to snad zdálo, díky moderně zařízené vstupní hale, plné podivných černobílých fotek ze zásahů. Rozpačitě jsem se rozhlížel a mezi uniformami se ztratila má kuráž raz dva. Až netrpělivý pohled chlápka za recepčním pultíkem mě donutil, abych se rozhoupal a nezdrhnul jako malý kluk, po čemž jsem z celého srdce toužil. "Buon giorno," usmál se nevesele a já odpověděl otázkou, tázající se na jeho jazykové schopnosti. Nakonec jsme mluvili německy, což jsem přijal s povděkem, neboť kocovina se mě stále držela za dredy.

"Co pro vás moci udělat?" "Hledám někoho, kdo má na starosti smrt komisaře Santiniho." "Commissario Santini, si?" "Ano." "Un momento, prego." Přešel zpět do mateřštiny a okamžitě tiskl tlačítka na telefonu. Výsledkem bylo, že jsem se odebral do výtahu, z jehož těsného objetí mě vysvobodil malý blonďáček a vedl mě dlouhou chodbou do přeplněné kanceláře. "Posaďte se, prosím, pan velitel hned dorazí."

Sotva se za ním zavřely dveře, dostal jsem strach, že mě tu zamkl a že tu zůstanu uvězněný napořád. Tikající hodiny na klidu rozhodně nepřidají, když slyšíte jak mezi tik a ťak uplyne vteřina vašeho života, jen tak, mezi řečí. "Pan Kaulitz. Čekáte na mne, že?" Ozvalo se mi slušnou němčinou za zády, až jsem málem spadl z točící židle. "Ano, dobrý den." "Komisař Rivelli, těší mě, jsem rád, že jste přišel." Nechápavě jsem potřásl hlavou. "Opravdu?" "Ale jistě, málokdo se odváží naklusat přímo sem. Chtěl jste se mnou mluvit ohledně smrti mého kolegy, do toho." "Mno..." "Tak se nebojte, zachránil jste jeho ženu před vězením, to se cení." Pán je, zdá se, dobře informovaný. "Pane Kaulitzi, všechno, sebemenší náznak, kde může být vrah je nápomocná." "Takže ho ještě nenašla." Vydechl jsem do ticha a až následně si uvědomil, že jsem svou myšlenku vyřkl nahlas.

"Takže si myslíte to samé. Jako každá rozumný člověk, znající fakta. Jen má žena ne." "Vaše žena?" Otázal jsem se nesměle. "Ano, nemyslí si, že by Jasmin toho chlapa zabila." "Pane komisaři, jestli jí zastřelil muže a jestli ho měla ráda..." "Chápu a měla." Pohlédli jsme na sebe v tichém porozumění a mě bylo jasné, že jestli byl někdy případ v dobrých rukou, pak ty ruce patří statnému chlapíkovi, co proti mě cvaká propiskou o desku stolu.

"Nepřišel jste, že něco víte, že? Máte strach. Bojíte se o ní?" Prokoukl mne skrz naskrz, policejní praxe. "Vlastně máte pravdu, nechci, aby vyvedla blbost. A udělám všechno proto, abych tomu zabránil." "Myslíte, že to dokážete? Vždyť jste jí neviděl věky." "Změnila se hodně?" "Já vlastně nevím, neznal jsem tu divokou kočku, která ulovila starého mládence. Jen manželku, kterou tady nesnášely všechny kolegyně, že ho klofla. Navíc vyhrávala na všech večírcích soutěže, kde se házelo věcmi. Ale doma prý ničím nevrhala." "Že mě to nepřekvapuje. Asi jste jí znal dobře." "Felipe byl můj nejlepší přítel, pane Kaulitzi, a vy jste se mi tu objevil docela vhod." Poplácal mě po rameni a vyvedl z budovy do svého tmavého auta.
....

Rozpačitý kytarista netušil, co má policista v civilu v plánu, nicméně nebo právě proto ho slepě následoval a nasedl na místo spolujezdce. Max se připoutal a sešlápl plyn s razancí, že se Tom, vlastnící autosalon, vzepřel o palubní desku. Proběhlo mu hlavou, že podobného cvoka by i zaměstnal, očividně se dobře bavil. Než stihnul vymyslet, jakou značku by blázniví makarón prodával, zastavili v klidné čtvrti před bíle omítnutou vilkou. "Jsme na místě." Vytáhl komisař klíčky ze zapalování a Tom, stále s malou opičkou, cupital poslušně jako pejsek po jeho boku. "Jsem doma," zaznělo hlučně, když vrazili dovnitř jako velká voda. Paní Rivelliová hvízdla z kuchyně, kde právě žehlila, zatímco se jí dcerka snažila urvat šňůru od žehličky, což jí, k Tomovu údivu, nechávalo naprosto klidnou. "Lásko, tohle je Tom Kaulitz, Jasminin kamarád z Německa." "Ahoj." Usmála se roztomile a věnovala se límečku bleděmodré košile.

Ač se tvářila víceméně neutrálně, moc dobře věděla, kdo je jejich host a taky jí velice rychle došlo, proč se objevil u nich doma. Její podezření směřovalo k manželovi, tušila, že mladého muže nejspíš objevil, aby pro něj ohlídal vdovu. Nakonec jí jejich nápad nepřišel příliš špatný, Jasmin byla zcela jasně nešťastná, možná by jí ten chlápek s kruhy pod očima mohl pomoct. Vlastně by si nejspíš mohli pomoct navzájem. Proto na nesmělý návrh svého muže kývla, jen s podmínkou, že se vrátí do práce a ona Toma odveze sama. Max tedy neochotně vycouval z baráku a cestou stačil jen Tomovi vrazit svou vizitku. Paní Rivelliová s jiskřičkama v očích poslala Toma, aby si sbalil svých pět švestek a nastoupil k odjezdu. Očividně byla šéf a ani jeden z nich se nezmohl na odpor, ačkoli byla žena skoro o třicet čísel menší než oni.

"Tome, co vás sem přivádí?" Usmála se, když nastartovala, dcerku bezpečně zašněrovanou v autosedačce. Teď vedla výslech ona, svým nenásilným roztomilým způsobem maminy a Tom si vůbec neuvědomoval, nakolik správnost jeho odpovědí ovlivní průběh dalších dní.
Karty byly rozdány, už nebylo místo na trumfy v rukávu. Pro něj ne. Všechny je třímala bledá ručka vdovy s tmavočervenými vlasy, které stáhla do drdolu propiskou, aby si nerušeně přečetla zprávu od své přítelkyně. Překvapení? Co se na ní chystá? Raději položila sluchátko zpět na mramorovou desku kuchyňské linky, nevšímajíc si zameškaných hovorů od své sestřenice, tiše vyšilující vedle nic netušícího Gustava. Ozve se, ale až bude správná chvíle. Zrovna byla, ale na něco úplně jiného. "Klucíí! Svačiná! Nero, Stellino, dovnitř, všichni!" Usmála se na smečku ušmudlaných tvorečků, které následoval černý dobrman s výrazem, že kdyby bylo po jeho, rozhodně by na sobě neměl narvaný dres Juventusu Turín.


Joana

omlouvám se, moje vina, tentokrát jsem brzda (aneb: To je tím životem, jakej ty vedeš :D)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama