Rychle a zběsile II - Nikdy neutečeš... 12

25. března 2009 v 1:11 | Ainikki |  _Rychle a zběsile II. Nikdy neutečeš_
autor: Joana

"Tančíš na tenkém ledě, princezno. Ale to je ti doufám jasné." "Zatím se nepropadnul." Odvětila rusovláska do mobilu, když opřená o strom pozorovala divoké hrátky na zahradě. Ani vydatná svačina neuklidnila tu smečku ďáblíků. "Ne, ale dovedeš si představit, co se stane, pokud se něco zvrtne? Je to šílené. Proč ho prostě..." "Ne! Znáš můj názor, nechci se s tebou hádat. Chci jen vědět, že s tebou můžu počítat." "S kým jiným? Ale dávej si pozor, nechtěl bych řešit..." Nechával hluboký hlas konec věty nevyřčený, protože jim bylo oběma zcela jasné, co všechno může chod věcí ovlivnit nečekaným směrem. Kdo všechno jim může házet klacky pod nohy, jaký nezasvěcený naivní tvor se postaví do deště kulek a bude se snažit strhnout akrobata z kladiny, na které opatrně balancuje.


Kdyby Jasmin tušila, že ode dneška nebude mít chvíli klidu, sbalila by kufry a zmizela jako pára nad hrncem. Už jen proto, že jí na muži, sedícím vedle paní Rivelliové, záleželo a nechtěla, aby se chytil do pastí, nastražených na každém kroku. Tom mezitím sledoval blížící se hory a přemítal, ve které jeskyni se ukrývá šílená vdova. Mamina po jeho boku si vesele prozpěvovala s rádiem, když řezala serpentiny a on si s hrůzou uvědomil, že se nejspíš učila řídit od svého muže. Což jsou všichni Talijáni zvyklí řezat zatáčky v Ferrari? Začínalo se mu potit čelo, snad horkem, snad chutí na sklenku na něco ostřejšího, snad nervozitou. "Tome, za pár minutek jsme tam." Zavrněla řidička a vrátila se doprostřed refrénu, aby stihla zavýt poslední dva řádky textu, až se málem srazila se zelinářem.
...

Když jsme pak skoro smykem zastavili na prašném náměstíčku, kde bylo stéle ještě mrtvo, jen na terasu žlutého domku posedávali dva dědci a očumovali nás. Panička si vyjela s kolouškem na výlet, byli jsme prostě střed zájmu a ani se nedivím, tady asi nebyl větší odvaz, než že se porvali dva staříci nad partičkou šachu. Mamina mě zavlekla do boční uličky, kde byl vchod do nenápadného baráčku, který, jak jsem posléze zjistil, měl perfektní výhled na okolí. "Tome, tady je váš pokoj." Otevřela mi dveře na půdičku. "Sylvia vás tady nechá bydlet, jestli chcete snídaně, řekněte si, mluví německy. A mám prosbu, než odjedu." "Ano?" "Do ničeho se nepleťte, vydržíte pár dní sledovat ze zálohy?" "Já..." "Rozkoukejte se, vydechněte a pozorujte dění. Třeba si pak budete vědět rady, jak s tou naší divoženkou. Musím letět, Ciao." Zamávala a odskotačila pryč, z vesnice, hor a nejspíš i mého života, jelikož mě Jasmin možná střelí mezi oči, až jí budu rvát pistoli z ruky.

Posadil jsem se na bíle povlečenou postel a chvilku bezradně civěl na svou tašku, přemýšlel nad svým autem, schovaným v podzemní garáži, což mi vyjevilo jasný fakt - jsem v pasti. Bůh ví, zda odsud jezdí autobus. Vyhoupnul jsem se zpět na nohy a otevřel velké okno, které my umožňovalo vylézt na kus rovné střechy a rozhlédnout se po tmavnoucí obloze. Zaplašil jsem stíny plížící se mými myšlenkami a rázně jsem zamířil do první hospody, protože jsem se potřeboval napít. Grapa byla úplně ideální, aby skryla mé pocity při pohledu na blikající telefon s nápisem Rita. Nepochybně vyšilovala strachy, ač z práce věděla, že jsem v tahu.

Flashback

"Je docela pěkná." "Ta v červeným triku?" "Ale ne, ta tichá, co stojí v koutě s transparentem." "Hm, to jo kámo, má slušně naložíno." Rozesmáli se mladíci a dál přes skla tourbusu sledovali holky na parkovišti, kam dorazili. "Ta bloncka s piercem, má tě napsanýho na tváři." Drcnul Tom do culícího se Billa, kdyby fanynky slyšely jeho hlášky, asi by v jejich očích sestoupil s piedestalu a stal se z něj normální nadrbaný chlap. Naštěstí zůstávaly komentáře čtyř divochů za dveřmi provizorního domova. Mno, vlastně Gustav se k nim moc nepočítal, nedávno si konečně všimnul, že na něj maskérka hází svá ořechová očka, což bylo něco tak skvělého, že zapomínal mluvit, kdykoli ho pohladila po rameni.
Tom unaveně odložil kytaru a ještě jednou naposled pohlédl do hlučícího davu, než s ručníkem kolem krku zmizel v hlubinách sportovní haly. "Wow, jsem mrtvej." Zahlásil a svezl se do křesla, z nějž byl vzápětí vykopnut, aby se dostali včas na hotel a dali si sprchu. Konečně se uvolnil a chystal se zhasnout, když se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře. "Dnes né," zamručel do polštáře, a přesto vstal. "Ahoj," špitla dívka. "Ahoj, co potřebuješ?" Nepromluvila, jen po něm skočila a zabouchla za nimi dveře. Nezmohl se na odpor, jen si v záři lampičky uvědomil, že ji viděl na parkovišti, tu tichou, co mu právě poškrábala lopatku. Zjevně tak mlčenlivá nebude, když pod tím vřeštěním málem ruply skleničky, pomyslel si, když prudce vydechoval na levé části rozvrtané postele. "Jak se vlastně jmenuješ, kotě?" "Rita, jmenuju se Rita."
...

Měl s ní vyrazit dveře, zmizet a změnit si jméno. Ale ne, byl s ní svým způsobem rád, už skoro čtyři roky. Proč zrovna ona, na tu otázku by nedokázal odpovědět. Ani teď, ač jí podváděl s každou, která mu přišla dost dobrá. Mohl odejít a zůstal. Nikdy nechtěl být tím, kdo opustí ženu, která je... Dost. Už se propil na dno průsvitné lahve a s obtížemi se zvedl. Překlopýtal náměstí a v opileckých výparech chrápal na koberečku vedle své postele. Zůstal a ničil sám sebe. Snad dostal konečně druhou šanci.

Joana
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama