Rychle a zběsile II - Nikdy neutečeš... 13

25. března 2009 v 1:12 | Ainikki |  _Rychle a zběsile II. Nikdy neutečeš_
autor: Joana

Nepříjemný horský vítr se proháněl vylidněnými uličkami vesnice a zvědavě nadzvedával papírek, který musel nejspíš někomu vypadnout z kapsy, když vcházel do obchodu s potravinami. Možná byl na něm seznam, co má nezbedný syn koupit, možná na něm bylo telefonní číslo na blondýnku z přilehlého baru. Hodiny, jejichž ručičky se kovově leskly ve slabém svitu měsíce, ukazovaly něco málo po třetí hodině ranní, proto nebylo divu, že si lístečku, točícího se ve větrném víru, nikdo nevšímal. Ani kočka, plížící se naježeně podél domů, ani postava, nehybně opřená v podloubí radnice. Stála jako socha, případnému pozorovateli by se zdála být spíše stínem, než živou bytostí. Naštěstí se žádný nespavec za záclonami neobjevil, aby byl nepříjemným svědkem událostí, které neměl znát.


Tiché vrčení motoru ustalo a postava nehlučně přeběhla náměstí k černému BMW, otevřela dvířka u spolujezdce a bleskově vklouzla na místo vedle řidiče. Během pár vteřin po nich zbyl jen zvířený prach a kočka, vztekle mrskající ocasem. "Buonasera Mario." Usmála se dívka a otočila hlavu. "Ahoj, máš převrácený režim, ne? Já mám skoro ráno." "Detailisto." Zavrčela tiše. "Kam vlastně jedeme?" "Kam jsi chtěla. Koneckonců, neznám jiný důvod, proč trčíš uprostřed lesů." "Si, žádný jiný nemám." Odvětila klidně a snažila se zadusit pocit, že by se jich našlo ještě nespočet. Raději sledovala, jak vypíná světla a nechává auto klouzat úzkou silnicí, osvícenou měsícem, odrážejícím se na jejím vlhkém asfaltu. "Buona fortuna, Mina." "Budu ho potřebovat," zamumlala, vystupujíc do chladné noci.

Obezřetně našlapovala na měkké listí, majíc na očích malý domek, tulící se ke stráni. Konečně ho měla před sebou, aniž jí bránila ve výhledu byť jen jediná větev. Přitáhla si bundu těsněji k tělu, aby se přestala chvět. Prsty jí křehly, když je tiskla na věc ve své pravé ruce. Zamyšleně jí protočila v prstech a jakmile se měsíc schoval za první mrak, rozplynula se v temnotách. Stačilo málo, aby se vyhoupla přes zábradlí terasy. Dopadla na všechny čtyři a choulila se v rohu, než se přesvědčila, že nevzbudila obyvatele domku. Pak nahmátla nejbližší okenici a dala se do práce. Byla rychlá. rázná a bezchybná, musela si ujasnit jednu zásadní věc. Pokud zůstane, nepochopil. Pokud se pokusí utéct, neuteče.

Spokojeně proklouzla zpět do auta a položila dlaně na větrák, vhánějící do prostoru teplý vzduch. "Jak se má náš piccioto?" Otázal se jí řidič, když uháněli silnicí. "Čím dál víc mám pocit, že jsem měla pravdu." "Takže nevěříš, co se šušká?" "Ne, pořád mi vrtá hlavou..." "Jasně, takže sem pojedeš večer zas?" "Ano, podle toho uvidím, kdo rozdává karty." Pronesla až nepřirozeně klidně, byla si jistá, tak jistá. Jenže Mario ji v jednom kuse nahlodával. "Bráško?" "Mhm?" "Díky." "Nemáš zač, tvoje šance, jak se vrátit domů." Pohladil jí po koleni, než zastavil u náměstí a vyhodil mladou ženu do podzimního nečasu.
...

Probudila jsem se do slunečného dopoledne, nebo jsem spíš byla probuzena, konkrétně packou v ledvinách a stéblem trávy v nose. Sotva jsem se posadila, zbylo po mých mučitelích jen vzdálené pohihňávání ze zahrady. Doplazila jsem se do kuchyně, abych zahnala spánek šálkem kávy. Zamyšleně jsem jí míchala, dýchala tu skvělou vůni a lámala si hlavu, kde je slibované překvapení. Kluci naštěstí nezaregistrovali malý noční výlet a já se modlila, aby ho nezmerčil kdokoli jiný. Protože jak znám Maxe, nepochybně se postaral o mé 'bezpečí.' Zřejmě chce mít čisté vědomí, až bude u hrobu mého muže rozsvěcet svíčku. Nakonec jsem se rozhodla vyvést bandu na procházku, takže jsme s čepicemi na hlavách mířili k obchodům. Kluci se vytratili s čoklíky v závěsu na dětské hřiště, jakmile jsem jim slíbila, že koupím nějakou mňamku.
Dveře se přede mnou otevíraly těžce, jak byl v místnosti odlišný tlak, od toho venku, tak jsem se bleskově prokulila a s kšiltem do čela jsem vybírala, co uvařím k obědu. "Dobrý den, slečno." Usmála se pokladní a začala mi markovat věci. Obezřetně jsme se obě rozhlédly. "Nějaké novinky?" "Celkem ne, žádnej tajnej se u nás nezjevil." "Nestavovala se tady včera paní Rivelliová, Sandro?" Usmála jsem se roztomile. "Neviděla jsem jí, leda by zašla k Emilce." Chm, to začínalo trošinku zavánět. "Emilia ale má hosty, ne?" "Myslím že má, snad nějakého Němce, jak mi ráno říkala." "Díky." Zamumlala jsem, když mi podávala tašku. Žádná rodinka na rekreaci, ale jeden Němec? Zřejmě bych si měla začít dávat pozor. Max je poměrně vynalézavý chlápek. Nerada bych uklízela mrtvoly. Ach jo, už mi nezbývá nic jiného, než drsný humor. Felipe, co bych pro tebe neudělala.
...

Další bezútěšné ráno. Probudil mě zvonící telefon a já zjistil, že jsem se nedostal ani na postel, což jsem vzápětí napravil a vlezl pod deku. Stefan byl neodbytný, tak jsem mu jako jedinému dal zelenou a zaposlouchal se do jeho hlášení, co se děje za mé nepřítomnosti. "Tome, ta tvoje mi div nerozmlátila kancelář, jak zuří. Nadávala, že zas couráš za courama." "Tak to se protentokrát plete." Zavrčel jsem. "Tvoje věc, ale proč ti volám, sháněl tě Bill, jestli mu půjčíme na přehlídku Astona. Jak tam měl tehdá tu DB devítku, prý měla úspěch. Tak by po letech zas chtěl něco podobnýho. Prý má kolekci trochu do Bondovek." "Tak mu něco vyber, jestli tě můžu poprosit. Ale ať vás nešikanuje, znáš ho, v žádným případě mu to auto nepřestříkáme, protože modelka má jinej odstín šatů." Uculil jsem se a Stefan vybuchnul v záchvatu smíchu. "Tenkrát nás málem ukecal." "To mu jde. Ještě nějaký novinky?" "Ani ne, jen tvoje sekretářka potkala Ritu. Spíš Rita potkala sekretářku a nechala se slyšet, že máš mizernej vkus." "Porvaly se?" "Ne." "Škoda." Povzdychnul jsem si, třeba by se kudlanky konečně požraly a já měl pokoj na záchranné mise.

Joana
tak po dlouhé době nějaké to autíčko
http://www.astonmartin.pcar.cz/cz/aston-martin-db9-galerie
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama