autor: Joana
Paní Santiniová se rozhlédla po zahradě, překryté opadaným listím a snažila se nalézt známky života. Až po pár vteřinách se začala hromádka u plotu hýbat a vynořilo se z ní jedno velmi špinavé děcko. Druhé se vzápětí přiřítilo s indiánským pokřikem a skočilo mu na hlavu. Jen zavřela oči, modlila se, aby si neublížili a přemýšlela nad domluvou se svou známou, že si raubíře vyzvedne dnes večer, aby si je užil i taťka. Konec s předstíráním nečinnosti, dnes v noci se láme chleba, uvidíme, jestli bude lov na škodnou.
Mezitím se o pár kilometrů dál Antonio Ferlinghetti vydal na terasu a zamyšleně hleděl na obrazec, který kdosi v noci vytvořil na okenici. Věděl snad, že se ona dotyčná osoba chystá odeslat vraha svého chotě do věčných lovišť? V obličeji se mu nepohnul ani jediný sval, těžko hádat, na co právě myslel, když míchal chladnoucí kávu.
...
Tome Kaulitzi, pochlap se! Jsi ubohá baba, nebereš telefony, ignoruješ rodinu, chceš si hrát na hrdinu a přitom jsi pomalu nevytáhl paty z pokoje. Snídaně se nepočítá! Měl bych konečně vypadnout ven a najít tu šílenou zrzku, co hází noži po lidech a tenisáky psovi. Jestlipak ještě žije, starouš Nero. Čas neskutečně letí, možná se bojím, že ta zvláštní holka je definitivně pryč, že v jejích očích nebude ta radost ze života, míchaná se záchvěvy nejistoty. Že z ní bude ufňukaná tlustá mamina...no, asi ne. Jinak by neřádila jako černá ruka. Navíc podle všeho nemá děti. Alespoň někdo.Raději jsem popadnul tu nejteplejší mikinu a vyrazil, posilněn panákem Grapy, do temných okolních lesů.
...
...
"Mamí!" Křičeli raubíři a věšeli se na svojí milovanou matinku, která se právě vřítila do zahrady, kde kluci stavěli hrad z větví. "Ahoj kluci," zvedla je po jednom do vzduchu a zatočila s nimi. "Míno, ráda tě vidím," objala i rusovlásku, vyběhnuvší z domku. "Ahoj matko, kdes nechala mimi? Taťka se stará?" "Si, ať si taky trochu užije, dneska byla pěkně protivná, pořád házela panenkami po stěnách." Zazubila se Maxova žena. "Mají zabaleno?" "Všechno je hotový, jen ochutnej bábovku, co kluci pekli. To víš, dopoledne dávali pořad o vaření, kde si dva kluci házeli s hrncema, tak to chtěli zkusit." "Ach miláčku, jsem ráda, že ti ještě stojí barák. Vážně si zahráváš s ohněm. Kluci! jedeme domů!" Zavřeštěla směrem hromada dřeva.
"Tady mají věci, Stellliny miska, vodítko, ještě vodu..." "Míno?! Jaká Stellina?!" "Váš pes, přeci." Andělsky se usmála Jasmin a zahvízdala na prsty. Odpovědí ji byla tlapkání po dlažbě a ve dveřích se objevili dva rozespalí psi, ještě zničení běháním po lese a přetahováním se o klacky s raubíři. "Stelli, pojď sem. Dej packu, hodná holka. Tohle je tvoje nová mami, tohle je Stellinka." Předala Mína psí tlapku do sousedních dlaní a pozorovala, jak se z očí vytrácí naštvání, při pohledu na dlouhý růžový jazyk. "Počkat, je policejní, Má to na známce." "Tvůj muž je policajt, z toho už se nevyvlečeš, i jejich oddělení bude potřebovat chlupáče." "Ciao odpolední kafe, teď budu běhat po lese." Vrčela signora Rivelliová, ale nakonec zapadla do auta, obtěžkána taškami, dětmi a psem.
Jasmin zhluboka vydechla: "tak jsme zase sami, Nero, jen my dva. A zase nás čeká šílené dobrodružství, starouši. Co já bych si bez tebe počala." Pohladila ho po šedém čumáku a popadla vodítko, aby prozkoumala vesnici. Tom byl toho času stále v okolních lesích, což ovšem nemohla vědět, když klepala na Emilčiny dveře. "Emilko, jak se máš? Měla jsem cestu, tak jsem si říkala, že se stavím." Začala diskuzi s jediným cílem, zjistit, kdo v domě bydlí kromě jeho majitelky a zrzavého kocoura. "Už se blíží zima, říkali, že bude sněžit, zase přijedou lyžaři? Máš na zimu plno?" "Naštěstí, díky bohu, už od dalšího týdne se to bude valit." "Ale te´d taky někoho máš, ne?" "Kdepak děvče, tady chcíp pes, všude je prázdno, ani noha, snad jen u Sylvie se kdosi mihnu. Ale znáš podzim, nejspíš cesťák, co si zkracoval cestu a potřeboval přespat."
Takže u Sylvie, dobře sis vybral, drahoušku. Pomyslela si žena, když procházkovým tempem přecházela náměstí, aby se dostala kus nad něj. Otočila se zpět a usoudila, že Ferlinghetti bude muset počkat, přeci za ním nepůjde se špiclem v patách. "Nero, jdi domů, domů. Slyšel jsi? Utíkej." Poplácala bestii, pevně věříc, že se pes jako vždy poslušně vrátí na zahradu skokem přes plot, jako již tolikrát před tím. Udělal to, nikdy neměl důvod jí nevěřit, položil by za ní život, tak proč nejít, kam si přeje?
Takže u Sylvie, dobře sis vybral, drahoušku. Pomyslela si žena, když procházkovým tempem přecházela náměstí, aby se dostala kus nad něj. Otočila se zpět a usoudila, že Ferlinghetti bude muset počkat, přeci za ním nepůjde se špiclem v patách. "Nero, jdi domů, domů. Slyšel jsi? Utíkej." Poplácala bestii, pevně věříc, že se pes jako vždy poslušně vrátí na zahradu skokem přes plot, jako již tolikrát před tím. Udělal to, nikdy neměl důvod jí nevěřit, položil by za ní život, tak proč nejít, kam si přeje?
Červenovláska se obezřetně rozhlédla a lehce jako kočka se vyhoupla na zděnou zídku, ze které bez problému dosáhla na střechu verandy domku. Jak nejtišeji dokázala, dosedla na střešní tašky, chvíli jen vydechovala, než se proplížila k velkému oknu, ledabyle ponechanému na ventilačku. Celkem snadná práce pro dívku, vyrůstající v prostředí zločinu. Naštěstí pro ni byl pokoj prázdný. odolala pokušení nahlédnout do skříně a pohodlně se posadila do křesla, z nějž měla výhled na dveře a které bylo skryto ve stínech přicházející noci.
Nic netušící a k smrti unavený Tom právě přecházel náměstí a odolal lákavým dveřím hospody. Otázkou zůstává, co by se stalo kdyby vešel a nechal ve svém pokoji unuděnou návštěvu.
Joana
Nic netušící a k smrti unavený Tom právě přecházel náměstí a odolal lákavým dveřím hospody. Otázkou zůstává, co by se stalo kdyby vešel a nechal ve svém pokoji unuděnou návštěvu.
Joana

