autor: Joana
Unavený jako kotě jsem se plížil k baráku nad náměstím, nohy se sotva vlekly po kočičích hlavách a já neměl sil je přemlouvat, aby se zvedly výš. Sylvia zřejmě nebyla doma, protože za okny panovala tma. Vyštrachal jsem v kapse klíč otočil v zámku a pomalu za sebou zaklapnul dveře, ačkoli bylo příliš brzo, aby moje domácí náhodou spala. Vystoupal jsem schody, svlékajíc si cestou mikinu a popaměti vcouval do pokoje. Hodil jsem jí na postel a šel zavřit ventilačku, z níž dovnitř pronikal chladný vzduch a pohrával si se záclonou. Otočil jsem kličkou a kolečkem u topení, aby mi na nose nevisel rampouch, přeci jen, venku bylo poměrně lezavo. Pouliční lampa se pomalu rozsvěcela, opřela matné paprsky o můj obličej a já měl najednou pocit, že mě někdo vidí. Ono šimrání mezi lopatkami, jemně naznačující, že nejste sami. Přejel jsem očima chodník a pak se prudce otočil, abych hmátnul po vypínači. "Buona sera." Ozvalo se tiše z rohu místnosti, že mi srdce málem vypovědělo službu. Nakonec jsem chvějícíma rukama nahmátl světlo a rozsvítil.
...
Nečekala jsem ho. Po tolika letech se tady objeví zrovna on. Mhouřila jsem oči proti ostrému světlu a snažila se nedat najevo své překvapení. Pozorovala jsem jeho bledou tvář a v duchu si říkala, jak strašně dospěl. Na první pohled už nebyl ten vysmátý klučina, co působí bezstarostně za všech okolností. Zvláštní, co s námi udělalo těch pár let, vrátil mi vzpomínky na dobu, kdy bylo všechno fajn. Na vůni benzínu a rozpálený asfalt, na bláznivé manévry na ploše nepoužívaného letiště, na tichou podporu, když jsem se k němu vyděšeně tiskla po setkání se svými pronásledovateli, na muže s pistolí, mířícímu na Tomovo srdce, na dobrý konec našeho dobrodružství. Před očima mi proběhly obrazy zoufalého dopisu s prosbou o pomoc, cítila jsem znovu borovice v lese, kterým jsem se plížila, viděla zničeného mladíka na dřevěné židli, cítila jeho doteky na rozpálené kůži, usmívala se, když stál na mém prahu a já utíkala do neznáma. To druhé setkání a druhé loučení uprostřed zasněženého parkoviště s tím, že už nikdy nic nebude jako dřív. Že ztrácím dobré přátele, že už je nikdy neuvidím.
Jenže opak je pravdou, křečovitě svírám opěradlo křesla a pozoruju propadlé tváře vysokého muže, sledujícího mě s obdobným šokem. "Ahoj Tome." Snad vyšla snaha o neutrální tón, vždyť stále nevím, co tu dělá. Klesnul na postel a naprázdno zahýbal rty, pak se vzpamatoval. "Ahoj Jasmin." Skoro zašeptal mé jméno. Proboha, vždyť já nemám, daleko k pláči.
...
...
Nastal okamžik, kdy se z lovce stala kořist a já byl chycen. Uloven do pasti dřív, než jsem stihl promluvit. Jasmin seděla v křesle v nejtmavším koutu pokoje, v obličeji se jí nepohnul jediný sval a já ani v nejmenším netušil, co se jí honí hlavou. Kde jsou doby, kdy jsem dokázal doplnit druhou část věty za ní. Už dávno minuly, jsou pryč a spolu s nimi i ta praštěná holka. Vdala se a ovdověla, má právo být jiná, já vím, jenže je mi líto, když nevidím blesky v oříškových očích, když nešvitoří italsky a nehází po bráchovi plyšáky, co dostal od fanynek. Není to jeho dívka, teď je to jen dívka, co jsem znával. Stále zahalená tajemstvím a prameny rudých vlasů, jen je vše temnější, než bývalo.
Když promluvila, měl jsem problém i odpovědět. Cítil jsem se strašně, hanba se střídala s úlevou, že jsem ji nenašel, že ona našla mě. Každopádně jsme na sebe civěli a zjevně nikdo nevěděl, co říct, alespoň já ne. Jasmin se tvářila naprosto neutrálně, což mě vyvádělo z míry. "Zabal se." Pronesla náhle a vyhoupla se na nohy. "Co?" "Sbal si svoje věci." Podrážděně zopakovala. No výborně, to jsme se moc dlouho neviděli. Mezitím už otvírala skříň a pokládala na postel hromádky oblečení, které jsem tam před pár hodinami pracně naskládal. "Tak mi pomoz, přeci. Vem všechno z koupelny!" Odeslala mě pryč a já poslušně jako pes odběhnul, kam si panička přála, stále jako opařený z jejího nečitelného chování.
Sebral jsem tu trochu, povalující se u umyvadla, a vrátil se zpátky, kde se na mě rozpačitě dívala poloplná taška. Jasmin jen natáhla ruku, abych jí podal zbytek, pak škubla zipem a schovala mé hadříky dovnitř. "Jasmin, já jsem..." Jen se na mě podívala vrazila mi tašku do ruky a prohodila: "jdeme." Tak mě posadí na vlak, odešle zpátky a já se ani neobhájím, co tu vlastně dělám. Výborně, vrátím se domů a budu hodnej... tak to asi těžko. "Omlouvám se," vyhrknul jsem. "Nemusíš." zněla prosté odpověď. "Kam jdeme?" Vysypal jsem ze sebe a spolknul to, že noční autobus tu nejezdí. Zřejmě mě vyhodí u dálnice a zamává mi z okýnka. Zněla velmi překvapeně, když reagovala na mou otázku. "Ke mě přeci, nenechám tě spát v podnájmu, když mám volný barák."
Joana
Joana

